„Petře, včera jsi přece dostal čtvrtletní prémii, nepletu se? Tak zítra po práci zajedeme do obchodu pro můj nový notebook, dokud ještě platí sleva. Vybrala jsem přesný model a dala ho do košíku, abychom ho pak nemuseli znovu hledat.“
Petr se pomalu přehraboval vidličkou v těstovinách a ani jednou se na manželku nepodíval.
„Kateřino, možná bychom s tím nákupem zatím neměli tak spěchat,“ pronesl opatrně. „Teď nejsou zrovna ideální okolnosti. Bylo by rozumnější peníze ušetřit.“
Kateřina přestala utírat kuchyňskou linku. Mokrá utěrka jí zůstala viset nad dřezem a ona se pomalu otočila k manželovi. Ještě před chvílí kuchyní zněly obvyklé večerní zvuky — hučení digestoře, cinkání nádobí a tiché vrčení lednice. Teď jako by všechno ustoupilo do pozadí a zůstalo jen nepříjemné tušení.
„Jaké okolnosti?“ zeptala se klidně. Pozorně sledovala, jak Petr hledí všude možně, jen ne na ni. „Domluvili jsme se na tom před dvěma měsíci. Můj starý notebook sotva spouští pracovní programy. Minulý týden jsi sám viděl, jak se zasekl právě ve chvíli, kdy jsem ukládala projekt. Rozhodli jsme se, že tvoje čtvrtletní prémie bude můj dárek k výročí. Nebyl to můj jednostranný nápad, dohodli jsme se společně. Co se během jediného dne změnilo?“
„Vždyť jsme toho už napovídali,“ zamumlal Petr. Do úst si strčil kus dávno studeného karbanátku a pomalu ho žvýkal, jen aby získal čas. „Situace se mění. Teď by bylo hloupé vyhodit tolik peněz za něco, bez čeho se dá obejít. Sto tisíc za kus plastu s obrazovkou? To je podle mě šílenství. Ty peníze se dají využít mnohem rozumněji.“
Kateřina položila utěrku vedle dřezu, pečlivě si osušila ruce papírovým ubrouskem, přeložila ho a odhodila do koše. Pak přešla ke stolu, opřela obě ruce o opěradlo volné židle a pohlédla na manžela.
„Vyhodit peníze? Využít je rozumněji?“ zopakovala pomalu. Petr okamžitě sáhl po sklenici s višňovým kompotem a předstíral, že má najednou nesnesitelnou žízeň. Ke sklenici se však rty ani nepřiblížil. „Petře, slyšíš vůbec, co říkáš? Nemáme žádné půjčky ani hypotéku. Lednice je plná nejméně na týden. Do výplaty zbývá patnáct dní a peníze na běžné výdaje jsou v komodě. Co tak hrozného se stalo, že jsi najednou změnil názor na věc, kterou potřebuji přímo k práci a vydělávání peněz?“
„Tomu se říká finanční gramotnost,“ odsekl. Nervózně si otřel rty ubrouskem a pak ho sevřel v dlani. „Každý musí mít finanční rezervu. Nikdo neví, co přijde zítra. Ty ses prostě upnula na svůj notebook. Ten starý se ještě zapne, ne? Nějak funguje? Klávesy reagují? Tak ho můžeš používat. Proč vyhazovat celé jmění za další hračku?“
„Hračku? Na téhle ‚hračce‘ vytvářím návrhy, které přinášejí přesně polovinu našeho rodinného příjmu, kdybys na to náhodou zapomněl. A také jsme si naprosto jasně řekli, že nový notebook bude můj dárek k třetímu výročí svatby. Slíbil jsi mi to. Ne jen tak mimochodem — díval ses mi přitom přímo do očí.“
Petr se na dřevěné židli neklidně zavrtěl, jako by se sedák náhle rozpálil. Bylo zřejmé, že je mu rozhovor nepříjemný, přesto se své předem připravené verze nehodlal vzdát. Odsunul nedojedený talíř a demonstrativně si založil ruce na prsou.
„Řekl jsem, že o tom popřemýšlím. Popřemýšlel jsem a rozhodl se, že ty peníze teď využijeme jinak. Nedělej z ničeho drama. Já jsem muž v téhle domácnosti, prémii jsem si vydělal vlastní prací, takže mám právo rozhodnout, jak s ní naložíme ve prospěch rodiny.“
Kateřina se krátce zasmála. Z Petrova podání znělo spojení „ve prospěch rodiny“ vždycky podivně, jako by opakoval cizí větu naučenou zpaměti. O rodinné finance se nikdy zvlášť nezajímal. Část výplaty posílal na společný účet a dál už raději nepátral, kam peníze mizí.
