Po třech schůzkách mě čtyřiapadesátiletý Jaroslav pozval na svou chatu. Teprve k večeru mi došlo, proč tam s sebou pozval i své známé.
Po třech setkáních mě čtyřiapadesátiletý Jaroslav zavolal k sobě na chatu. Až večer jsem pochopila, proč tam pozval ještě i kamarády.
Je mi jednapadesát. Člověk by řekl, že v tomhle věku už má žena dost rozumu, opatrnosti, životních zkušeností a nějaký vnitřní alarm na podivné lidi. Já jsem si aspoň myslela, že ten můj alarm funguje docela spolehlivě.
A pak jsem souhlasila, že pojedu s Jaroslavem na chatu.
Když si na to dnes vzpomenu, pořád se tomu divím. Ne proto, že by se stalo něco jako z nějakého thrilleru. Vůbec ne. Na celé té věci bylo nejhorší právě to, jak obyčejně všechno vypadalo. Žádný temný sklep, žádná sekera, žádné blesky za oknem. Jen dospělí lidé, volná sobota, domek za městem, jídlo na stole a běžné rozhovory. A uprostřed téhle normálnosti mi najednou naprosto jasně došlo, že mám strach.
Tak vlastně začalo naše psaní.
Jaroslav byl o tři roky starší než já. Čtyřiapadesát. Rozvedený, dospělá dcera už bydlela sama. Pracoval jako technik, nejspíš někde v projekci. Psal slušně, bez hloupého „ahoj, kočko“ a bez kytic ze smajlíků. Netlačil na mě. Hned se mi necpal do soukromí. Neříkal mi „holčičko“, a za to jsem mu byla skoro vděčná. V našem věku zní „holčičko“ od téměř cizího muže tak, jako by utekl buď z podivného kurzu sebevědomí, nebo z laciné romantické telenovely.
Často se ptal na knihy, na mou práci, na maminku. Tehdy jsem se o ni starala po operaci a on o tom mluvil nějak klidně, lidsky. Neodbyl mě prázdným „držte se“, ale napsal normálně: „To musí být těžké. Jen přitom nezapomínejte taky na sebe.“ A já si tehdy řekla: tak tohle je dospělý muž. Žádný kluk s větrem v hlavě. Žádný sebestředný žvanil. Žádný lovec zážitků. Jen klidný, spolehlivý člověk.
Po pár týdnech navrhl, abychom se sešli v kavárně. Seděli jsme asi hodinu. Přišel v čisté košili a voněl obyčejnou kolínskou, nijak sladce ani vtíravě. Mluvil tiše. Číšnici poděkoval normálně, bez povýšenosti. Pozorně poslouchal. Přistihla jsem se dokonce, že se vedle něj uvolňuju.
Potom přišla ještě dvě setkání. Procházka v parku, káva s sebou, povídání o chatě. Vyprávěl, že má kousek za městem starý domek po rodičích. Já mám k zemi dobrý vztah. Ne fanatický, samozřejmě, ale záhon okopat zvládnu docela ráda, pokud mě potom nikdo nenutí být na to hrdá. Jaroslav říkal, že pěstuje kopr, jablka a rybíz. Ukazoval mi fotky: dřevěná veranda, starý stůl, šeřík u plotu, sousedovic kocour na schodech.
A jednou řekl:
— Hano, přijeďte v sobotu. Jen si odpočineme na čerstvém vzduchu. Upeču rybu. Můžu vás vyzvednout u nádraží, odtud je to kousek.
Nepřikývla jsem hned. Přece jen chata. Muž. Za městem. Ano, je mi jednapadesát, ale nebezpečí se přece v občance nedívá na datum narození.
Řekla jsem:
— Rozmyslím si to.
Klidně se usmál:
— Samozřejmě. Chápu. Dneska je taková doba, že opatrnosti nikdy není nazbyt.
A právě tím „chápu“ si mě získal. Rozumíte? Neurazil se. Nezačal tlačit. Nezeptal se vyčítavě: „Vy mi snad nevěříte?“ A to je pro mě vždycky důležité znamení. Nejsem už holka, abych jezdila někam, kde mi hned na začátku někdo zkouší kroutit rukama pomocí vlastní dotčenosti.
Celý týden jsem váhala. Kamarádka Petra mi řekla:
— Pošli mi adresu. A zavolej, až dorazíš. A nepij.
Zasmála jsem se:
— Petro, já stejně skoro nepiju.
— Právě to „skoro“ vynech. My tyhle inteligenty známe. Nejdřív řeči o Hrabalovi a potom: „Ty si mě nevážíš?“
Mávla jsem nad tím rukou, ale adresu jsem jí poslala. A Jaroslavovo číslo taky.
V sobotu jsem se chystala dlouho. Vzala jsem si džíny, světlou halenku a lehkou bundu. Neoblékla jsem se slavnostně, ale ani tak, jako bych jela vyhrabávat brambory. V pekárně jsem koupila slaný koláč se zelím, protože chodit na návštěvu s prázdnýma rukama mi vždycky připadalo trapné. A to moje věčné „trapné“ později sehrálo svou roli. V životě jsem toho kvůli němu udělala hodně. Trapné odmítnout. Trapné odejít. Trapné říct, že je mi něco nepříjemné. Jen komu tím bylo pohodlně? Mně rozhodně ne.
Na nádraží jsem jela vlakem. Seděla jsem u okna, dívala se na květnovou zeleň a říkala si, že se možná zbytečně plaším. No tak jede dospělá žena k dospělému muži na chatu. Ne do hlubokého lesa bez signálu. Telefon nabitý. Den světlý. Lidé kolem jsou.
Jaroslav mě čekal u nádraží. Auto měl staré, ale čisté. Vystoupil, otevřel kufr a vzal ode mě tašku s koláčem.
— Dojela jste dobře?
— Dobře.
— Dnes vám to moc sluší.
Řekl to klidně. Bez lepkavosti. Dokonce jsem se trochu začervenala.
Jeli jsme asi patnáct minut. Nejdřív silnice vedla přes obec, potom podél lesa. Vyprávěl, že ráno byl pro chleba, že soused zase nakřivo opravil plot a že jabloň letos kvete úplně neuvěřitelně. Poslouchala jsem ho a myslela si: vždyť je to opravdu dobrý člověk. Tichý. Domácí.
První slabé varování zaznělo, když najednou řekl:
— Vyprávěl jsem o vás mamince. Určitě by vás schválila.