David se rozesmál.
— Jaké hospodářství? Vždyť nemáme ani kočku.
— Tak nezačneme kočkou.
Druhý den zašel Petr na obecní úřad.
Za týden měl v ruce nájemní smlouvu.
Za další dva týdny čtyři husy a devět slepic.
O měsíc později našel David v inzerátech starou líheň. Majitel ji chtěl odvézt do sběru.
Petr strávil dva večery opravou kabelů.
Třetí den se žárovky rozsvítily.
První líhnutí ale málem skončilo neúspěchem.
Z dvaceti vajec se vylíhlo jen šest kuřat.
Matěj sedával u krabice celé hodiny.
— Tati, vždyť jsou tak malá.
— Zatím.
— A potom?
— Potom vyrostou.
Petr tehdy ještě netušil, že nemluví jen o kuřatech.
První dva roky mu hospodářství vzalo všechno.
Čas.
Sílu.
Spánek.
Peníze.
Někdy měl pocit, že by bylo snazší všechno zahodit.
Postupně však začali přijíždět první zákazníci.
Nejdřív pro vejce.
Potom pro mléko, když přibyla první koza.
Později pro tvaroh.
Petr se naučil vyrábět zakysanou smetanu.
Klára našla na internetu recept na sýr.
První bochník přesolili tak, že ho odmítla i sousedčina kočka.
Druhý snědli sami.
Třetí koupila žena z města.
Za týden se vrátila pro pět dalších.
Ve třetím roce se Petr odhodlal vzít si půjčku.
Koupil starou krávu.
Dali jí jméno Bělka.
David navrhl:
— Nebyl by lepší traktor?
— Traktor mléko nedává.
— Ale přiveze seno.
— Až nám Bělka vydělá, koupíme traktor.
O rok později měli dvě krávy.
Pak přišel traktor.
Po něm další stodola.
Matěj vyrostl a začal se starat o drůbež.
Klára po základní škole nastoupila na potravinářskou školu, obor technologie výroby.
David se rozhodl zůstat s otcem.
— Do města nechceš? — zeptal se ho jednou Petr.
— Proč?
— Abys poznal život.
David se usmál.
— Já ho vidím docela dobře i tady.
Pátým rokem se na vratech objevila nová dřevěná cedule:
„Rodinná farma Tři javory“.
Název vymyslela Klára.
— Proč tři? — zajímal se Matěj.
— Protože jsme tři.
Petr předstíral uraženost.
— A já?
— Ty jsi, tati, země.
Klára ho objala.
— Ta, na které jsme vyrostli.
Petr se odvrátil, aby děti nezahlédly lesk v jeho očích.
O Janě se téměř nemluvilo.
Za pět let zavolala sedmkrát.
První telefonáty byly dlouhé.
Potom se zkracovaly.
Nakonec zmizely úplně.
Petr dětem v rozhovorech s matkou nikdy nebránil.
Ale nemínil je k nim nutit.
A přesně pět let po jejím odchodu se u branky objevila žena.
Petr právě opravoval dojicí zařízení.
— Dobrý den, mléko už je dnes rozebrané, — řekl, aniž zvedl hlavu.
Žena neodpověděla.
Petr se narovnal.
A ztuhl.
Jana.
Nejdřív ji skoro nepoznal.
Měla na sobě tenký šedý kabát.
V ruce nedržela drahou kabelku.
Vlasy neměla upravené jako kdysi.
Na rtech chyběla výrazná rtěnka, kterou mívala tak ráda.
Působila menší.
Křehčí.
— Ahoj, Petře.
Otřel si ruce do hadru.
— Ahoj.
Jana pohlédla přes jeho rameno.
Na nový dům.
Na dvě stodoly.
Na traktor.
Na krmítka.
Na dřevěnou ceduli.
— To všechno je tvoje?
— Naše.
— Čí naše?
— Moje a dětí.
Ta slova ji zasáhla.
Petr otevřel branku.
Ne proto, že by jí odpustil.
Jen nedokázal nechat člověka stát venku.
V kuchyni bylo teplo.
Jana seděla u stolu a oběma rukama svírala hrnek.
Petr mlčel.
Nakonec promluvila:
— Roman už nemá nic.
— Rozumím.
— Firma zkrachovala před třemi lety. Pak přišly dluhy, soud a zabavená auta. Dům prodali.
Petr se na ni díval klidně.
— A potom?
— Potom si našel jinou.
Křivě se usmála.
— Mladší.
— To se stává.
— Nemohl by ses alespoň trochu přestat posmívat?
— Já se neposmívám.
A byla to pravda.
Pro Janu bylo nejhorší, že Petr v jejím neštěstí opravdu nenacházel žádné potěšení.
— Nemám kam jít, — zašeptala.
Petr se na ni podíval.
— Proto sis na nás vzpomněla?
Zavřela oči.
— Ano.
Ta odpověď byla nečekaně upřímná.
— Nejdřív kvůli tomu. Ale cestou sem jsem pořád myslela na to, že už ani nemám právo sem přijít.
— To sis myslela správně.
Roztřásly se jí rty.
— Kde jsou děti?
— David je ve stáji.
— On…
Nedokázala větu dokončit.
— Je mu devatenáct.
Jana si zakryla ústa rukou.
Jako by teprve v tu chvíli pochopila, kolik let uplynulo.
Petr vyšel na dvůr.
— Davide!
Ze stodoly vyšel vysoký mladík.
— Co je?
Přišel blíž.
Uviděl ženu ve dveřích kuchyně.
Zastavil se.
Několik vteřin nikdo nepromluvil.
— Ahoj, synku, — vydechla Jana.
David zbledl.
— Mami?
Udělala k němu krok.
On o půl kroku ustoupil.
Stačilo to.
Jana se zastavila.
— Nebudu se tě dotýkat. Promiň.
David na ni dlouho hleděl.
— Kde jsi byla?
— Já…
— Ne, vím kde. Ptám se, proč jsi ani jednou nepřijela?
Jana mlčela.
— Matěj se půl roku každý večer ptal, kdy se vrátíš.
— Davide…
— Klára si myslela, že jsi odešla kvůli ní. Předtím jste se pohádaly.
Jana si znovu zakryla ústa.
— Ona si to myslela?
— Dva roky.
Petr tiše řekl:
— Dost.
— Ne, tati.
David se znovu obrátil k matce.
— Ať to ví.
Jana sklonila hlavu.
— Byla jsem zbabělá, — řekla. — Proto. Nejdřív jsem se styděla. Potom jsem se bála. Pak uběhlo příliš mnoho času. Každý další den byl návrat těžší. Nakonec jsem si namluvila, že vám beze mě bude lépe.
David se hořce zasmál.
— A teď?
Zvedla k němu mokré oči.
— Teď vidím, že vám opravdu lépe je.
Odpověděl nečekaně:
— Lepší život neznamená život bez bolesti.