„Nech mě hádat,“ řekla Kateřina, narovnala se a zkřížila ruce stejně jako on. „Včera večer, když jsem byla v koupelně a sušila si vlasy, jsi mluvil s Marií? Řekl jsi mamince, že jsi dostal prémii, a ona potom provedla úplný audit našeho rozpočtu a vysvětlila ti, za co smíme utrácet?“
„Co s tím má moje matka společného?“ Petrův hlas vyskočil téměř do fistule. Prudce se opřel. „Ty ji pořád zatahuješ do věcí, do kterých jí nic není. Rozhodl jsem se sám. Mám snad vlastní rozum, ne?“
„Samozřejmě,“ přikývla Kateřina a otevřela lednici, aby vyndala nádobu na zbytky večeře. „Jen je zvláštní, že ten tvůj vlastní rozum začíná používat výrazy jako ‚nerozumné výdaje‘ a ‚finanční rezerva‘ vždycky až po hodině a půl hovoru s tvojí matkou. Určitě už si představovala, jak bezmyšlenkovitě rozhazuju tvé nesmírné bohatství.“
„Kateřino, přestaň si brát mou matku do úst!“ Petr udeřil dlaní do stolu. Vidlička vyskočila a cinkla o okraj talíře. „Je starší než ty, prožila celý život a s penězi umí zacházet, na rozdíl od některých lidí. Když mi vlastní matka poradí něco rozumného, proč bych ji neměl poslouchat? Jsme manželé už tři roky. Je načase myslet na budoucnost, ne jen na tvoje osobní rozmary.“
„Moje rozmary?“ Kateřina prudce zavřela lednici a magnetky na jejích dveřích žalostně zacinkaly. „Pracovní nástroj, díky kterému vydělávám peníze, je teď rozmar. Zato tvoje tajemná finanční rezerva, která se podle všeho zázračně objeví na nějakém maminčině výhodném účtu, je péče o naši budoucnost?“
„Nikde se nic zázračně neobjeví!“ vyhrkl Petr příliš rychle. Pohled mu znovu utekl ke stěně a potom k dlaždicím. „Peníze prostě budou bezpečně uložené v bance. Je to výhodnější. A jaký rozdíl je v tom, na koho bude účet napsaný? Hlavní je, že peníze zůstanou v rodině.“
Kateřina na něj několik vteřin hleděla, jako by před sebou viděla úplně cizího člověka. Tři roky se snažila přehlížet jeho chorobnou závislost na matčině názoru a vysvětlovala si ji úctou ke starší ženě. Když Marie radila, jaké tapety vybrat do předsíně nebo jaký prací prášek kupovat, Kateřina ji vyslechla a pak si udělala po svém.
Teď však nešlo o maličkosti. Ve hře byla velká částka, její práce a otevřená finanční lež vlastního manžela.
„Takže už je všechno rozhodnuté beze mě? Vybral jsi účet a prémii jsi tam poslal?“ zeptala se ostře a pomalu se přiblížila ke stolu.
„Zatím jsem nic neposlal, ale ráno to udělám,“ prohlásil Petr tvrdohlavě a zvedl se ze židle, jako by tím chtěl působit důležitěji. „A k výročí jsem ti objednal jiný dárek. Normální, užitečný, potřebný do domácnosti. Něco, co využijeme oba. Skutečnou věc, ne drahou hračku, kterou si budeš hladit ego. Takže je to uzavřené. Jsem hlava rodiny a rozhodl jsem.“
Kateřina neodpověděla. Otočila se a odešla z kuchyně. Další hádka teď neměla smysl. Potřebovala důkaz, že její manžel matku jen občas neposlechne, ale že její pokyny skutečně plní uvnitř vlastního manželství. A přesně věděla, kde takový důkaz najde.
„Petře, máš na tabletu pořád jako heslo datum naší svatby, nebo už jsi ho změnil na maminčiny narozeniny?“ zavolala z obýváku. Tablet držela v ruce.
