„Lékaři jsou moji staří známí. Papíry už jsou vyřízené, jako otec je uvedený Václav. Všechno je rozhodnuté. Zbývá jediné nebezpečí — ty. Tvoje svědomí. Ale jsi muž, Tomáši. Vydržíš to. Zvládneš to.“
Tomáš pomalu sklouzl po stěně dolů a dřepl si, obličej ukrytý v dlaních. Vybavil si ráno po té noci: Klára se vrátila ze semináře, políbila ho na tvář a řekla: „Jsem ráda, že jste si s mámou konečně normálně popovídali. Seděli jste na verandě tak hezky.“ Vzpomněl si, jak mu Helena nalévala kávu s dokonale neproniknutelným výrazem. Jak o dva měsíce později oznámila těhotenství a vysvětlila to zázrakem, hormonální léčbou a lékaři.
„A co když od Kláry odejdu?“ zeptal se sotva slyšitelně.
„Pak jí řeknu, že jsi ji podvedl s její matkou. A v jejích očích zůstaneš navždy nejen zrádcem, ale odporným chlapem, který využil starší ženu. A nikdo ti neuvěří, že se to stalo po vzájemné vůli. Chápeš? Nikdo.“
Tomáš zvedl hlavu. V očích měl zlostné, bezmocné slzy.
„Zničila jste mi život.“
„Ne, Tomáši. Dala jsem ti děti. Jen jim nikdy nebudeš smět říct, že jsou tvoje. A teď vstaň a usmívej se. Klára už je na cestě, za deset minut tu bude. Půjdeš jí naproti dolů. S květinami. A proboha, usmívej se.“
Vyšel z odpočinkové místnosti a skoro necítil nohy. Prázdnou chodbou se táhl pach chlóru a beznaděje. U dveří pokoje se zastavil a nahlédl dovnitř. Sestra upravovala děti v postýlkách — i chlapce s mateřským znaménkem pod levým uchem. Jeho syna. Jeho krev. Tomáš se konečky prstů dotkl skla.
„Odpusť mi,“ zašeptal tak tiše, že ho nikdo nemohl slyšet.
Dole před porodnicí krátce zatroubilo auto. Tomáš si otřel oči, narovnal límec košile, vzal druhou kytici — červené růže pro Kláru — a vydal se vstříc své ženě, která se nikdy nedozví, že se její muž právě stal otcem jejího bratra a sestry.
Život pokračoval. Strašný, směšně pokřivený, rozlámaný, a přece to byl pořád život. A on se teď musel naučit nějak existovat dál — s tímhle tajemstvím, s touhle lží, s tím mateřským znaménkem, které odteď bude každou noc přicházet do jeho snů.