Ještě nikdy v září nevypadal kufr našeho auta po návštěvě u maminky tak opuštěně.
Obvykle jsme s Davidem odjížděli z vesnice, jako bychom právě nakoupili na venkovském trhu: několik pytlů brambor, bednu rajčat, síť cibule, cukety, pro které se už sotva hledalo místo, a samozřejmě tašku plnou domácích zavařenin. Maminka každou sklenici pečlivě obalila novinami, aby se na výmolech nerozbila, a navrch položila balíček ještě teplých zelných taštiček. „Ať cestou neumíráte hlady,“ říkávala.
Z její vesnice do města to bylo něco přes hodinu jízdy. Přesto se s námi pokaždé loučila, jako bychom se vydávali na konec světa. Stávala u branky v kostkovaném šátku a mávala nám tak dlouho, dokud auto nezmizelo na silnici.
Tentokrát u branky nestála.
„Pro zeleninu už ke mně nejezděte. Nic vám nedám,“ řekla maminka v kuchyni, aniž se otočila od sporáku.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Maminka Marie nikdy neodmítla brambory ani sousedovi Václavovi, se kterým se dvacet let nebavila kvůli hádce o hranici mezi jejich zahradami.
„Mami, co to povídáš?“
„Přesně to, co slyšíš. Vraťte se domů, za chvíli se setmí.“
David zůstal stát ve dveřích s prázdnou bednou v rukou a podíval se na mě, jako bych snad právě já měla vysvětlení. Jenže já žádné neměla.
Celé to začalo poukazem. Přesněji řečeno výročím: Davidovi rodiče v srpnu oslavili pětatřicet let manželství.
Alena byla žena, od níž člověk nikdy neslyšel stížnost. Tři desetiletí pracovala jako zdravotní sestra v okresní nemocnici, vychovala dva syny, starala se o tchyni a každou dovolenou trávila na chatě, shrbená nad záhony s motykou v ruce.
Jednou při oslavě jen tak mezi řečí zmínila, že u moře byla jedinýkrát v životě — v Zátoce, ještě před narozením Davida. A i tehdy tam strávila pouhé dva dny, protože jejímu manželovi Karlovi končila dovolená.
„Dodnes si tu vodu pamatuju. Byla úplně zelená. Vstoupila jsem po kolena a dál už nešla. Neuměla jsem plavat a bála jsem se,“ vzpomínala s úsměvem. „A neumím to ani dnes.“
David si její slova zapamatoval. Půl roku jsme šetřili, odložili nákup nové lednice a v červenci jsem zašla do cestovní kanceláře nedaleko našeho domu. Vybrala jsem Hurghadu, deset dní s all inclusive a hotel, kde se do moře vstupovalo pozvolna. Na pláž jsem se vyptávala zvlášť, aby Alena nemusela hned do hluboké vody.
Když Karel dostal obálku, nejprve se zamračil.
„Děti, proč jste to dělali? Vždyť to muselo stát tolik peněz…“
Alena neřekla ani slovo. Seděla a konečky prstů přejížděla po obálce, jako by hladila malé kotě. Potom odešla do kuchyně. Za chvíli se odtamtud ozval dlouhý zvuk tekoucí vody.
Měla jsem obrovskou radost, a proto jsem ještě ten večer zavolala mamince, abych jí všechno vyprávěla. Řekla jsem jí o Zátoce, o tom, že jsme kvůli cestě odložili lednici, i o pozvolném vstupu do moře.
Maminka mlčela a nechala mě domluvit.
„Tak to jste udělali dobře,“ ozvala se nakonec. „Zaslouží si to.“
A hovor ukončila dřív, než jsem se stačila zeptat, jak se jí letos daří rajčatům.
Cestou z vesnice jsem na ten telefonát znovu a znovu myslela. David dlouho mlčel a sledoval silnici před sebou. Nakonec řekl:
„Možná má pocit, že máme tvoje rodiče raději než ji.“
„Davide, vždyť je to moje maminka. Ta, která celý život tvrdí, že jezdit k moři je zbytečné vyhazování peněz.“
Opakovala to odjakživa. Když se spolužačky vracely z táborů opálené, maminka jen poznamenala: „Moře počká, střecha se sama neopraví.“ Když jsme s Davidem poprvé jeli do Turecka, povzdechla si: „Raději jste měli šetřit na vlastní byt, než dávat peníze cizím lidem za písek.“ Dokonce i fotografie z pláže prohlížela jen letmo. Prstem je rychle posouvala a zajímalo ji pouze, jestli jsme se nespálili a vzali si opalovací krém.
Byla jsem přesvědčená, že až uslyší o Egyptě, bude zase říkat, že rozumnější by bylo opravit koupelnu u tchána a tchyně. Dokonce jsem si připravila odpověď. Na to, co se stalo doopravdy, jsem ale připravená nebyla.
Celý následující týden se naše telefonáty skládaly z několika krátkých vět:
„Žiju. Tlak mám v pořádku. Nemám čas.“
Ve středu mi zavolala její sousedka, teta Božena.
„Klárko, nepohádali jste se s Marií kvůli něčemu? Chodí jako zamračený mrak. Brambory vykopala sama a nikoho si nezavolala. Říkám jí: ,Marie, zavolej dětem, ať přijedou.‘ A ona na to: ,Děti mají svých starostí dost.‘ Řekla to takovým hlasem, že jsem se raději dál nevyptávala.“
Ten večer jsem se rozhodla, že za ní pojedu sama. A nic jí předem neoznámím.
Dveře domu byly otevřené. Maminka je stejně jako mnoho lidí na vesnici nezamykala, když se pohybovala někde poblíž. Teta Božena na mě zavolala přes plot a vysvětlila mi, že Marie odešla k místnímu zdravotníkovi pro léky na klouby a brzy se vrátí.
Vzduch už byl v září studený, a tak jsem zamířila ke skříni pro její teplý svetr. Šedý, pletený, s malými kulatými knoflíky. Maminka ho nosila snad patnáct let. Ležel úplně nahoře a pod ním byla ukrytá plechová krabička od čaje.
Znala jsem ji od dětství. Byla modrá a měl na ní namalovaný slon. Kdysi mi přísně zakazovali, abych se jí dotýkala.