Petr právě vyšel z koupelny s ručníkem přehozeným kolem krku. Ve dveřích okamžitě ztuhl. Na tváři se mu na okamžik objevil opravdový strach, ale rychle ho zakryl podrážděným výrazem. Přistoupil k manželce a natáhl ruku.
„Proč se vůbec hrabeš v mých věcech? Polož ten tablet zpátky. Je to moje zařízení,“ zavrčel a pokusil se jí ho vytrhnout.
„Uklidni se. Nic jsem nehackovala.“ Kateřina ustoupila a schovala tablet za záda. „Displej se rozsvítil sám. Tvoje matka je, jak se ukazuje, velmi moderní žena. Píše rychle a posílá dlouhé zprávy. Část textu se krásně zobrazuje i na zamčené obrazovce. Zvlášť když zpráva začíná: ‚Petříčku, už jsi mi převedl zbytek prémie na účet?‘“
Petr hlasitě vydechl, strhl si ručník z krku a odhodil ho na pohovku. Když pochopil, že mu tablet silou nevezme, rozhodl se zaútočit slovně.
„Tak jsem převedl. A co má být? Včera jsem ti přece jasně vysvětlil svůj názor. Peníze mají vydělávat a být v bezpečí. Maminka má na vkladu lepší úrok, banka jí nabídla speciální podmínky. Je to pro nás výhodnější. Víš vůbec, co jsou složené úroky?“
„Velmi dobře vím, co znamená bezostyšně lhát vlastní ženě do očí,“ řekla Kateřina zřetelně a zdůraznila každé slovo. Tablet položila displejem nahoru na konferenční stolek. „Čteme dál. ‚Doufám, že už jsi objednal ten robot. Nevšímej si jejího remcání kvůli notebooku, jsou to zbytečné výdaje za hračku, se starým ještě vydrží. Manželka by měla víc myslet na domácnost a ne pořád koukat do obrazovky.‘“
Petr si znovu založil ruce na prsou, přesně jako předtím v kuchyni, když mluvil o rodinných zájmech. Kateřina v jeho tváři neviděla ani stud, ani lítost. Vypadal spíš jako někdo, kdo je přesvědčený, že jedná správně.
„V tom hlavním má matka pravdu. Musíme myslet na domácnost. Koupit ti notebook by bylo sobecké. Kuchyňský robot, který jsem ti objednal k výročí, ti naopak ušetří spoustu času. Pořád přece říkáš, že jsi po práci unavená a ještě musíš vařit. Tak jsem našel řešení.“
„Ty jsi našel řešení?“ Kateřina se usmála a upřeně se mu podívala do očí. „Petře, ani model toho robotu jsi nevybíral. Tvoje matka ti poslala odkaz na konkrétní výrobek ve slevě. Viděla jsem oznámení. Ty jen plníš příkazy. Řekla ti, ať zrušíš dárek pro manželku — zrušil jsi ho. Řekla ti, ať převedeš peníze na jiný účet — převedl jsi je. Poslala odkaz na domácí spotřebič — zaplatil jsi ho. Kde je v tom všem tvoje samostatnost? Kde je ta hlava rodiny, která sama rozhoduje?“
„Tam, kde ty peníze vydělávám!“ zařval Petr a prudce vykročil ke stolu. „Prémii jsem dostal já, takže s ní můžu naložit, jak uznám za vhodné. A já uznávám za správné poslouchat člověka, který tomu rozumí víc než ty. Moje matka třicet let pracovala jako ekonomka. A ty jsi kdo? Designérka? Kreslíš obrázky na internetu?“
Kateřině se uvnitř všechno bolestivě sevřelo. Namísto výbuchu však přišel ledový, naprosto střízlivý vztek. Všechny tři roky manželství najednou vypadaly jako dlouho udržovaná iluze. Dívala se na muže, s nímž sdílela postel, jezdila na dovolené, plánovala budoucnost a dokonce probírala koupi domu za městem. Teprve teď před sebou jasně viděla ne dospělého manžela, ale na matce závislého kluka v těle třicetiletého muže.
