„Tak je to správně. Na mladé a svolné!“
Připili jsme si. Jenže on tehdy nevěděl — a já si to nechtěl přiznat — že už jsem byl ztracený.
První varování přišlo za týden. Zastavil jsem se pro Terezu po práci, požádala mě, jestli bych ji nesvezl, protože má prý auto v servisu. Čekal jsem u autosalonu a viděl ji vycházet ven. Nebyla sama. Vedle ní šel muž kolem třicítky, sportovní bunda, jistá chůze. Něco jí říkal, ona se smála, on ji vzal za loket. Odtáhla se, ale ne hned. Až po vteřině, když zahlédla můj Land Cruiser.
Nasedla, políbila mě na tvář.
„Kdo to byl?“ zeptal jsem se.
„Ále, Martin. Bývalý. Rozešli jsme se doslova den předtím, než jsem poznala tebe. On se s tím pořád nějak neumí smířit, ale já už jsem mu to vysvětlila. Teď mám jen tebe. My dva to myslíme vážně. Neboj se, zlato.“
Den předtím. Doslova. Samozřejmě.
Normální člověk by se na mém místě zeptal sám sebe, jestli Martin vůbec ví, že už jsou rozešli. Nebo jestli si myslí něco úplně jiného. Jenže já se nezeptal. Protože mi položila dlaň na koleno, podívala se na mě těma zelenýma očima a zašeptala:
„Jeďme k tobě. Celý den jsem se tě nemohla dočkat, tati.“
A jeli jsme.
Řeknu to na rovinu: v posteli byla tahle žena jako přírodní pohroma. Hurikán nejvyšší kategorie. Za padesát let jsem zažil leccos, ale nic takového. Každý den. Sama začínala. Sama navrhovala. Vymýšlela věci, u kterých jsem ani neznal názvy. Cítil jsem se ne jako dvacetiletý, ale ještě líp, protože ve dvaceti jsem neměl peníze ani sebejistotu, zatímco teď jsem měl obojí. A já, dospělý muž, jsem jako poslední tele usoudil, že je to proto, že jsem tak neodolatelný, zralý a úspěšný.
Ne, Petře. Bylo to proto, že jsi byl vůl.
Druhé varování přišlo po dvou měsících.
Volal jsem jí v pátek večer, nebrala to. Ozvala se za hodinu. Hlas rozmazaný, slova se jí táhla jako med z horké lžíce.
„Zlaaatí, ahoooj. Proč volááš? My tady sedíme s holkama, slavíme Lenčiny narozky…“
Opilá. A ne málo.
Přijel jsem. „Narozky“ slavila ve dvou — ona a láhev Martini. Žádná Lenka nikde. Tereza seděla na podlaze v předsíni své garsonky, řasenka rozteklá, punčocháče roztržené na koleni, hloupě se chichotala a pokoušela se zvednout.
„Jéé, zlatí, proč jsi jezdil. Vždyť jsem říkala, že je všechno dobrý! Jen jsem se trochu uvolnila. V práci mě všichni štvou.“
„Trochu? Vypila jsi sama láhev. Viděla ses?“
„No a cooo? Nesmím? Jsem dospělá ženská. Je mi pětadvacet, když chci, piju. Nelíbí se ti to? Tak se nekoukej. Chceš mě vychovávat?“
Ráno proti mně seděl úplně jiný člověk. Bledá, tichá, provinilá. Mačkala okraj mého trička a oči měla vlhké.
„Petře, musím ti něco říct. To, cos včera viděl… nebyla náhoda. Já… já piju. Vážně. Už dlouho. Od šestnácti. Stydím se, ale chci k tobě být upřímná.“
„Od šestnácti?“
„Nějak se to stalo… Táta pil. Máma taky. Od dětství jsem to měla před očima a pak jsem do toho spadla sama. Ale já toho dokážu nechat! Fakt dokážu. Kvůli tobě. Kvůli nám. Chci být normální, vážně. Jen potřebuju vedle sebe silného chlapa, který mi pomůže. Ty mi pomůžeš, viď? Podržíš mě?“
A rozplakala se. Krásně. Bez hysterie, bez řevu. Jen slzy po tvářích, chvějící se brada a pohled zespodu. Jako kotě vyhozené do deště.
Co měl udělat rozumný chlap? Zavolat jí taxi, říct: „Jdi se léčit, dej se dohromady, pak si promluvíme.“ Co jsem udělal já? Objal jsem ji, přitiskl k sobě a řekl:
„Samozřejmě ti pomůžu. Zvládneš to. Budeme spolu. Slibuju.“
A ona „přestala“. Jen tak. Ze dne na den. Ani panák, ani sklenička. Měsíc, druhý, třetí — střízlivá, něžná, pozorná. Já jí uvěřil. Já, člověk, který se dvacet let pohyboval v dopravě a viděl život ze všech stran, jsem uvěřil, že holka pijící od šestnácti přestane navždy jen proto, že potkala mě.
Po osmi měsících vztahu jsem ji požádal o ruku.
Standovi jsem to řekl až potom, co jsme podali žádost na matrice. Zavolal jsem mu jako školák, s pitomou radostí v hlase.
„Stando, žením se!“
V telefonu se rozhostilo ticho. Dlouhé, těžké. Skoro jsem si myslel, že vypadl signál.
„Stando? Slyšíš mě?“
„Slyším,“ řekl dutě. „Petře, řekni mi, že si děláš srandu.“
„Nedělám. Žádost už je podaná.“
„Petře. Kamaráde můj. Já ti to říkal. Česky jsem ti to říkal. Bav se, ale nežeň se. Jí je pětadvacet, tobě padesát. Mohl bys jí dělat otce. Jaká svatba? Zapni hlavu, dokud je čas.“
„Stando, ona kvůli mně přestala pít. Je jiná. Ty ji neznáš.“
„Kvůli tobě přestala pít,“ zopakoval pomalu. „Petře, ty seš jelen. Ušlechtilej, pěkně narostlej, ale jelen. Ona nepřestala. Takové bývalé alkoholičky jen tak nejsou. Drží se. Možná se hecla, možná vydrží do svatby. A pak se rozjede znovu, jen už jako zákonná manželka, s trvalým pobytem ve tvém bytě a s nárokem na půlku toho, co denně vyděláváme.“
„Myslel jsem, že mi pogratuluješ, a ty zase začneš. Fakt jsi starý mrzout.“
„Mrzout? Petře, mluvím s tebou jako kamarád, ne jako závistivec. Ty ji nezajímáš jako muž. Zajímáš ji jako peněženka. Peněženka na nohách, která se navíc snaží v posteli. Myslíš si, že jsi jediný hezký a úspěšný padesátník v Brně? V tom autosalonu vidí každý den chlapy v drahých autech, s firmami a penězi. Jen ty ses chytil hlouběji než ostatní, tak si tě přitáhla.“