— A pročpak? Na seznámení se přece musí.
— Na seznámení můžu i džusem.
Milan se rozesmál:
— Jardo, ty máš ale přísnou paní.
Jaroslav odpověděl:
— Ona je jen opatrná.
Bylo to řečeno jako žert, ale mně to bylo nepříjemné. Protože moji opatrnost už vytáhli na stůl jako další přílohu.
Pak se rozběhly rozhovory. Nejdřív obyčejné: práce, ceny, zdraví, sousedi. Potom Karel začal vyprávět oplzlé vtipy. Dívala jsem se na šeřík a počítala, kdy jede nejbližší vlak. Telefon ukazoval spoj za čtyřicet minut. Na nádraží autem patnáct minut. Pěšky možná přes hodinu. Nebo čtyřicet minut, kdyby člověk znal cestu. Já ji neznala.
Potichu jsem řekla Jaroslavovi:
— Budu muset brzy jet.
Ani se hned neotočil.
— Kam tak spěcháte?
— Domů. Musím zavolat mamince.
Nebyla to úplně lež. Maminka můj telefonát opravdu čekala. Jen ne tak naléhavě.
— Zavoláte jí odsud.
— Chtěla jsem stihnout vlak.
Podíval se na mě, jako bych ho zklamala.
— Hano, lidé přijeli. Bylo by trapné hned odcházet.
To slovo. Moje staré známé, prokleté. „Trapné.“
A já zůstala.
Půlhodina se protáhla v hodinu. Muži vypili další. Jaroslav taky. Ne že by byl opilý, ale změnil se mu obličej. Ztvrdl. Začal Aleně skákat do řeči. Potom ostře řekl Milanovi, že „mele nesmysly“. Pak spustil vyprávění o bývalé manželce. Nepříjemné vyprávění. Ne s bolestí, ne s lítostí, ale s jakýmsi zlým potěšením.
— Myslela si, že za ní budu běhat, — říkal. — Tak jsem jí sbalil věci a vyhodil je za dveře. Ať se učí.
Alena sklopila oči. Karel zabručel. Milan řekl:
— Správně. Ženské se občas musí srovnat do latě.
Cítila jsem, jak mi studí prsty.
Jaroslav se ke mně otočil:
— Že jo, Hano? Někdy člověk pochopí jen tvrdě.
Nechtěla jsem se hádat. Ale souhlasit jsem nemohla.
— Myslím, že s lidmi je lepší mluvit.
Ušklíbl se.
— Vy jste hodná. Dokud vás někdo pořádně nepodvedl.
— Podváděli mě.
— Tak asi málo.
Podívala jsem se na něj a poprvé úplně jasně pochopila: přede mnou nesedí klidný muž. Přede mnou sedí člověk, který výborně drží tvář jen do chvíle, dokud všechno běží podle jeho scénáře.
Vstala jsem.
— Půjdu si do domu pro kabelku.
— Proč?
— Už pojedu.
U stolu se rozhostilo ticho. Dokonce i Karel přestal žvýkat.
Jaroslav vstal také.
— Odvezu vás později.
— Děkuju, zavolám si taxi.
— Sem taxíky nejezdí.
— Ověřím si to.
Udělal krok ke mně.
— Hano, nedělejte scénu.
A tehdy jsem se doopravdy lekla. Ani ne tolik toho kroku. Spíš té věty. Žádná scéna se neděla. Jen jsem chtěla odjet. A on tomu už říkal scéna. Znamenalo to, že v jeho hlavě už jsem byla vinná.
Alena najednou řekla:
— Jaroslave, nech ji jet, když potřebuje.
Prudce se k ní otočil.
— Tebe se nikdo neptal.
Karel se zasmál, ale nejistě.
Šla jsem do domu. Ne rychle, abych neprozradila paniku. Kabelka ležela na židli v předsíni. Vytáhla jsem telefon. Ruce se mi třásly tak, že jsem aplikaci na taxi otevřela až napotřetí. V okolí nebylo žádné auto. Ani jedno. Otevřela jsem mapy. Na nádraží pěšky pět kilometrů. Cesta přes obec, potom kolem pásu stromů.
Napsala jsem Petře: „Je mi tady nepříjemně. Odcházím. Jestli do 20 minut nezavolám, volej mi.“
Odpověď přišla okamžitě: „Volej hned.“
Stiskla jsem volání. A v tu chvíli se ve dveřích objevil Jaroslav.
— Komu voláte?
— Kamarádce.
— Proč?
— Protože chci.
Řekla jsem to a sama se tomu podivila. Hlas zněl klidně. Asi se ve mně konečně probudila jiná Hana. Ne ta zdvořilá žena s koláčem, ale žena, která se moc chce vrátit domů živá a celá. Vřele doporučuju tuhle ženu v sobě neztratit. Objevuje se zřídka, ale přesně ve chvíli, kdy je nejvíc potřeba.
Petra zvedla telefon.
— Hani?
Nahlas jsem řekla:
— Petro, teď odcházím od Jaroslava. Adresu máš. Když neseženu auto, půjdu na nádraží pěšky.
Jaroslav zbledl.
— Proč to takhle říkáte?
Dívala jsem se přímo na něj.
— Aby to věděla.
Petra v telefonu řekla:
— Zapni polohu. Zůstávám na lince. Nezavěšuj.
Zapnula jsem ji. Jaroslav stál ve dveřích a nehýbal se.
— Hano, vy mě urážíte.
— Ne. Odcházím.
— Přijela jste ke mně domů, jedla u mého stolu a teď ze mě děláte nějakého blázna?
— Neřekla jsem, že jste blázen.
— Ale chováte se přesně tak.
A tehdy mi najednou došlo, jak pohodlně je to celé zařízené: nejdřív je člověku trapné odmítnout, potom trapné odejít, potom trapné se bránit. Všechno stojí na cizím studu. Na touze vypadat jako hodná.
Vzala jsem kabelku a obešla ho bokem. Nechytil mě. Nezastoupil mi cestu. Ale šel za mnou.
Na verandě všichni mlčeli. Alena se na mě dívala tak, jako by chtěla něco říct, ale neodvažovala se. Oblékla jsem si bundu.
— Děkuju za oběd, — řekla jsem. Hloupé, že? I v takové chvíli — děkuju. Ale co se dá dělat, výchova se mi někdy zapíná rychleji než zdravý rozum.
Jaroslav tiše pronesl:
— Ještě toho budete litovat. Ne proto, že bych něco udělal. Ale proto, že jste ztratila normálního chlapa.
Už jsem scházela ze schodů.
— Tak to mám štěstí, že jsem ho ztratila tak rychle.
Možná to byla moje nejodvážnější věta za poslední rok. Možná za posledních pět.
Šla jsem k brance. Za zády Karel řekl:
— Ale no tak, Jardo. Ženské jsou dnes všechny přecitlivělé.