„Buď se tvoje máma odstěhuje, nebo se rozvedeme,“ řekl jsem Janě po jejím dalším výbuchu, který už jen završil všechno, co se ve mně tři měsíce hromadilo.
„Jak dlouho mám ještě čekat? Přijdeme pozdě!“ Jana netrpělivě pohlédla na hodinky a v předsíni nervózně přešlapovala z nohy na nohu.
„Už jsem hotový, jen si upravím kravatu,“ ozval se Petr z ložnice. „Mimochodem, dávno bychom seděli v autě, kdyby sis třikrát nepřevlékala šaty.“
„No jistě, jen si začni!“ v Janině hlase ostře zaznělo podráždění. „Chci na tvém firemním večírku vypadat slušně, ne jako nějaká šedá myš!“
Petr se objevil ve dveřích a ještě dotahoval uzel kravaty. Bylo mu pětačtyřicet, pořád měl pevnou postavu, i když mu u spánků už probleskovaly první stříbrné vlasy.
„Ty vypadáš krásně vždycky,“ řekl tišeji. „Hlavně když se tolik nerozčiluješ.“
Jana se nadechla, že mu něco vrátí, ale právě v tu chvíli vyšla z kuchyně její matka Marie s hrnkem čaje v ruce.
„Kam se tak strojíte?“ zeptala se a přejela je zkoumavým pohledem od hlavy až k patě.
„Petr má dnes firemní večer, mami. Říkala jsem ti to ráno,“ odpověděla Jana a narovnala si náušnici.
„Aha, to jsem zapomněla,“ usrkla si Marie. „A proč tak pozdě? Vždyť už bude osm.“
„Právě proto pospícháme,“ snažil se Petr mluvit klidně, přestože se v něm všechno vařilo. „Jano, objednáme taxi, nebo pojedu já?“
„Radši taxi, ať si můžeš taky trochu odpočinout,“ řekla Jana a vytáhla telefon z kabelky.
„To je rozumné,“ vmísila se tchyně. „Všichni chlapi jsou stejní. Nejdřív si dají skleničku a potom se tváří, že zodpovědnost je pro ně cizí slovo.“
Petr sevřel čelisti a v duchu začal počítat do deseti. Každá poznámka jeho tchyně zněla jako obvinění, i kdyby se zrovna mluvilo o počasí.
„Mami, prosím tě,“ zašeptala Jana a hodila po manželovi omluvný pohled.
„Dobře, dobře, už mlčím,“ mávla Marie rukou a vrátila se do kuchyně, ale dveře nechala pootevřené.
„Taxi tu bude za pět minut,“ oznámila Jana a schovala mobil do kabelky.
„Výborně.“ Petr si vzal sako. „Máš klíče?“
„Mám, všechno mám.“
Z kuchyně se znovu ozval tchynin hlas:
„A kdy se vrátíte? Mám zamykat?“
„Nezamykáš, mami. Klíče máme.“
„A co když je ztratíte? Nebo toho vypijete víc, než je zdrávo?“ zeptala se pochybovačně.
„Neztratíme je,“ odsekl Petr. „A já vím, kdy mám dost.“
„To říká každý, a potom…“ začala, ale zvonek u dveří ji konečně přerušil.
Taxi přijelo a Petr si úlevně vydechl.
„Nebuďte venku do rána!“ zavolala za nimi Marie, když odcházeli.
V taxíku Jana stiskla manželovu ruku.
„Promiň za mámu. Ona se jen bojí.“
„Jistě,“ odpověděl Petr a díval se z okna. Tmavé ulice, mihotavá světla lamp, lidé spěchající po chodnících. Někdy měl chuť zmizet mezi nimi a na chvíli přestat cítit, že každý jeho krok někdo hodnotí.
Před třemi měsíci se Marie nastěhovala k nim, když Janin otec zemřel. „Jen na čas,“ opakovala tehdy Jana. Jenže dočasné řešení se nenápadně změnilo v trvalé a jejich byt 3+1 se pro Petra proměnil v těsnou klec.
Firemní večírek se konal v restauraci v centru Prahy. Vkusný interiér, živá hudba, kolegové ve slavnostním oblečení — všechno slibovalo příjemný večer. Petr se postupně uvolnil, mluvil se spolupracovníky i s jejich partnery. Jana v tmavě modrých šatech zářila a přitahovala pohledy.
„Máte opravdu okouzlující ženu,“ řekl Karel Blažek, ředitel firmy, když přistoupil k baru. „Skutečná dáma.“
„Děkuju,“ Petr se hrdě podíval na Janu, která živě rozmlouvala s Karlovou manželkou. „Měl jsem štěstí.“
„Jak dlouho jste spolu?“
„V dubnu to bude patnáct let.“
„To už je pořádný kus života,“ kývl Karel. „Máte děti?“
„Ne,“ zavrtěl Petr hlavou. „Nepodařilo se.“
Bylo to místo, na které se nesahalo. Roky se snažili o dítě, chodili po vyšetřeních a lékaři jen krčili rameny: všechno je v pořádku, musíte čekat. Pak Jana jednou řekla, že i ve dvou jim může být dobře.
Večer plynul dál. Petr vypil dvě sklenky vína, víc ne, protože svou míru znal velmi dobře, ať si Marie myslela cokoli. Kolem jedenácté se už chystali domů.
„Co kdybychom ještě chvíli zůstali?“ navrhla Jana. „Vždyť se teprve začalo tančit.“
„Tak půl hodiny,“ souhlasil Petr. „Ale pak pojedeme. Zítra je normální pracovní den.“
Jana se usmála a odvedla ho na parket. Při pomalé hudbě se točili skoro jako kdysi. Petr ji držel u sebe, vdechoval vůni jejího parfému a poprvé za dlouhou dobu si pomyslel, že možná ještě není všechno tak zlé.
Domů se vrátili kolem půlnoci. V bytě se svítilo, přestože oba doufali, že Marie už spí.
„Už jsem si říkala, jestli nemám volat policii,“ ozval se tchynin hlas hned ve chvíli, kdy překročili práh.
„Mami, byl to obyčejný firemní večírek,“ řekla Jana unaveně.
„Za mých mladých let se slušní lidé nevraceli v takovou hodinu,“ přimhouřila Marie oči. „A z tebe je cítit alkohol, Petře.“
„Za celý večer jsem měl dvě sklenky vína,“ odpověděl a snažil se udržet klid.
„To říkáte všichni,“ utrousila tchyně.
„Mami, jsme unavení,“ vložila se do toho Jana. „Probereme to zítra.“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ teatrálně si povzdechla Marie. „Můj názor tady stejně nikoho nezajímá.“