„Moje takzvané obrázky platí polovinu nákladů na domácnost, jídlo v téhle lednici i benzin do tvého auta,“ odpověděla klidně. „A když už mluvíš o zkušenostech… Tvoje velká odbornice na ekonomii pořád bydlí v malém bytě v paneláku. Byt, ve kterém teď stojíme, jsem koupila já ještě před svatbou. Takže tvoje finanční přednášky působí obzvlášť směšně.“
„Ty mi zase předhazuješ svůj byt!“ procedil Petr skrz zuby. „Stačí ti sebemenší příležitost a hned mě ponižuješ. Já se snažím kvůli nám, přemýšlím, jak ušetřit každou korunu, a ty kvůli nějakému notebooku děláš scénu a ještě se hrabeš v cizí korespondenci.“
„Nedělám scénu. Jen vyjmenovávám fakta. Odmítl jsi mi koupit pracovní nástroj, přestože jsi mi ho sám slíbil. Poslal jsi sto tisíc korun člověku, který se vůbec nepodílí na našem společném rozpočtu. A teď tomu říkáš péče o mě.“
„Moje matka je také moje rodina! Má právo mluvit do mých peněz už jen proto, že jsme příbuzní,“ odsekl Petr a popadl tablet. „A dárek už doručují do výdejního místa. Zítra máme výročí, po práci ho vyzvednu. Doufám, že se přestaneš chovat jako rozmazlené dítě a normálně přijmeš užitečnou věc.“
Kateřina mlčky sledovala, jak tablet odemkl a spěšně odstranil zprávu z obrazovky. V Petrovo představě bylo všechno dokonalé: byl rozumný, peníze ochránil, vyhověl matce a manželce pořídil praktický domácí spotřebič. To, že kvůli tomu porušil slib, ignoroval její pracovní potřeby a lhal jí, pro něj zjevně nic neznamenalo.
„Takže kuchyňský robot místo počítače,“ řekla Kateřina zamyšleně. „A zbytek peněz už není u nás. Rozumím.“
„Výborně, konečně ti to došlo,“ přikývl Petr spokojeně. Upřímně uvěřil, že manželka ustoupila. „Zítra to v klidu oslavíme. Objednáme pizzu, já přinesu robot. Rozbalíš ho a vyzkoušíš. Nic strašného se nestalo. Jen se mi příště nepleť do mých finančních záležitostí.“
Vrátil se do kuchyně, tiše si pískal a očividně považoval hádku za vyhranou. Kateřina zůstala sama v obýváku. V hlavě už přesně věděla, jak bude vypadat následující večer. Pro kompromisy s tímto člověkem v její budoucnosti nezbylo místo.
„Tak co, všechno nejlepší k našemu třetímu výročí!“ zvolal Petr, když následující den vstoupil do bytu s obrovskou barevnou krabicí v náručí. „Tady máš něco opravdu potřebného do domácnosti, ne ty svoje drahé svítící hračky!“
Boty shodil hned u dveří, aniž by je postavil na botník, a těžkou krabici odtáhl do kuchyně. Kateřina seděla u barového pultu před šálkem dávno vychladlého čaje a ani se k němu neotočila. Žádný slavnostní stůl nebyl připravený. Nebyla tu pizza, o které Petr mluvil, žádné skleničky, svíčky ani sebemenší známka výročí. Jen obyčejný všední večer.
Petr položil krabici doprostřed jídelního stolu. Na lesklém obalu se vyjímal obrovský kuchyňský robot neznámé čínské značky. Vedle něj výrobce vyjmenoval všechny přednosti: patnáct rychlostí, mlýnek na maso, mixér, nástavec na těsto a ještě dlouhou řadu dalších funkcí. Petr očividně čekal, že Kateřina začne nadšeně rozbalovat dárek a chválit jeho hospodárnost.
„Tak dělej, rozbal ho,“ pobídl ji a mnul si ruce. „Na výdejně jsem všechno osobně zkontroloval. Je tu skvělá metla, dvojité struhadlo a pořádně výkonný mixér. Už nebudeš říkat, že ti vaření zabírá tolik času. Je to kvalitní věc, vydrží roky. Kov je pořádný a plast pevný.“
„Doma téměř nepečeme, Petře. A bramborovou kaši nepřipravujeme po kýblech,“ řekla Kateřina klidně. Na barevnou krabici se dívala, jako by někdo na její čistý stůl položil pytel stavebního odpadu. „Pracuji z domova. Mám několik naléhavých grafických projektů a potřebuji výkonný procesor na zpracování obrazu. Nepotřebuji motor, který dokáže umlít kosti. A k čemu mi bude nástavec na hutné těsto, když chleba kupujeme v pekárně přes ulici?“
„Tak začneš sama péct!“ odpověděl Petr bezstarostně. Otevřel lednici a zamračil se, když v ní nenašel žádné slavnostní jídlo. „Každá normální manželka by měla umět vařit všechno. Maminka říká, že opravdová hospodyně pro takový robot vždycky najde využití. A jestli ne, je jen líná učit se a zlepšovat v domácnosti. Matka dodnes používá starý počítač, hraje na něm pasiáns a všechno funguje. Ty si jen dodáváš důležitosti těmi svými projekty.“
Kateřina pomalu položila šálek na stůl. Celá situace byla tak absurdní, že ji skoro přestávala rozčilovat. Třicetiletý muž stál v jejím bytě a vážně tvrdil, že levný kuchyňský přístroj vybraný podle odkazu jeho matky je důležitější než profesionální vybavení, které jeho žena potřebuje k práci.
