Toho listopadového dne si Petr nepamatoval slova své ženy.
Zůstala mu v paměti vůně.
Vůně jejího nového kabátu.
Tak voní věci, které ještě včera visely v obchodě na ramínku — po látce, parfému a cizím životě, který teprve čeká, až začne.
Jana stála uprostřed kuchyně a mezi prsty převracela lesklý přívěsek od auta.
Za stěnou se ozývaly děti.
A ona mluvila klidně.
Až příliš klidně na ženu, která se právě chystala udělat za patnáctiletým manželstvím tlustou čáru.
— Jsem unavená, Petře.
Seděl u stolu a hleděl na hrnek dávno vychladlého čaje.
— Z čeho?
— Ze všeho.
Rozhlédla se po kuchyni.
Po starých záclonách.
Po zašlém stropě.
Po studených kamnech.
Po ubrusu z igelitu, který kdysi propálil horký hrnec.
— Nechci dožít ve strachu, jestli nám vyjdou peníze. Nechci každý podzim počítat, jestli dětem koupíme boty. Nechci znovu čekat, kdy nám začne zatékat střechou.
Petr zvedl oči.
— Myslíš, že já to chci?
Jana se zamračila.
— Ty tomu nerozumíš. Já chci žít.
— A tohle není život?
Kývl směrem k domu.
— Tohle je přežívání.
Za oknem krátce zatroubilo auto.
Jana se okamžitě podívala ven.
Ten jediný pohled Petrovi stačil.
— Kdo je to?
Chvíli mlčela.
— Roman.
— Jaký Roman?
— Roman. Má ve městě firmu.
Petr si vzpomněl.
Nové terénní auto.
Stavební dělníci.
Velký dům za vysokým plotem.
— Jak dlouho?
Jana odvrátila tvář.
— Půl roku.
Petr si přejel dlaní přes obličej.
— A děti?
Teprve tehdy se v její sebejistotě objevila první prasklina.
— Zatím zůstanou s tebou.
Několik vteřin vůbec nechápal, co slyší.
— Všechny tři?
— Na pár měsíců. Než si všechno zařídíme.
— My?
— Petře, nezačínej.
Podrážděně si zapnula kabelku.
— Roman má teď složité období. Musí si zvyknout. Až to půjde, děti si vezmu k sobě.
Petr dlouze pozoroval ženu, se kterou prožil patnáct let.
— Takže u něj se pro tebe místo našlo.
Jana sevřela rty.
— Neponižuj mě.
— Ale pro vlastní děti zatím ne.
— Řekla jsem, že si je vezmu později!
Z pokoje vykoukl sedmiletý Matěj.
— Mami, kam jdeš?
Jana sebou trhla.
Na okamžik se její tvář změnila.
Dřepla si k němu.
— Něco zařídit, broučku.
— Na dlouho?
— Ne.
Petr se otočil k oknu.
Věděl, že lže.
Jana to věděla také.
Jen Matěj ještě ne.
Za deset minut ji auto odvezlo.
Žádné dlouhé loučení se nekonalo. Žádné sliby, že bude volat každý den.
Dveře auta bouchly.
Rozsvítila se zadní světla.
A bylo po všem.
Petr stál u okna, dokud vůz nezmizel za zatáčkou.
Pak za sebou uslyšel:
— Tati?
Byla to jedenáctiletá Klára.
Vedle ní stál čtrnáctiletý David.
Matěj svíral v rukou plastové nákladní auto.
— Vrátí se maminka k večeři?
Petr se otočil.
Tři páry očí čekaly na odpověď.
Mohl jim říct pravdu.
Nedokázal to.
— Dnes ne, broučku.
— A zítra?
Petr polkl.
— Uvidíme.
Toho večera jedli smažené brambory.
Na čtyři porce jich nebylo dost.
Petr tvrdil, že nemá hlad.
Byla to první z mnoha lží.
První zima ho málem zlomila.
Když zavřeli autodopravu, stál Petr bez stálé práce. Opravoval sousedům ploty, vykládal nákladní auta, sekal dřevo a spravoval staré motory.
Někdy dostal zaplaceno v hotovosti.
Jindy bramborami.
Jednou mu někdo přinesl pytel mouky.
A občas jen slyšel:
— Petře, za týden ti to vrátím.
Za týden se ti lidé dívali jinam.
Nejdřív prodal televizi.
Potom starou motorku po otci.
Nakonec i sadu nářadí, kterou si schovával ještě z učiliště.
Když došlo dřevo, chodil do lesa pro suché větve.
V lednu udeřily mrazy skoro třicet stupňů pod nulou.
V kamnech se topilo jen večer.
Přes den seděly děti v bundách.
Jednoho dne se Petr vracel z lesa téměř s prázdnou. Uprostřed cesty praskl provaz, otýpka se rozsypala a on uklouzl tak nešťastně, že si silně narazil koleno.
Dovlekl se domů, posadil se na schod a náhle pochopil, že už dál nemůže.
Prostě nemůže.
Zakryl si obličej dlaněmi.
A rozplakal se.
Tiše.
Bez jediného vzlyku.
Aby ho děti neslyšely.
— Tati.
Trhl sebou.
Vedle něj stála Klára.
— Co tady děláš?
Neodpověděla. Jen si přisedla a vložila mu do dlaně půlku bonbonu.
Posledního bonbonu v domě.
— Vezmi si.
— Kde jsi ho vzala?
— Dala mi ho teta Marie.
— Sněz si ho sama.
— Polovinu už jsem snědla.
Petr se na dceru podíval.
— Lžeš.
— No a?
Pokrčila rameny.
— Ty taky lžeš, když říkáš, že nemáš hlad.
Zasmál se.
Přímo přes slzy.
Pak ji pevně objal.
Toho večera si něco slíbil.
Ne že zbohatne.
Ne že se Janě pomstí.
Ani že jí jednou dokáže, jak moc se spletla.
Slíbil si jediné:
Jeho děti už nikdy nebudou dělit poslední bonbon jen proto, že doma není co jíst.
Na jaře získal práci na pile.
Vstával ještě za tmy.
Domů se vracel ve chvíli, kdy děti seděly nad úkoly.
David se stal jeho pravou rukou.
Štípal třísky.
Nosil vodu.
Dával pozor na mladšího bratra.
Klára vařila jednoduché polévky a učila se péct chleba.
Jednoho večera Petr zahlédl za zahradou zarostlý pozemek, který kdysi patřil statku.
Napůl shnilá kůlna.
Povalený plot.
Kopřivy až po pás.
Dlouho se na něj díval.
— Tati, na co koukáš? — zeptal se David.
— Přemýšlím.
— O čem?
Petr přimhouřil oči.
— Co kdybychom ten pozemek vzali?
— Na co?
— Udělali bychom si hospodářství.