Dodnes nevím, proč jsem tehdy zvedla víčko. Možná jsem si poprvé připadala dost stará na to, abych směla poznat tajemství, která přede mnou bývala schovaná.
Uvnitř ležela menší hromádka peněz stažená gumičkou z lékárny. Pod bankovkami byl čtyřikrát přeložený list ze školního sešitu. Mamčiným úhledným písmem, stejným, jakým mi kdysi podepisovala sešity, stálo:
„Na moře. Aspoň jednou.“
Pod tím byly ve sloupci napsané roky a částky. Všechny zápisy byly přeškrtnuté.
1997 — „Kláře do první třídy.“
2003 — „Oprava střechy.“
2009 — „Kláře na studium.“
2016 — „Svatba.“
2021 — „Kláře na první byt.“
Na dně krabičky jsem našla pohlednici s majákem u moře. Zadní strana byla popsaná tátovým rukopisem. Poznala bych ho mezi tisíci jinými. Písmeno „d“ psal s dlouhým ocáskem, který se stáčel hluboko pod řádek.
„Marie, je tu krásně, jen bez tebe to není ono. Příští léto sem určitě přijedeme spolu. Slibuju. Tvůj Karel. Oděsa, 1995.“
Do dalšího léta se táta nedožil.
Seděla jsem na posteli s pohlednicí v ruce, když za mnou zavrzaly dveře.
„Vrať to zpátky,“ řekla maminka tiše.
Stála ve dveřích s lékárenskou taškou v ruce. Nedívala se na mě. Dívala se na otevřenou krabičku.
„Mami… Ty jsi ale vždycky říkala, že moře je hloupost.“
„A co jiného jsem měla říkat?“ Posadila se vedle mě a matrace pod námi poklesla. „Měla jsem přiznat, že po něm toužím? Komu? Tvůj táta mi slíbil, že mě vezme, a potom zemřel. Tebe bylo potřeba vypravit do školy. Neměla jsi aktovku ani pořádné boty. Pak začala zatékat střecha. Pamatuješ, jak jsme po pokojích rozestavovaly lavor a hrnce? Potom přišlo tvoje studium. Pak svatba. Pořád jsem si říkala: dobře, příští rok. Jenže každý další rok přinesl něco, co bylo naléhavější.“
Vzala mi pohlednici z rukou a opatrně narovnala ohnutý roh.
„Časem jsem si zvykla tvrdit, že nic takového nepotřebuju. Bylo to jednodušší, holčičko. Když řekneš ,nepotřebuju to‘, můžeš si namlouvat, že ses rozhodla sama. Nemusíš si připustit, že o tom za tebe rozhodoval život.“
„Proto ses na nás rozzlobila?“
Dlouho neodpovídala. Potom pomalu zavrtěla hlavou.
„Ne na vás. Ani na Alenu. Je to hodná žena, ať si odpočine. Také toho v životě měla dost. Zlobím se na sebe, Klárko. Poslouchala jsem tě po telefonu, jak nadšeně vyprávíš o moři a jak pečlivě jsi zjišťovala, kde se dá vstoupit do vody, a napadlo mě, že mně by takovou cestu nikdo ani nenabídl. Já jsem přece ta maminka, která má cukety a zavařeniny. Třicet let jsem všechny přesvědčovala, že nic nepotřebuju. Uvěřili jste mi. Jak vás za to můžu vinit?“
Pokusila se usmát, ale pohnul se jí jen jeden koutek úst.
„A s tou zeleninou… To jsem řekla v návalu vzteku. Všechno jsem vám samozřejmě připravila. Pytle jsou ve sklepě, dokonce jsem je popsala.“
Objala jsem ji. Z jejího známého svetru byl cítit kopr a naftalín. A poprvé po mnoha letech jsem se u maminky rozplakala na rameni jako malá holka, která kdysi před školou upadla a rozbila si koleno o obrubník.
Tentokrát byl kufr auta při odjezdu naplněný až po střechu. Když jsme se ale vrátili domů, nevyprávěla jsem Davidovi o bramborách. Řekla jsem mu o modré krabičce.
Dlouho seděl u kuchyňského stolu a otáčel v rukou hrnkem. Potom vzal telefon a zavolal své matce.
Nevím, co přesně Aleně říkal. Odešel s telefonem na balkon. Jisté je jen to, že týden poté, co se jeho rodiče vrátili z Hurghady — opálení a pořád trochu omámení tím nečekaným štěstím — mě tchyně požádala, abych ji odvezla k mamince.
„Chcete jet sama?“ podivila jsem se. „Vždyť jste se s maminkou viděly jen na naší svatbě a na křtinách Davidova bratra.“
„Tak je načase, abychom se setkaly jen tak,“ odpověděla Alena rozhodně.
Přijela s velkou taškou. Přivezla datle, balíček ibiškového čaje, pestrý šátek s velbloudy a celou hrst mušlí. Mušle vezla v ponožce, aby se cestou nerozbily.
S Davidem jsme taktně odešli k tetě Boženě pomáhat s přenášením dýní. Když jsme se vrátili, obě ženy seděly na verandě pod jednou dekou. Alena prohlížela fotografie v telefonu a maminka držela jednu mušli v dlani. Čas od času si ji přiložila k uchu.
„Opravdu v ní něco šumí,“ podivila se, jako by jí bylo znovu šestnáct.
„Marie,“ řekla Alena a odložila telefon, „šla jsem tam do vody po kolena, úplně jako kdysi v Zátoce. Stála jsem tam a říkala si, že Karel podřimuje na lehátku a že by se mi hodila kamarádka. Nechcete příští jaro jet se mnou? Jen my dvě. Můj muž může zůstat doma a hlídat zahradu. Stejně nemá rád slunce.“
Maminka se zasmála a mávla rukou.
„Aleno, kam bych já jezdila? Vždyť to stojí tolik peněz. To by bylo jen vyhazování.“
Vytáhla jsem z tašky obálku. S Davidem jsme do ní dali peníze, které jsme původně odkládali na lednici, a něco ještě přidali. Položila jsem ji mamince na kolena, přímo přes deku.
„Já vím, mami. Peníze vyhozené do vzduchu. Jenže tentokrát už nic škrtat nebudeme.“
V květnu se mi během pracovní porady ozval telefon. Podívala jsem se na displej a rychle vyšla na chodbu. Úsměv už nešlo schovat.
Na fotografii stála maminka po kolena v tyrkysovém moři. Přidržovala si květovanou sukni a na hlavě měla ten šátek s velbloudy. O kus dál se na břehu smála Alena a v rukou držela dva kelímky zmrzliny.
Hned pod fotografií přišla zpráva. Maminka psala přesně tak, jak mluvila — bez jediné čárky:
„Voda je slaná jako nálev z mých okurek teplá Alena slíbila že mě zítra naučí potápět se neboj se volat nebudu je to drahé líbám.“
A na podzim, když jsme znovu přijeli pro brambory, našli jsme v kufru vedle sklenic domácích zavařenin ještě jednu malou skleničku od hořčice. Uvnitř byly mušle a trochu písku. Na víčku maminka svým pečlivým písmem napsala:
„Na moři. Byla jsem.“
Modrá krabička se slonem teď stojí u ní v kuchyni na viditelném místě. Nedávno jsem v ní zahlédla nový list ze čtverečkovaného sešitu. Tentokrát na něm bylo jediné slovo a vykřičník:
„Znovu!“