Po třech schůzkách mě čtyřiapadesátiletý Jaroslav pozval na chatu. Až navečer mi došlo, proč tam bez jediného varování sezval i své kamarády

Za brankou vedla prašná cesta plná výmolů. Slunce už klesalo, ale pořád bylo světlo. Jitka zůstávala celou dobu na telefonu.

— Jdi podle mapy. Nikam neodbočuj. Mluv se mnou.

Šla jsem a mlela nesmysly. Že jsem tam nechala koláč. Že tenisky vypadaly pohodlně, ale teď se ukázalo, že až tak pohodlné nejsou. Že jsem dospělá ženská a utíkám z chaty jako školačka z pokažené oslavy.

Jitka řekla:

— Neutíkáš. Odcházíš.

Nevím proč, ale po těch slovech mě začaly pálit oči.

Asi po deseti minutách jsem za sebou uslyšela auto. Ustoupila jsem ke kraji. Srdce mi vyskočilo až do krku. Auto zpomalilo vedle mě. Byl to Jaroslav.

Stáhl okénko.

— Nastupte. Odvezu vás.

— Ne.

— Nebuďte hloupá. Je to daleko.

— Dojdu.

— Hano, chováte se ošklivě.

Málem jsem se zasmála. Vážně. Ne veselím, samozřejmě. Jen ta věta byla na té prázdné cestě tak absurdní. Jdu sama, s telefonem v ruce, on jede vedle mě a přemlouvá mě, abych si k němu sedla do auta, a ošklivě se podle něj chovám já.

— Jaroslave, jeďte pryč.

— Mám o vás strach.

— Nemusíte.

— Vy jste si to namluvila. To ta kamarádka vám motá hlavu.

Mlčela jsem.

— Jednou pochopíte, že jste všechno pokazila.

— Možná.

— A ani se neomluvíte?

Zastavila jsem se. Podívala jsem se na něj a úplně klidně řekla:

— Ne.

Jedno krátké slovo. Tak malé. A přitom jsem měla pocit, jako bych odsunula těžkou skříň od zamčených dveří.

Několik vteřin na mě hleděl. Potom prudce sešlápl plyn a odjel. Za autem se zvedl prach a já se rozkašlala.

Jitka se v telefonu zeptala:

— Odjel?

— Ano.

— Tak pokračuj.

Na nádraží jsem došla za pětačtyřicet minut. Zpocená, rozzlobená, s rozklepanými koleny. Vlak měl přijet za dvanáct minut. V kiosku jsem si koupila láhev vody, sedla si na lavičku a teprve tehdy si všimla, že jsem celou dobu tak pevně svírala popruh kabelky, až mi na dlani zůstaly červené pruhy.

Ve vlaku ze mě napětí začalo odcházet. Ne hned. Nejdřív jsem jen koukala z okna a myslela si: a co když jsem to opravdu přehnala? No tak přijeli jeho známí. No tak pili. No tak řekl pár nepříjemných vět. Vždyť se mě nedotkl. Možná jsem měla prostě klidně vydržet do večera a on by mě odvezl domů.

Přesně takhle se nás mozek snaží vrátit do známého pohodlného obrázku. Protože je těžké přiznat si, že ses sama ocitla na místě, kde ti bylo zle. Že jsi sama přehlížela první signály. Že jsi seděla a usmívala se, i když jsi chtěla vstát a odejít.

Doma jsem zavolala mamince. Řekla jsem jí jen, že jsem unavená. Všechno jsem jí nevyprávěla. Hned by se začala bát, tlak, prášky, „já jsem říkala, že chlapi jsou divní“. I když to neříkala, určitě by tvrdila, že to říkala.

Jitce jsem pak převyprávěla všechno. Poslouchala mlčky, jen občas se zeptala:

— Aha. A on na to?

Když jsem skončila, řekla:

— Hani, udělala jsi to dobře.

— Jak dobře? Jela jsem kdo ví kam.

— Dobře ne proto, že jsi jela. Dobře proto, že jsi odešla.

Druhý den napsal Jaroslav. Dlouhou zprávu. Začínala slovy: „Celou noc jsem přemýšlel.“ Pak následovalo, že jsem zranila jeho důvěru, že mě chtěl představit blízkým lidem, že v mém věku by už člověk měl rozeznat péči od kontroly a že jsem dovolila kamarádce zasahovat do něčeho, do čeho jí nic nebylo. Ještě napsal: „Nejsem kluk, abych běhal za ženou, která si na mě chystá zkoušky.“

Přečetla jsem si to a neodpověděla.

Za hodinu přišla druhá zpráva:

„Mlčení je taky odpověď.“

Pak třetí:

„Škoda. Myslel jsem, že jste jiná.“

To „jiná“ mě nakonec skoro pobavilo. Jaká jiná? Pohodlná? Vděčná? Taková, která sedí u stolu a snáší všechno, protože kolem jsou lidi a odcházet je přece nehezké?

Zablokovala jsem ho.

Řeklo by se, že tím to skončilo. Žena jela na chatu, pochopila, že se k ní muž nehodí, a vrátila se domů. Tečka, hotovo, může jít uvařit kroupy. Jenže tečka v téhle historii nebyla tak jednoduchá.

O týden později mi zavolala Eva. Ta Radkova žena. Nejdřív jsem vůbec nechápala, odkud má moje číslo. Ukázalo se, že Jaroslav naši konverzaci všem ukazoval, když se chlubil, že se mu „rýsuje vážná známost“. Číslo si prý zapamatovala z horního řádku chatu. Zvláštní ženská paměť. Hlavně když je potřeba.

Řekla:

— Hano, promiňte, že volám. Jen jsem chtěla vědět, jestli jste tehdy dorazila v pořádku.

— Ano. Děkuji.

Chvíli mlčela.

— Udělala jste dobře, že jste odešla.

Nevěděla jsem, co říct.

Eva mluvila potichu. Jako by stála ve vedlejším pokoji.

— On to nedělá poprvé. Ne zrovna vám. Obecně. Pozve ženu a pak zavolá nás. Jako: podívejte, jakou mám. A když se jí to nelíbí, pak říká, že je divná. Nebo namyšlená. Nebo že to nemá v hlavě v pořádku.

Po zádech mi přeběhl mráz.

— Proč to dělá?

— Nevím. Asi se mu líbí, když člověk znejistí. Když neví, jak se má chovat. Tehdy si připadá důležitý.

Seděla jsem v kuchyni, dívala se na svůj hrnek s oprýskanou kopretinou a říkala si, že svět je někdy nesmírně jednoduchý a nesmírně odporný.

— Proč mi voláte? — zeptala jsem se.

Eva vydechla.

— Protože jsem tehdy skoro pořád mlčela. A měla jsem něco říct dřív. Když oznámil, že přijedou ostatní, viděla jsem váš obličej. Vy jste hned pochopila, že něco není v pořádku.

— Ne hned.