„Maminka říká,“ zopakovala tiše. „Samozřejmě. Ani vlastní argument jsi nedokázal vymyslet. Jen jsi převzal její slova, přinesl domů obrovskou levnou krabici a čekáš, že kolem tebe začnu poskakovat a děkovat ti za neuvěřitelnou velkorysost?“
Petr podrážděně zabouchl lednici. Předstíraná veselost z něj rázem spadla. Přistoupil ke krabici a položil na ni ruku, jako by ji chtěl chránit před útokem.
„Tak už to zase začíná! Koupil jsem ti normální dárek! Projevil jsem iniciativu, vybral užitečnou věc pro náš domov! A ty jsi znovu nespokojená jen proto, že jsi nedostala svou drahou hračku! Jsi nevděčná!“
„Projevil jsi iniciativu?“ Kateřina vstala a zadívala se mu přímo do očí. V jejím pohledu bylo tolik otevřeného opovržení, že Petr na okamžik zmlkl. „Tvoje iniciativa skončila ve chvíli, kdy jsi uviděl částku na výplatní pásce. Od té chvíle rozhodovala Marie. Ona stanovila, že notebook nepotřebuji. Ona našla tenhle zázrak techniky. Ona ti přikázala poslat jí zbytek peněz, aby se náhodou nedostaly ke mně.“
„Nemusí tě vůbec zajímat, s kým se radím!“ vyštěkl Petr, i když cítil, jak z něj jistota pomalu uniká. „Jsem muž a rozhodl jsem se sám!“
„Nejdřív ses ptal vlastní matky, jestli smíš koupit manželce dárek k výročí?! Ty se vůbec slyšíš? Chodíš do práce, vyděláváš peníze, ale o vlastních penězích rozhoduješ až po maminčině schválení! Já nepotřebuji manžela, kterého někdo vodí jako loutku. Polož klíče a vrať se do dětského pokoje k rodičům!“ vykřikla Kateřina.
Petr ustoupil, jako by ho skutečně udeřila. Obličej mu zrudl uražeností a pobouřením. Nervózně si povytáhl límec košile a několik okamžiků na ni jen zíral, neschopen uvěřit tomu, co slyšel.
„Ty víš, co říkáš?“ zasyčel. „Chceš vyhodit vlastního manžela kvůli kuchyňskému robotu? Jen proto, že jsem ti nedal sto tisíc na ten tvůj hloupý rozmar? Jsi obyčejná materialistka! Od začátku ti šlo jen o moje peníze!“
„Kdyby mi šlo o peníze, nebydlel bys tři roky zadarmo v bytě, který patří mně,“ odsekla Kateřina a nepřestávala se na něj chladně dívat. „A vůbec nejde o ten robot. Vyhazuji tě proto, že jsem si kdysi myslela, že si beru samostatného dospělého muže. Ve skutečnosti jsem získala domácí zastoupení Marie. V tomhle manželství jsi téměř nikdy nebyl ty, Petře. Pořád tu byly jen její pokyny, její výpočty, její rady a její představy o tom, jak máme žít.“
„To se říká rozumný přístup k penězům!“ bránil se a zoufale se snažil získat zpět pocit kontroly. „Jsme rodina a musíme šetřit!“
„Rodina jste tady ty a tvoje matka. Mě jste si přidali jako servisní doplněk, kterému stačí dát zlevněný mixér, aby rychleji připravoval večeři,“ řekla Kateřina pevně a ukázala směrem k chodbě. „Klíče necháš na stolku u zrcadla. Věci si sbalíme hned. Velká cestovní taška je na balkoně.“
Petr na ni hleděl v naprostém nepochopení. Pořád čekal, že změkne, obrátí všechno v žert nebo mu alespoň nabídne nějaký kompromis ohledně notebooku. Kateřina se však ani nepohnula. Ruce měla založené na prsou, výraz klidný. Nebyly v něm pochybnosti ani chuť smlouvat. Rozhodnutí už padlo.
