Mělo to znít jako žert, ale mně se sevřelo hrdlo. Moje opatrnost už ležela na stole jako další příloha.
Pak se mluvilo. Nejprve obyčejně: práce, ceny, zdraví, sousedi. Potom začal Radek vyprávět laciné, oplzlé historky. Dívala jsem se na šeřík a v hlavě počítala, kdy jede nejbližší vlak. Telefon ukazoval, že za čtyřicet minut. Autem to na nádraží trvalo patnáct minut. Pěšky asi přes hodinu. Možná čtyřicet minut, kdyby člověk znal cestu. Já ji neznala.
Tiše jsem řekla Jaroslavovi:
— Brzy budu muset jet.
Ani se hned neotočil.
— Kam tak spěcháte?
— Domů. Musím zavolat mamince.
Nebyla to úplná lež. Maminka můj telefon opravdu čekala. Jen ne tak naléhavě.
— Zavoláte jí odsud.
— Chtěla bych stihnout vlak.
Podíval se na mě, jako bych ho zradila.
— Hano, lidi přijeli. Bylo by hloupé hned odcházet.
To slovo. Moje staré známé, prokleté slovo. „Hloupé.“
A já zůstala.
Půlhodina se protáhla na hodinu. Muži vypili další sklenky. Jaroslav taky. Ne že by byl vyloženě opilý, ale obličej se mu změnil. Ztvrdl. Začal Evě skákat do řeči. Pak ostře řekl Mirkovi, že „mele nesmysly“. A potom se pustil do vyprávění o bývalé ženě. Nebylo to hezké vyprávění. Nebyla v něm bolest ani lítost, ale jakési zlé potěšení.
— Myslela si, že za ní budu běhat, — říkal. — Tak jsem jí sbalil věci a dal je za dveře. Ať se naučí.
Eva sklopila oči. Radek odfrkl. Mirek prohlásil:
— Správně. Ženské se občas musí srovnat.
Cítila jsem, jak mi chladnou prsty.
Jaroslav se ke mně otočil:
— Nemám pravdu, Hano? Někdy člověk pochopí jen tvrdě.
Nechtěla jsem se hádat. Ale přitakat jsem nedokázala.
— Myslím, že s lidmi je lepší mluvit.
Ušklíbl se.
— Vy jste hodná. Zatím vás nikdo pořádně nepodvedl.
— Podvedli mě.
— Tak ne dost.
Podívala jsem se na něj a poprvé jsem zcela jasně pochopila: přede mnou nesedí klidný muž. Sedí přede mnou člověk, který se umí dokonale ovládat jen do chvíle, dokud všechno běží podle jeho scénáře.
Vstala jsem.
— Zajdu si do domu pro kabelku.
— Proč?
— Je čas, abych jela.
U stolu se rozhostilo ticho. Dokonce i Radek přestal žvýkat.
Jaroslav se také zvedl.
— Později vás odvezu.
— Děkuji, zavolám si taxi.
— Sem taxi nejezdí.
— Zkusím to.
Udělal krok ke mně.
— Hano, nedělejte scénu.
A v tu chvíli jsem se opravdu vyděsila. Ani ne tak kvůli tomu kroku. Kvůli té větě. Žádná scéna se přece nekonala. Jen jsem chtěla odjet. A on už tomu dal jméno: scéna. Takže v jeho hlavě jsem už byla viník.
Eva najednou řekla:
— Jardo, když potřebuje jet, tak ji nech.
Prudce se k ní otočil.
— Tebe se nikdo neptal.
Radek se zasmál, ale nejistě.
Šla jsem do domu. Ne rychle, abych neprozradila paniku. Kabelka ležela na židli v předsíni. Vytáhla jsem telefon. Ruce se mi třásly tak, že jsem aplikaci na taxi otevřela až napotřetí. V okolí nebylo žádné auto. Vůbec žádné. Otevřela jsem mapy. Na nádraží to bylo pěšky pět kilometrů. Cesta vedla přes vesnici a pak kolem lesa.
Napsala jsem Jitce: „Není mi tady dobře. Odcházím. Když se do 20 minut neozvu, volej mi.“
Odpověď přišla okamžitě: „Volej hned.“
Stiskla jsem volání. A v tom se ve dveřích objevil Jaroslav.
— Komu voláte?
— Kamarádce.
— Proč?
— Protože chci.
Řekla jsem to a sama jsem se překvapila. Hlas mi zněl klidně. Asi se ve mně konečně probudila jiná Hana. Ne zdvořilá žena s koláčem, ale žena, která se chce vrátit domů živá a celá. Takovou ženu v sobě radím neztrácet. Objevuje se málokdy, zato přesně ve chvíli, kdy je nejvíc potřeba.
Jitka to zvedla.
— Hani?
Nahlas jsem řekla:
— Jitko, odcházím teď od Jaroslava. Adresu máš. Když neseženu auto, půjdu pěšky na nádraží.
Jaroslav zbledl.
— Proč to říkáte takhle?
Dívala jsem se mu přímo do očí.
— Aby to věděla.
Jitka do telefonu řekla:
— Zapni sdílení polohy. Zůstávám na lince. Nepokládej to.
Zapnula jsem ho. Jaroslav stál ve dveřích a nehýbal se.
— Hano, urážíte mě.
— Ne. Odcházím.
— Přijela jste ke mně domů, jedla u mého stolu a teď ze mě děláte nějakého blázna?
— Nenazvala jsem vás bláznem.
— Ale chováte se tak.
Tehdy mi najednou došlo, jak pohodlně je to celé zařízené. Nejdřív je člověku trapné odmítnout. Pak je mu trapné odejít. Pak je mu trapné se bránit. Všechno drží na cizím studu. Na touze vypadat slušně.
Vzala jsem kabelku a obešla ho bokem. Nechytil mě. Nezastoupil mi cestu. Ale šel za mnou.
Na verandě všichni mlčeli. Eva se na mě dívala tak, jako by chtěla něco říct, ale neměla odvahu. Oblékla jsem si bundu.
— Děkuji za oběd, — řekla jsem. Hloupé, že? I v takové chvíli děkuji. Jenže výchova se mi někdy spouští rychleji než zdravý rozum.
Jaroslav tiše pronesl:
— Budete litovat. Ne proto, že bych vám něco udělal. Ale proto, že jste přišla o normálního muže.
Už jsem scházela ze schodů.
— Pak mám štěstí, že jsem o něj přišla rychle.
Možná to byla moje nejodvážnější věta za poslední rok. Možná za posledních pět.
Šla jsem k brance. Za zády jsem slyšela Radka:
— Nech to být, Jardo. Ženské jsou dneska všechny nervózní.
A najednou Eva ostře řekla:
— Sklapni, Radku.
Na vteřinu jsem se zarazila. To jsem od ní nečekala. Pak jsem pokračovala.