— Já lidi dobře odhaduju. Vy jste správná žena.
Zamrazilo mě. Nemám ráda, když mi někdo říká, že jsem správná. Hned mám chuť udělat něco naprosto nesprávného. Ale řekla jsem si, že se v tom nebudu vrtat. Každý má nějaké oblíbené výrazy.
Chata vypadala přesně jako na fotkách. Starší domek, veranda, šeřík, sud s vodou, záhonky. Všechno trochu nakřivo, ale živé. Na stole už stály talíře, chleba, okurky, rajčata a miska bylinek. Zapnul konvici a šel mi ukázat zahradu.
— Tady jsou jahody. Tam brambory. Tamhle kůlna, vlastně moje dílna. A vzadu je malá udírna, jen jsem ji dlouho nepoužil.
Dílna byla v nízkém přístavku. Otevřel dveře dokořán. Uvnitř vonělo dřevo, benzín a kov. Po stěnách viselo nářadí. Hodně nářadí. Pily, kladiva, sekery, háky a různé železné věci, u kterých jsem netušila, k čemu slouží. Vím, chata bez nářadí není chata. Přesto se mi sevřel žaludek. Možná proto, že Jaroslav stál ve dveřích tak, že jsem nemohla jen tak projít ven. Jako náhodou. Ale všimla jsem si toho.
— Mám rád pořádek, — řekl.
— To je vidět.
— U mě musí mít každá věc své místo.
Pronesl to tak, jako by nemluvil jen o kladivech a pilách.
Vyšla jsem ven jako první. Venku se mi okamžitě dýchalo líp.
Potom jsme seděli na verandě. Ryba se už pekla, vzduchem šel citron a česnek. Zavolala jsem Jitce, jak jsem slíbila. Řekla jsem jí, že je všechno v pořádku. Jaroslav zatím krájel bylinky. Všimla jsem si, že poslouchá. Ne otevřeně, ne nápadně, ale poslouchá.
— Kamarádka má starost? — zeptal se, když jsem hovor ukončila.
— Samozřejmě. Já bych ji měla taky.
Lehce se uchechtl.
— Ženy jsou dnes všechny hrozně podezíravé.
Odpověděla jsem:
— Spíš opatrné.
— No ano. I když někdy to člověka urazí. Snažíte se, pozvete někoho, a ten vás předem zařadí mezi zločince.
Tady jsem měla zpozornět víc. Protože klidný člověk se obvykle nehádá s cizím právem být opatrný. Jenže já jsem to znovu zkusila uhladit.
— Jaroslave, vždyť jsem přijela.
— Přijela jste, — řekl a usmál se. — Takže mi věříte.
Nevím proč, ale neodpověděla jsem.
Najedli jsme se. Ryba byla opravdu dobrá. Nalil si víno a nabídl i mně. Odmítla jsem.
— Ani trochu?
— Vůbec. Budu se pak vracet domů.
— Můžu vás odvézt.
— Děkuji, pojedu vlakem.
Na chvíli ztichl.
— Proč vlakem? Dav, hluk. Řekl jsem, že vás odvezu.
Slova zněla jako péče, ale uvnitř se ve mně něco pohnulo. Neřekl to jako nabídku. Spíš jako rozhodnutí, které už za nás oba padlo. Zasmála jsem se tím smíchem, kterým ženy tak často zkoušejí změkčit nepříjemný okamžik.
— Mám vlaky ráda. Člověk kouká z okna a může si připadat jako hrdinka starého filmu.
Neusmál se.
— Vy pořád žertujete.
— A co mi zbývá?
— Někdy je potřeba brát věci vážně.
A znovu jsem měla pocit, že nejsem na návštěvě, ale u nějaké zkoušky.
Asi po hodině a půl, kdy už jsem si říkala, že bych měla začít pomalu myslet na odjezd, Jaroslav najednou oznámil:
— Za chvíli dorazí parta.
Nejdřív mi ani nedošlo, koho tím myslí.
— Jaká parta?
— Moji lidi. Soused Radek s manželkou, Mirek. Možná se staví ještě Pavel. Řekl jsem jim, že mám návštěvu.
Uvnitř se ve mně všechno nepříjemně propadlo.
— Jaroslave, o tom jste mi neřekl.
— A co na tom je? Normální lidi. Posedíme.
— Myslela jsem, že budeme sami.
Podíval se na mě s takovým údivem, jako bych po něm chtěla, aby zboural chatu.
— Hano, vy jste proti společnosti? Chtěl jsem, abyste se bavila.
A bylo to tady. „Abyste vy.“ Jako by mi připravil dárek a já se teď rozmazleně ošklíbala.
Řekla jsem:
— Ráda bych to věděla předem.
Opatrně položil nůž na prkénko, ale zvuk byl přesto ostrý.
— Tak promiňte, že jsem vám nesestavil program.
A zmlkl.
Styděla jsem se. Upřímně. Přitom jsem se neměla stydět vůbec za nic. Jenže seděla jsem na cizí chatě, u cizího stolu, s jeho rybou na talíři a svým koláčem vedle, a najednou jsem si připadala jako protivná ženská, která kazí lidem den. Hloupý pocit. Jako bych já zničila nějakou slavnost.
Asi za dvacet minut přijeli „moji lidi“.
První se objevil Radek. Mohutný, rudý v obličeji, v tričku bez rukávů a s taškou lahví v ruce. Za ním vešla jeho žena Eva, unavená žena s krátce střiženými vlasy. Potom přišel Mirek, hubený, s hlasitým smíchem a neklidnýma očima, které pořád těkaly. Pavel nedorazil a já si pomyslela, že aspoň někdo ten den udělal správnou věc.
— Aha, tak to je ona! — zvolal Radek, když mě uviděl. — Náš Jarda je teda tajnůstkář.
Zdvořile jsem se usmála.
— Hana.
— Víme, víme. Už nám o vás vyprávěl až dost.
Podívala jsem se na Jaroslava. Stál tam spokojený. Skoro pyšný. Jako by nepřivedl ženu, ale nějakou trofej.
Eva si sedla vedle mě a potichu řekla:
— Nevšímejte si jich. Jak si dají skleničku, hned si myslí, že jsou baviči.
Napadlo mě, že je laskavá. Nebo jen už dávno zvyklá.
Na stole se rychle objevily lahve. Jaroslav nalil mužům, Evě i sobě. Mně nabídl znovu.
— Ne, děkuji.
Radek překvapeně zvedl obočí.
— Vy nepijete vůbec?
— Dnes ne.
— Jak to? Na seznámení by se mělo.
— Na seznámení si můžu dát i džus.
Mirek se rozesmál.
— Jardo, ty máš ale přísnou dámu.
Jaroslav odpověděl:
— Ona je jen opatrná.