Pětapadesátiletá žena přivedla na svět dvojčata. Její zeť dorazil do porodnice, aby své tchyni pogratuloval. Jenže sotva se sklonil nad novorozenci, všiml si na jednom z nich mateřského znaménka. Přesně takového, jaké měl od narození i on sám. Na několik dlouhých vteřin měl Martin pocit, že zapomněl dýchat.
Vzduch na porodním oddělení byl těžký, ostrý a přesycený dezinfekcí tak, až se zdál téměř hmatatelný. Martin zůstal stát u masivních dveří a připadal si podivně nepatřičně, jako člověk, který se ocitl v cizím příběhu. V ruce svíral velikou kytici bílých chryzantém — přísných, chladných, skoro úředních květin, ale právě takové měla jeho tchyně Hana vždycky ráda. Ten den už stačil převrátit chod celé rodiny naruby a rozdělit příbuzné na ty, kteří mluvili o zázraku, a na ty, kteří za zavřenými dveřmi šeptali o šílenství.
V pětapadesáti letech se Hana odhodlala k něčemu, co by většina lidí považovala za nemožné. Porodila dvojčata. Chlapce a dívku — „rovnou kompletní sestavu“, jak s úsměvem poznamenala jedna z lékařek na příjmu. Pro medicínu to byla vzácná událost, důkaz síly moderních postupů a neuvěřitelné výdrže lidského těla. Pro sousedy z chatové osady zase dokonalé téma k pomluvám. „V tomhle věku a znovu pleny? To snad nemůže myslet vážně,“ šeptalo se za jejími zády. Martin mlčel. Viděl totiž, jak šťastná je jeho žena Klára. Vyrůstala jako jedináček a celý život toužila po bratrovi nebo sestře. Teď, když jí samotné už bylo přes třicet, se ten dávný sen zvláštním a nečekaným způsobem naplnil skrze její matku.
— Pane, budete tam stát ještě dlouho? Pojďte dál, ale jen na chvilku! — vytrhl ho ostrý hlas službukonající sestry. — Maminka je vyčerpaná, návštěva maximálně deset minut. A vezměte si plášť. Tady nejste v dílně.
Martin beze slova přehodil přes ramena tenký igelitový plášť, který při každém pohybu nepříjemně šustil, a vešel do pokoje. Hana ležela na vysoké nemocniční posteli. Byla zmožená, obličej měla popelavý a vysušený, kůži napnutou jako starý pergamen, pod očima hluboké tmavé stíny. Jenže pohled, kterým se upírala ke dvěma průhledným plastovým postýlkám u okna, byl úplně jiný než všechno, co u ní Martin kdy viděl. Bylo v něm vítězství, téměř tvrdohlavé mateřské triumfování.
— Pojď dál, Martine, — řekla tiše a sotva znatelně kývla. — Podívej se na ně. Jen se podívej, jaké je to štěstí.
Martin udělal několik kroků, položil kytici na noční stolek — Hana si květin skoro ani nevšimla — a nahlédl do první postýlky. Ležel tam malý růžový uzlíček, z něhož vykukoval svraštělý obličejík holčičky. Spala tvrdě, drobné pěstičky zaťaté, jako by už teď byla připravená bránit si svoje místo na světě. „Mateřská síla je děsivá věc,“ problesklo mu hlavou. Potom se otočil k druhé postýlce, kde spal chlapec. Byl o něco větší než jeho sestra a neklidně pohyboval rty, jako by se mu něco zdálo.
Martin se sklonil níž, chtěl si prohlédnout tvář nového člena rodiny, a v tu chvíli se mu srdce prudce propadlo. Na krku dítěte, kousek pod levým uchem, se jasně rýsovalo mateřské znaménko. Nepravidelné, zvláštně vykrojené, veliké asi jako menší mince. V Martinově hlavě jako by něco vybuchlo. Stejné znaménko. Naprosto stejné. Na úplně stejném místě ho měl od narození i on. Bezděčně si sáhl na vlastní krk a pod prsty ucítil, jak mu zběsile pulzuje žíla.
Pokoj se před ním najednou začal rozplývat. Stěny se pomalu zatočily, vzduch zhoustl a ztěžkl, jako by se ocitl uvnitř lepkavé horké mlhy. Nemohl se nadechnout. Chytil se opěradla židle, aby se nesesunul k zemi, a klouby na prstech mu zbělely námahou.
— Martine? Co je ti? Jsi bílý jako stěna! — Hlas jeho tchyně k němu doléhal tlumeně, jako z velké dálky.
— Nic… jenom… je tu dusno, — vypravil ze sebe namáhavě a couval ke dveřím.
Téměř vyběhl na chodbu a nevnímal za sebou znepokojené volání. Opřel se zády o studené kachličky a hltavě lapal po vzduchu. Před očima se mu začaly odvíjet obrazy onoho večera, který se posledních devět měsíců zoufale snažil vymazat z paměti.
Bylo léto. Klára slavila narozeniny na chatě svých rodičů. Večer začal docela obyčejně: grilované maso, domácí víno, přání, smích. Hana byla tehdy nezvykle živá. V lehkých letních šatech, s rozpuštěnými vlasy, vypadala skoro mimo svůj věk — teplá, plná života, nabitá energií, kterou jako by v sobě příliš dlouho dusila. Jiří, její muž a Klářin otec, to jako obvykle přehnal s domácí slivovicí a usnul v houpací síti ještě dřív, než se na obloze objevily první hvězdy. Klára odjela do města, protože se potřebovala připravit na důležitý ranní seminář, a slíbila, že se vrátí za úsvitu.
I Martin vypil víc, než měl. Jeho manželství s Klárou tehdy procházelo dlouhou, tichou a vyčerpávající krizí. Neustálé hádky kvůli domácnosti, výčitky, chlad, únava jeden z druhého. Žili vedle sebe jako cizí lidé, které pohromadě drží hypotéka a zvyk. V jednu chvíli zůstali na verandě jen on a Hana. Úzký srpek měsíce osvětloval stůl, na němž ještě stály zbytky narozeninové večeře.