A najednou Alena ostře odsekla:
— Drž hubu, Karle.
Na vteřinu jsem se zastavila. Od ní jsem to nečekala. Pak jsem šla dál.
Za brankou vedla prašná cesta s výmoly. Slunce už klesalo, ale pořád bylo světlo. Petra zůstávala celou dobu na telefonu.
— Jdi podle mapy. Nikam neodbočuj. Mluv se mnou.
Šla jsem a povídala nějaké nesmysly. Že tam zůstal koláč. Že tenisky se zdály pohodlné, ale teď se ukázalo, že tak moc ne. Že jsem dospělá ženská a utíkám z chaty jako školačka z nepovedené oslavy.
Petra řekla:
— Ty neutíkáš. Ty odcházíš.
Z nějakého důvodu mě po těch slovech pálily oči.
Asi po deseti minutách se zezadu ozvalo auto. Ustoupila jsem ke kraji silnice. Srdce mi okamžitě vyskočilo až do krku. Auto se pomalu srovnalo vedle mě. Byl to Jaroslav.
Stáhl okénko.
— Nastupte si. Odvezu vás.
— Ne.
— Nebuďte hloupá. Na nádraží je to daleko.
— Dojdu.
— Hano, chováte se ošklivě.
Málem jsem se zasmála. Opravdu. Ne veselím, samozřejmě. Jen ta věta byla na té prázdné silnici tak absurdní. Jdu sama s telefonem v ruce, on jede vedle mě a přemlouvá mě, abych nasedla k němu do auta, a ošklivě se z nějakého důvodu chovám já.
— Jaroslave, jeďte pryč.
— Mám starost.
— Nemusíte.
— Vy jste si to vsugerovala. To ta kamarádka vám popletla hlavu.
Mlčela jsem.
— Později pochopíte, že jste všechno pokazila.
— Možná.
— A ani se neomluvíte?
Zastavila jsem se. Podívala jsem se na něj a velmi klidně řekla:
— Ne.
Jedno krátké slovo. Tak malé. A pocit byl takový, jako bych odtlačila těžkou skříň od zamčených dveří.
Díval se na mě několik vteřin. Potom prudce sešlápl plyn a odjel. Za autem se zvedl prach a já se rozkašlala.
Petra se v telefonu zeptala:
— Odjel?
— Ano.
— Jdi dál.
Na nádraží jsem dorazila za pětačtyřicet minut. Celá zpocená, rozzlobená, s roztřesenými koleny. Vlak měl přijet za dvanáct minut. Koupila jsem si v kiosku láhev vody, sedla si na lavičku a teprve tehdy jsem si všimla, že jsem celou dobu tak křečovitě svírala popruh kabelky, až mi na dlani zůstaly červené pruhy.
Ve vlaku mě to začalo pouštět. Ne hned. Nejdřív jsem se dívala z okna a myslela si: co když jsem to vážně přehnala? No tak přijeli kamarádi. No tak se napili. No tak řekl pár nepříjemných vět. Vždyť se mě nedotkl. Možná jsem měla jen klidně vydržet do večera a on by mě odvezl domů.
Přesně takhle se mozek snaží vrátit nás do známého pohodlného obrázku. Protože je děsivé přiznat si: sama ses ocitla někde, kde ti není dobře. Sama jsi přehlédla první signály. Sama jsi seděla a usmívala se, i když jsi chtěla vstát a odejít.
Doma jsem zavolala mamince. Řekla jsem, že jsem unavená. Všechno jsem jí nevyprávěla. Maminka by se okamžitě začala bát, tlak, prášky, „já jsem říkala, že všichni chlapi jsou divní“. I když to neříkala, určitě by řekla, že to říkala.
Petře jsem potom pověděla všechno. Poslouchala mlčky, jen občas se zeptala:
— Aha. A on co?
Když jsem skončila, řekla:
— Hani, byla jsi dobrá.
— Jaká dobrá. Jela jsem kdovíkam.
— Dobrá ne proto, že jsi jela. Ale proto, že jsi odešla.
Druhý den Jaroslav napsal. Dlouhou zprávu. Začínala slovy: „Celou noc jsem přemýšlel.“ Pak psal o tom, že jsem urazila jeho důvěru, že mě chtěl seznámit s blízkými lidmi, že v mém věku bych už měla umět rozeznat péči od kontroly, že jsem dovolila kamarádce zasahovat tam, kde neměla co dělat. A ještě napsal: „Nejsem kluk, abych běhal za ženou, která si vymýšlí zkoušky.“
Přečetla jsem si to a neodpověděla.
Za hodinu přišla druhá zpráva:
„Mlčení je taky odpověď.“
Potom třetí:
„Škoda. Myslel jsem, že jste jiná.“
To „jiná“ mě skoro pobavilo. Jaká jiná? Pohodlná? Vděčná? Taková, která sedí u stolu a snáší všechno jen proto, že kolem jsou lidé a odejít by bylo jaksi neslušné?
Zablokovala jsem ho.
Zdánlivě tím všechno skončilo. Žena se projela na chatu, zjistila, že muž pro ni není, vrátila se domů. Dalo by se udělat tečku a jít vařit pohanku. Jenže tečka v téhle historii nebyla tak jednoduchá.
Za týden mi zavolala Alena. Ta Karlova žena. Nejdřív jsem ani nechápala, odkud má moje číslo. Ukázalo se, že Jaroslav naši konverzaci před všemi ukazoval, když se chlubil, že se mu „rýsuje vážná známost“. Číslo si zapamatovala z horní řádky chatu. Úžasná ženská paměť. Hlavně když je potřeba.
Řekla:
— Hano, promiňte, že volám. Chtěla jsem se zeptat, jestli jste tehdy dojela v pořádku.
— Ano. Děkuju.
Chvíli mlčela.
— Udělala jste dobře, že jste odešla.
Nevěděla jsem, co odpovědět.
Alena mluvila tiše. Jako by byla ve vedlejší místnosti.
— Nedělá to poprvé. Ne zrovna s vámi. Obecně. Pozve ženu a pak pozve nás. Jako: podívejte se, jaká je. A když se jí to nelíbí, potom říká, že je divná. Nebo namyšlená. Nebo že to nemá v hlavě v pořádku.
Přejel mi mráz po zádech.
— Proč to dělá?
— Nevím. Líbí se mu, když se člověk ztratí. Když neví, jak se má chovat. Pak si připadá jako hlavní.
Seděla jsem v kuchyni, dívala se na svůj hrnek s oprýskanou kopretinou a myslela na to, že svět je někdy uspořádaný velmi jednoduše a velmi nepříjemně.
— A proč mi voláte? — zeptala jsem se.
Alena vydechla.