Petr beze slova odešel do koupelny a horká sprcha z něj na chvíli smyla podráždění. Patnáct let manželství, a přesto nikdy necítil takové napětí jako poslední měsíce. Když se vrátil do ložnice, Jana už ležela pod peřinou.
„Nevšímej si mámy,“ zašeptala. „Po tátově smrti to má těžké.“
„Dejme jí čas,“ pohladil ji Petr po ruce. „Zvykne si.“
Chtěl říct, že se bojí, aby si naopak nezvykli oni: na neustálé výtky, na vysvětlování každého kroku, na život bez soukromí. Jenže mlčel.
Ráno byl v bytě cítit smažený kapr, pach, který Petr od dětství nesnášel, a Marie to dobře věděla.
„Dobré ráno,“ zamumlala tchyně. „Snídaně bude za chvilku.“
„Děkuju, ale něco si vezmu v práci,“ nalil si Petr kávu a chtěl co nejrychleji odejít.
„Jako vždycky,“ povzdechla si okázale. „Moje jídlo není dost dobré pro pana vedoucího.“
„O to nejde,“ řekl a napil se kávy. „Jen spěchám.“
„Janička se nasnídá doma, jako pořádná žena,“ dodala Marie a položila na stůl velkou porci ryby. „Ne jako někteří, kteří pořád jen lítají.“
Petr dopil kávu a zamířil ke dveřím. V předsíni potkal rozespalou Janu.
„Ty už jdeš?“ podivila se.
„Ano, mám hodně práce,“ políbil ji na tvář. „Tvoje máma udělala kapra.“
„Ach ne, zase?“ Jana nakrčila nos. „Promiň, promluvím s ní.“
„Nemá to cenu,“ řekl Petr vyčerpaně. „Stejně se nic nezmění.“
Pracovní den se vlekl donekonečna. Myšlenky na domov mu bránily soustředit se. V poledne mu zavolala Jana.
„Ahoj, jak se máš?“ Její hlas zněl napjatě.
„Normálně, pracuju. Stalo se něco?“
„Máma ti přerovnávala věci ve skříni. Říkala, že tam dělala pořádek. Řekla jsem jí, že nemáš rád, když se sahá na tvoje věci, a urazila se.“
„Já už toho mám dost,“ neudržel se Petr. „Proč si myslí, že může rozhodovat v našem bytě?“
„Ona jen chce pomoct,“ bránila ji Jana. „Potřebuje se něčím zaměstnat.“
„Tak ať se zaměstná svými věcmi!“ zvýšil Petr hlas, ale hned si uvědomil, že ho mohou slyšet kolegové. „Zavolám ti později. Teď nemůžu mluvit.“
Ukončil hovor a zadíval se z okna. Přemýšlel, jestli by nebylo nejlepší požádat Marii, aby se vrátila do svého bytu. Jenže ten už po manželově smrti prodala, protože prý v něm zůstalo příliš mnoho vzpomínek. Cesta zpátky neexistovala.
Večer zůstal Petr v práci déle, než bylo nutné. Nechtělo se mu domů. Když nakonec vešel do bytu, Jana ho přivítala s provinilým výrazem.
„Co se stalo?“ zeptal se a zouval si boty.
„Máma omylem rozbila tvůj model letadla,“ řekla potichu. „Ten, co sis přivezl z Kunovic.“
Petr ztuhl. Vzácná modelová Avia B-534 byla jeho pýchou.
„Omylem?“ zopakoval.
„Ano. Vysávala, zavadila o skříňku a model spadl.“
„A proč vysávala v mé pracovně?“ zvedla se v něm vlna hněvu. „Dohodli jsme se přece, že to je jediné místo, kam nebude chodit!“
„Chtěla ti udělat radost,“ sklopila Jana oči. „Věděla, že přijdeš pozdě, tak tam chtěla uklidit.“
„Kde je?“
„U sousedky. Řekla, že se vrátí, až se uklidníš.“
Petr vešel do pracovny. Na stole ležely střepy a polámané části modelu: křídla uražená, trup prasklý napůl. Měsíce trpělivé práce byly pryč.
„Tohle byla poslední kapka,“ pronesl tiše a díval se na zničené letadlo.
„Petře, prosím,“ přistoupila Jana zezadu. „Ona nechtěla.“
„Nejde o letadlo,“ otočil se k ní. „Jde o to, že tvoje matka nerespektuje naše soukromí, naše pravidla ani náš vztah. Neustále se do všeho vměšuje.“
„Jen o nás má starost,“ bránila ji Jana, ale v jejím hlase už nebyla jistota.
„Ne. Ona se nebojí, ona nás kontroluje,“ řekl Petr pevně. „A já už takhle dál žít nedokážu.“
„Co tím myslíš?“ V Janiných očích se objevil strach.
„Buď se tvoje máma odstěhuje, nebo se rozvedeme,“ řekl. „Nemluvím do větru. Jsem na hraně.“
Jana ucouvla, jako by ji zasáhla rána.
„To přece nemůžeš myslet vážně! Vyhodit vlastní mámu?“
„Neříkám vyhodit. Ať si pronajme byt někde poblíž. Budeme jí finančně pomáhat, budeme za ní chodit, jak často bude chtít. Ale pod jednou střechou s ní už žít nemůžu.“
„A když si vyberu mámu?“ zeptala se tiše.
„Pak se budeme muset rozejít,“ odpověděl Petr. „Patnáct let jsi pro mě byla na prvním místě. Poslední tři měsíce si ale připadám jako návštěva ve vlastním domově.“
Jana se rozplakala.
„To není fér! Máma je sama, potřebuje oporu!“
„A já potřebuju svou ženu,“ řekl Petr a udělal k ní krok. „Potřebuju domov, kde se můžu nadechnout, ne místo, kde čekám na další poznámku.“
V tu chvíli bouchly dveře v předsíni. Marie se vrátila. Zaslechla hlasy z pracovny a hned k nim pospíchala.
„Tak jsem tady,“ spustila ode dveří. „Předpokládám, že už jsi mu na mě stihla všechno napovídat. Já jsem přitom chtěla jen to nejlepší. A tahle tvoje hračka se stejně jen prášila, k ničemu nebyla.“
„Mami!“ vykřikla Jana. „Prosím, teď ne.“
„A kdy? Až tvůj muž laskavě dovolí, aby někdo řekl pravdu? Vždyť on…“
„Dost,“ přerušil ji Petr a sám se podivil, jak klidně jeho hlas zní. „Marie, sedněme si a promluvme si jako dospělí.“
Tchyně nečekaně zmlkla. Přesunuli se do obývacího pokoje a posadili se: Petr do křesla, Jana s matkou na pohovku.