Markéta nesnášela sobotní večery u Pavla a Lenky.
Ne proto, že by jí jejich společnost vadila. Lenka byla laskavá, skvěle vařila a vždycky se snažila, aby se u nich každý cítil dobře.
Markétě vadilo něco jiného.
To, v co se během těch večerů měnila ona sama.
Muži se usadili kolem velkého stolu, nalévali si koňak a přeli se o auta, nemovitosti, práci, investice i politiku.
Ženy přinesly saláty.
Potom hlavní chod.
Pak odnášely talíře.
Nakonec připravily čaj.
A kdykoli některý z mužů pronesl vtip o vlastní manželce, ostatní se společně rozesmáli.
Za třináct let manželství se Markéta naučila smát s nimi.
Dokonce i tehdy, když si utahovali z ní.
Především tehdy.
Bylo to tak jednodušší.
Tu sobotu stála dlouho před zrcadlem.
Oblékla si tmavě zelené šaty, rozpustila si vlasy, ale vzápětí je zase stáhla do culíku.
Ve dveřích ložnice se objevil její manžel Petr.
— Už budeš?
Ani se na ni nepodíval.
— Jsem hotová.
— Tak jedeme.
V autě téměř celou cestu telefonoval.
Markéta sledovala večerní město za oknem a z nějakého důvodu myslela na dobu, kdy spolu dokázali mluvit celé hodiny.
Kdy to skončilo, už si nedokázala vybavit.
U Pavla už čekala jejich obvyklá společnost.
Po druhé skleničce stočila řeč na auta.
— Markéta si přece nedávno udělala řidičák, — připomněl si Pavel. — Tak co, kdy tě konečně uvidíme za volantem?
Petr se ušklíbl.
— Za jakým volantem?
Odkrojil si kus masa a bez zvednutí očí dodal:
— Nejdřív jí musíme nějaké auto koupit. Sama by neutáhla ani benzín.
Někdo se zasmál.
Markéta se usmála také.
Automaticky.
— Aspoň tě teď může po večírku odvézt domů, — zažertoval Pavel.
— To ještě tak.
Petr se opřel do židle.
— Třináct let ji živím. Její výplata stačí tak na kosmetiku, halenky a ženské radosti.
Markéta se na něj podívala.
Pracovala.
Ano, jen na zkrácený úvazek.
Ano, po narození druhého dítěte její kariéra téměř zmizela.
Ale pracovala.
Kupovala dětem oblečení.
Platila dceřiny kroužky.
Pořizovala dárky rodičům.
A když došly peníze, které jí Petr nechával, hradila i nákupy.
V jeho verzi rodinného života to však bylo prosté:
on vydělával.
Ona utrácela.
— Petře, už toho nech, — napomenula ho Lenka. — Markéta je přece zlatá žena.
Její manžel se pousmál.
— Zlato se dá aspoň prodat.
U stolu znovu propukl smích.
Markéta sklopila oči.
Dřív ji podobná slova bolela.
Teď v ní zůstávalo něco podivně prázdného.
Zvedla se.
— Pomůžu ti s nádobím?
V kuchyni jí Lenka potichu řekla:
— Nezlob se na něj. Byl opilý.
Markéta se na ni podívala.
— A když je střízlivý, jakou má výmluvu?
Lenka zůstala stát uprostřed pohybu.
Odpověď nenašla.
O hodinu později Pavel navrhl, aby si celá parta v létě pronajala velký dům u moře.
Začali počítat, kolik by to každou rodinu vyšlo.
— Když se to rozdělí mezi všechny, nebude to tak hrozné, — prohlásil Pavel.
Petr okamžitě ožil.
— My jedeme.
Pak se obrátil k Markétě.
— Tak co, zaplatíš svou polovinu?
U stolu zavládlo ticho.
Markéta už přesně věděla, co přijde.
Vždycky to probíhalo stejně.
Nejprve otázka.
Potom krátká pauza.
Pak vtip.
A nakonec smích.
— Vlastně jaká polovina?
Petr se hlasitě rozchechtal.
— Zaplať si sama! Já tě tam vůbec nezval!
Karel si odfrkl.
Někdo se uchechtl do sklenice.
Lenka sklopila pohled.
Mladá žena sedící naproti Markétě se na ni podívala se soucitem.
A právě ten pohled byl horší než smích.
Nebyl zlý.
Nebyl posměšný.
Byl lítostivý.
Jako by před ní seděla žena, o níž už každý všechno pochopil.
Markéta pomalu položila ubrousek na stůl.
Vzala kabelku.
— Kam jdeš? — zeptal se Petr.
— Domů.
— Ale přijeli jsme autem.
— Zavolám si taxi.
— Markéto, co blázníš? Vždyť to byl vtip.
Podívala se mu přímo do očí.
— Já vím.
A odešla.
V taxíku po dlouhých letech poprvé neplakala.
Sledovala odraz své tváře v okně.
Jedenačtyřicet let.
Třináct let manželství.
Dvě děti.
Práce, kterou si kdysi vybrala jen proto, aby mohla včas vyzvedávat syna ze školy.
Účet, k němuž měl Petr přístup.
Dům napsaný na Petra.
Petrovo auto.
Petrova kreditní karta.
A jak se ukázalo, i dovolená byla Petrova.
Co vlastně patřilo jí?
Markéta tu odpověď dlouho hledala.
Nenašla ji.
Druhý den se Petr choval, jako by se nic nestalo.
— Je káva?
— Je.
— Včera jsi zbytečně vyváděla.
Markéta mlčela.
— No opravdu. Co jsem tak strašného řekl?
Otočila se k němu.
— Nic.
— Přesně tak.
Usmál se.
— Normální ženská přece chápe humor.
Markéta se usmála také.
— Teď už ano.
V pondělí upravila svůj životopis.
V úterý odeslala sedm žádostí.
O čtyři dny později šla na první pohovor.
Za dva týdny získala práci v logistické firmě.
Na plný úvazek.
Plat nebyl nijak závratný.
Přesto byl téměř dvakrát vyšší než její dosavadní příjem.
Když to Petrovi oznámila, jen pokrčil rameny.
— Nemáš co dělat.
— Možná.
— Až budeš unavená, nestěžuj si.
— Nebudu.
Nevšiml si toho nejdůležitějšího.
Markéta už ho o svolení nežádala.
V den první výplaty si založila vlastní bankovní účet.
Odložila na něj dvacet procent.
Z druhé výplaty dalších dvacet.
Později si začala brát i menší práci domů.
Sestavovala přehledy.
Kontrolovala dokumenty.