„Ty to myslíš vážně?“ zeptal se pomalu skrz zuby. „Právě dnes, v den našeho výročí, ničíš naše manželství?“
„Naše manželství skončilo včera, když jsi peníze slíbené na můj pracovní notebook poslal své matce. Dnes už jen sklízíme následky tvého velmi racionálního rozhodnutí,“ odpověděla suše. „Klíče polož na stolek. Hned.“
Petr pochopil, že na ni tlak nezabere, a vztekle mávl rukou.
„Tak si ten svůj byt užij! Zůstaň sama se svými počítači! Ještě uvidíme, komu budeš s takovými nároky vůbec k něčemu!“ zakřičel a zamířil do ložnice.
Kateřina na tu ubohou snahu ublížit mu neodpověděla. Místo toho přešla ke stolu, zvedla velkou krabici s robotem a vydala se za ním. Jestli byl Petr na svůj praktický dárek tak hrdý, měl si ho rozhodně odnést s sebou.
„Petře, můžeš zavřít tašku. Robot se nahoře krásně vešel, přímo na tvoje košile,“ oznámila nevzrušeně, když se opřela o futra.
Petr stál v předsíni a ze všech sil se snažil zapnout zip cestovní tašky. Syntetická látka se napínala a žalostně praskala, ale zapínání nešlo přes krabici, která vyčnívala ven. Petr těžce dýchal a na čele se mu perlil pot. Zřejmě vůbec nečekal, že mu manželka uspořádá stěhování tak rychle, klidně a bez jediné hysterické scény.
Nakonec zápas se zipem vzdal a vytáhl z kapsy telefon.
„Takhle to neskončí. Teď si tě poslechne někdo, kdo opravdu chápe, co se děje, když ty sama nemáš dost rozumu,“ procedil vztekle. Několikrát klepl na displej a okázale zapnul hlasitý odposlech.
Předsíní se rozlehlo dlouhé vyzvánění. Kateřina se ani nepohnula. Jen klidně pozorovala poslední dějství celého představení. Na třetí zazvonění se na druhé straně ozval hlas.
„Petříčku, proč voláš? Tak co, už dárek rozbalila?“ Marie zněla energicky a velitelsky.
„Mami, Kateřina mě vyhazuje z bytu!“ vyhrkl Petr a vrhl na manželku téměř vítězný pohled, jako by právě přivolal neviditelnou posilu. „Všechno mi sbalila, tvého robota strčila do tašky a chce, abych jí nechal klíče. A to všechno jen proto, že jsem jí odmítl koupit ten pitomý počítač a poslal peníze na vklad!“
Z telefonu se ozvalo hlasité rozhořčené zalapání po dechu. Marie něco takového zřejmě nečekala, ale zmatek trval jen krátce. Hned nato se jí v hlase objevily obvyklé chladné a poučující tóny.
„Kateřino, úplně ses zbláznila?“ osopila se na ni. „Manžel ti přinesl do domácnosti potřebnou věc a ještě ušetřil peníze, a ty ho kvůli svým rozmarům vyhazuješ? Okamžitě přestaň dělat scénu, vybal tašku a Petrovi se omluv! Udělal všechno správně. Domácí spotřebič využije celá rodina a volné peníze mají ležet na úročeném účtu.“
Kateřina se odlepila od futer a přistoupila k Petrovi. K telefonu se sklánět nemusela. Její hlas byl dobře slyšet i bez toho.
