Tomáš toho také vypil víc, než měl. Jeho vztah s Klárou tehdy procházel dlouhou, únavnou krizí: nekonečné hádky kvůli domácnosti, výčitky, chlad, vyčerpanost jeden z druhého. Žili vedle sebe jako dva cizí lidé, které držela pohromadě hypotéka a zvyk. V jednu chvíli zůstali na verandě jen on a tchyně. Úzký srpek měsíce osvětloval stůl, na němž ještě ležely zbytky narozeninové večeře.
„Víš, Tomáši,“ Helena pomalu otáčela sklenkou mezi prsty, „někdy mám pocit, že jsem nikdy nežila sama pro sebe. Pořád kvůli někomu. Kvůli manželovi, kvůli dceři, kvůli tomu, co se má a co je správné. Jenže já jsem přece ještě živá. Ještě pořád něco cítím.“
Mluvila o své samotě, o Václavovi, který pro ni dávno nebyl mužem, ale spíš spolubydlícím ve stejném domě, s nímž si už skoro neměla co říct. Tomáš poslouchal, přikyvoval a najednou v té ženě cítil podivnou spřízněnost. Ten večer pro něj přestala být jen matkou jeho ženy. Byla člověkem — stejně unaveným, osamělým a ztraceným jako on sám.
Nikdy si nedokázal přesně vybavit, kdo z nich první překročil tu neviditelnou hranici. V paměti mu zůstal jen pach jejích parfémů — konvalinky promíchané s nahořklou vůní bylinek, teplo její kůže a tichý šepot: „Nic to nezmění… Jen jednou. Jako by nám bylo zase dvacet…“ Ráno, když se probudil v pokoji pro hosty, se cítil jako poslední ničema. Helena už v kuchyni smažila lívance a chovala se tak, jako by se mezi nimi neodehrálo nic víc než dlouhý důvěrný rozhovor. Rozhodli se mlčet. Zapomenout. Vyškrtnout to. A skoro se jim to podařilo. Až do dnešního dne. Až do toho mateřského znaménka.
Tomáš si přejel dlaní po zpoceném čele. Kolem procházely sestry a vrhaly po něm podezřívavé pohledy, ale jemu to bylo jedno. Myšlenky se mu jedna přes druhou tlačily do hlavy. „Chlapec a holčička… Dvojčata… Takže i ta holčička je moje?“ Chlapec nesl jeho znamení. Dvojčata mohla být dvojvaječná, ale počata musela být ve stejnou noc. Téměř neexistoval prostor pro pochybnost: stal se otcem vlastního švagra a švagrové. Nesmyslnost a hrůza toho zjištění byly tak obrovské, že se mu chtělo rozesmát, ale místo smíchu mu z hrudi vyklouzl jen přiškrcený vzlyk.
Dveře pokoje tiše zavrzaly a na chodbu vyšla Helena. Měla na sobě nemocniční flanelový župan. Jednou rukou se opírala o stěnu, druhou si opatrně přidržovala břicho. Tvář měla šedou, unavenou, zmučenou, ale oči jí hořely horečným a děsivě jasným leskem.
„Tomáši, musíme si promluvit. Pojď tamhle,“ kývla směrem k malé odpočinkové místnosti na konci chodby.
Vešli do stísněného prostoru se dvěma prosezenými křesly a starou televizí. V rohu monotónně hučela lednice.
„Pochopil jsi to, že?“ zeptala se přímo, aniž sklopila oči.
„Má stejné znaménko, paní Nováková. Úplně stejné. Vy přece víte, co to znamená.“
„Tiše,“ zvedla prudce ruku. „A teď mě dobře poslouchej. Václav nemůže mít děti. Nikdy nemohl. V mládí prodělal příušnice s těžkými komplikacemi. Věděla jsem to ještě před svatbou, lékaři to tehdy potvrdili.“
Tomáš ztuhl. Svět se mu znovu zakymácel pod nohama.
„A Klára?“ vyrazil ze sebe chraplavě.
„Klára je moje dcera.“
Tomáš jako by zkameněl a cítil, že se pod ním půda definitivně propadá. Díval se na tchyni a čekal vysvětlení, které mohlo zachránit zbytky jeho zdravého rozumu — nebo ho dorazit úplně.
„Klára je vaše dcera?“ zlomil se mu hlas. „S jiným mužem? Václav o tom věděl?“
Helena se těžce spustila do prosezeného křesla a bolestivě se zamračila, když se jí ozvaly čerstvé stehy.
„Věděl. A přijal to. Protože mě miloval. Protože mi sám nemohl dát dítě, ale nechtěl, abych kvůli tomu trpěla celý život. Našli jsme… dárce. Anonymně. Tehdy se tomu neříkalo tak jako dnes, ale smysl byl stejný. Biologicky Klára není jeho dcera, ale vychoval ji jako vlastní. A ona se pravdu nikdy nedozví,“ Helena zvedla k Tomášovi zanícené oči. „Stejně jako se ty dvě děti nikdy nedozvědí pravdu o tobě.“
„Takže chcete, abych prostě dělal, že se nic nestalo?“ Tomáš se nervózně uchechtl. „Abych dál žil s Klárou s vědomím, že spím se sestrou vlastní ženy? Že jsem se, proboha, stal dědečkem svých vlastních dětí? Ne, to je nesmysl. Asi jsem se zbláznil…“
„Seber se a poslouchej ženu, která je starší než ty a už si to všechno promyslela,“ Helenin hlas ztvrdl, skoro jako kov. „Nikdo nikomu nic neřekne. Klára se nedozví ani o té noci, ani o tom, že přišla na svět díky dárci. Václav dožije bez toho, aby věděl o našem hříchu. A ty děti vyrostou s tím, že jejich rodiče jsme já a Václav a ty jsi jejich zeť a strýc zároveň.“
„Jste zrůda,“ vydechl Tomáš téměř neslyšně a ustoupil ke dveřím.
„Jsem matka,“ odpověděla klidně. „Matka, která konečně dostala to, po čem toužila celý život. Dvě děti. A nedovolím tobě, Kláře ani nikomu jinému, aby tuhle rodinu zničil. Rozumíš mi, Tomáši?“
Díval se na tu vyčerpanou, popelavě bledou ženu, v jejíchž očích hořel šílený, vše pohlcující cit ke dvěma malým uzlíčkům ve vedlejším pokoji. A najednou pochopil: ona neustoupí. Nikdy.
„A testy? DNA?“ zeptal se a chytil se poslední naděje.