Chvíli jsem nevěděla, co na to říct. Viděli jsme se třikrát. Jaká maminka? Jaké schválila? Ale jen jsem se usmála:
— Doufám, že jste jí nevyprávěl moc podrobně.
Podíval se na mě o něco déle, než bylo příjemné.
— Já lidi dobře odhaduju. Vy jste správná žena.
Něco se ve mně sevřelo. Nemám ráda, když mi někdo říká, že jsem správná. Hned mám chuť udělat něco naprosto nesprávného. Ale rozhodla jsem se nebýt malicherná. Každý má přece svoje oblíbené obraty.
Chata byla přesně taková jako na fotografiích. Starší domek, veranda, šeřík, sud s vodou, záhony. Všechno trochu křivé, ale živé. Na stole už stály talíře, chleba, okurky, rajčata a bylinky. Zapnul konvici a šel mi ukázat zahradu.
— Tady jsou jahody. Tamhle brambory. Tady je kůlna, no, spíš dílna. A tamhle sauna, ale tu už jsem dlouho neroztápěl.
Dílna byla v menším přístavku. Otevřel dveře. Uvnitř bylo cítit dřevo, benzín a kov. Na stěnách viselo nářadí. Opravdu hodně nářadí. Pily, kladiva, sekery, nějaké háky a železné věci, jejichž účel jsem nepoznala. Chápu, chata je chata, bez nářadí to nejde. Přesto mi tam nebylo dobře. Možná proto, že Jaroslav stál ve dveřích tak, že jsem nemohla hned vyjít. Jako by náhodou. Ale všimla jsem si toho.
— Mám rád pořádek, — řekl.
— To je vidět.
— U mě musí mít každá věc svoje místo.
Pronesl to tak, jako by nemluvil jen o nářadí.
Vyšla jsem ven jako první. Hned se mi dýchalo lehčeji.
Potom jsme seděli na verandě. Ryba už se pekla a voněla po citronu a česneku. Zavolala jsem Petře, jak jsem slíbila. Řekla jsem jí, že je všechno v pořádku. Jaroslav mezitím krájel bylinky. Všimla jsem si, že poslouchá. Ne otevřeně, ne okázale, ale poslouchá.
— Kamarádka má starost? — zeptal se, když jsem hovor ukončila.
— Samozřejmě. Já bych ji měla taky.
Lehce se uchechtl:
— Ženy jsou dnes všechny hrozně podezřívavé.
Odpověděla jsem:
— Spíš opatrné.
— No ano. I když to někdy urazí. Člověk se snaží, pozve někoho k sobě, a ten ho předem zařadí mezi zločince.
Tady jsem měla zpozornět víc. Protože klidný člověk se obvykle nehádá s cizím právem být opatrný. Jenže já jsem to zase zkusila uhladit.
— Jaroslave, vždyť jsem přijela.
— Přijela, — řekl a usmál se. — Takže mi věříte.
Nevím proč, ale mlčela jsem.
Najedli jsme se. Ryba byla skutečně dobrá. Nalil si víno a mně také nabídl. Odmítla jsem.
— Vůbec si nedáte?
— Vůbec. Budu se pak vracet domů.
— Můžu vás odvézt.
— Děkuju, pojedu vlakem.
Chvíli mlčel.
— Proč byste jela vlakem? Tlačenice, hluk. Řekl jsem, že vás odvezu.
Slova zněla starostlivě, ale uvnitř se mi něco pohnulo. Protože to neřekl jako nabídku, spíš jako rozhodnutí, které už padlo. Zasmála jsem se tím smíchem, kterým ženy často zkoušejí zjemnit nepříjemný rozhovor.
— Já mám vlaky ráda. Člověk kouká z okna a může si připadat jako hrdinka starého filmu.
Neusmál se.
— Vy pořád žertujete.
— A co jiného zbývá?
— Někdy je potřeba být vážná.
A znovu jsem měla pocit, že nejsem na návštěvě, ale u nějaké zkoušky.
Asi po hodině a půl, když jsem si už říkala, že se brzy začnu zvedat, Jaroslav najednou oznámil:
— Za chvíli dorazí naši.
Nejdřív mi ani nedošlo, koho tím myslí.
— Jací naši?
— No moji. Soused Karel s manželkou, Milan. Možná se staví ještě Pavel. Řekl jsem jim, že mám návštěvu.
Uvnitř se mi všechno nepříjemně propadlo.
— Jaroslave, o tom jste mi neřekl.
— A co je na tom? Normální lidi. Posedíme.
— Myslela jsem, že tu budeme sami.
Podíval se na mě s takovým údivem, jako bych po něm chtěla zbourat dům.
— Hano, vy jste proti lidem? Chtěl jsem, aby vám bylo veseleji.
A bylo to tady. „Aby vám.“ Jako by mi dal dárek a já teď rozmazleně frflala.
Řekla jsem:
— Ráda bych to věděla předem.
Opatrně položil nůž na prkénko, ale stejně to zaznělo ostře.
— Tak promiňte, že jsem vám nesestavil program.
A umlkl.
Bylo mi trapně. Opravdu. Přestože jsem se neměla za co stydět. Seděla jsem ale na cizí chatě, u cizího stolu, s jeho rybou na talíři a svým koláčem vedle, a najednou jsem si připadala jako rozmazlená žena, která kazí lidem den. Hloupý pocit. Jako bych tu oslavu pokazila já.
Asi za dvacet minut přijeli „naši“.
Jako první se objevil Karel. Mohutný, červený v obličeji, v tílku, v ruce igelitku s lahvemi. Za ním vešla jeho žena Alena — unavená žena s krátkým sestřihem. Potom dorazil Milan, hubený, s hlasitým smíchem a neklidnýma očima, které pořád někam odbíhaly. Pavel nepřijel a já si pomyslela: aspoň někdo dnes udělal správné rozhodnutí.
— Á, tak taková vy jste! — zahlaholil Karel, když mě uviděl. — Ten náš Jarda je teda tajnůstkář.
Zdvořile jsem se usmála.
— Hana.
— My víme, my víme. Už nám o vás vypovídal díru do hlavy.
Podívala jsem se na Jaroslava. Stál tam spokojeně. Skoro pyšně. Jako by nepřivedl ženu, ale nějakou trofej.
Alena si sedla vedle mě a tiše řekla:
— Nevšímejte si jich. Jak se napijí, začnou si hrát na herce.
Napadlo mě, že je hodná. Anebo jen dávno zvyklá úplně na všechno.
Na stole se rychle objevily lahve. Jaroslav nalil mužům, Aleně i sobě. Mně znovu nabídl.
— Ne, děkuju.
Karel překvapeně zvedl obočí.
— Vy nepijete vůbec?
— Dnes ne.