„Marie, váš syn se trochu mýlí, když mluví o rodině,“ řekla klidně a nespouštěla z Petra oči. „Mezi námi už žádná rodina není. Jeho skutečnou rodinou jste vy. A jak se ukázalo, společný máte i rozpočet. Já jsem poslední tři roky byla jen bezplatná kulisa, díky které mohl váš syn vypadat jako samostatný dospělý muž.“
„Co je to za nesmysly?“ zaječela tchyně. „Můj syn pracuje a vydělává! Samozřejmě má právo rozumně nakládat se svými penězi! Ty jsi jen rozhazovačná ženská, která nedokáže ocenit skutečné mužské rozhodnutí!“
„Mužské rozhodnutí?“ Kateřina se usmála tak pohrdavě, že Petr mimoděk ustoupil. „Muž odpovídá za svá slova a dodržuje sliby, které dal své manželce. Jestli třicetiletý člověk nejdřív běží za maminkou, aby se zeptal, zda smí utratit vlastní prémii, potom jí poslušně pošle peníze a zruší nákup pracovního vybavení pro manželku, není to mužnost. Je to dospívající kluk s kapesným.“
„Jak se mnou tohle mluvíš?! Celý život jsem pracovala jako ekonomka! Vím, jak se má vést rozpočet!“ Marie už téměř křičela.
„Výborně. Tak veďte rozpočet společně s Petrem u sebe doma,“ odpověděla Kateřina tvrdě. „Tak jste se bála, že vaši prémii utratím za počítač potřebný k práci, až váš syn kvůli tomu zůstal bez bydlení. Skvělá finanční strategie, Marie. Myslím, že úroky z vašeho zázračného vkladu mu pohodlně pokryjí každodenní cestu z vašeho malého bytu do práce.“
„Kateřino, zmlkni!“ zařval Petr a pokusil se překřičet obě ženy. Chtěl vypnout hlasitý odposlech, ale prsty se mu nervozitou smekaly po displeji.
„Ne. Teď budeš chvíli mlčet ty,“ obrátila se Kateřina k manželovi. „Ty jsi jí zavolal. Ty jsi zapnul hlasitý odposlech a čekal, že mě maminka srovná do latě a já se zaleknu a s vděčností začnu rozbalovat ten levný robot. Dokonce i při hádce s vlastní ženou si voláš maminku na pomoc. Není v tobě nic vlastního, Petře. Ani vlastní názor, ani charakter, ani schopnost nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Jsi jen mluvící loutka, které někdo pořád napovídá text.“
„S takovou povahou s tebou nikdo nevydrží!“ pokračovala Marie do telefonu. „Zůstaneš sama se svými nároky!“
„To mi vyhovuje. Lepší být sama než žít ve třech jako dosud,“ řekla Kateřina chladně. „Váš investiční projekt si můžete vzít zpátky. Už je sbalený a čeká v předsíni.“
Otočila se ke stolku, vzala Petrovu náhradní sadu klíčů a hodila ji do malé plastové misky na drobnosti. Kov suše zazvonil o dno.
Petr stál s očima dokořán. Během několika minut se rozpadla iluze dospělosti, kterou si celé roky budoval. Autorita jeho matky, za kterou se schovával při každém konfliktu, tentokrát nepomohla. Poprvé před sebou měl prostou realitu: jeho žena ho právě označila za člověka, který nedokáže samostatně řídit ani vlastní život.
Neměl co říct. Vztek postupně vystřídalo zmaté ticho a těžký pocit ponížení. Petr hovor prudce ukončil, popadl napůl zavřenou cestovní tašku, z níž vyčnívala barevná krabice, a přehodil si popruh přes rameno. Do druhé ruky vzal tašku s botami.
„Ještě budeš litovat. Hodně litovat toho, co jsi právě udělala,“ procedil a zoufale se snažil zachovat si poslední zbytky důstojnosti.
„Možná. Ale teď odejdi z mého bytu,“ odpověděla Kateřina naprosto klidně a ukázala na otevřené dveře.
Petr překročil práh, ale hned se neobratně zachytil taškou o rám. Krabice s jeho drahocenným kuchyňským robotem tupě narazila do dřeva. Prudce se otočil, zřejmě chtěl ještě pronést nějakou urážku, Kateřina mu však nedala příležitost.
Jednoduše zavřela dveře.
Zámek cvakl obyčejně a důvěrně. Kateřina otočila klíčem dvakrát, zasunula kovovou závoru a teprve potom pomalu vydechla. Byt naplnila známá vůně čistoty smíšená s lehkým aroma její oblíbené kávy. Pohlédla na prázdný prostor u vchodu a potom na misku, v níž ležely klíče.
Necítila lítost.
Zůstával v ní jen nepříjemný pocit odporu, který se pomalu rozpouštěl a ustupoval klidné, téměř věcné úlevě.
Konečně z jejího bytu zmizela další nepotřebná a dávno nefunkční věc.