Tu noc jsme se zetěm uvízli v laciném motelu někde mezi malým městem a hlavním městem. Za oknem kvílel vítr jako hladový pes, kterého jeho majitelé zapomněli pustit dovnitř, a naše stará Škoda zůstala stát přímo u dálnice, jako by už neměla sílu pokračovat ani o metr dál. Odtahová služba slíbila, že dorazí až za svítání.
Motel páchl vlhkostí, neopracovaným dřevem a sny lidí, které se nikdy nesplnily. Pružiny v posteli žalostně vrzaly při každém pohybu, jako by se každou chvíli měly úplně zhroutit.
Jmenuji se Alena Nováková a je mi padesát šest let. Nikdy jsem se nepovažovala za osudovou krásku, ale rozhodně jsem ještě neměla v úmyslu nechat se zařadit mezi staré ženy. Pořád jsem dokázala mladším trochu zamotat hlavu.
Petr, můj zeť, seděl naproti mně. Vysoký, hubený muž s unavenýma očima a tmavým strništěm, kvůli němuž vypadal jako hrdina z nějakého kriminálního filmu z devadesátých let.
Vracívali jsme se z vesnice od mé sestry Marie. Dodnes pekla koláče velké skoro jako poklice od pořádného hrnce a každého hosta pohostila domácí pálenkou naloženou v bylinkách podle tajného receptu, který nikomu neprozrazovala.
Moje dcera Klára zůstala ve městě. Jako obvykle si našla naléhavou práci, která pro ni byla důležitější než rodinné setkání.
A tak jsme se s Petrem ocitli v hotelovém pokoji se dvěma úzkými postelemi a prostěradly, která podle vzhledu pamatovala ještě dobu všeobecného nedostatku.
„Tak co, Petře?“ vytáhla jsem z cestovní tašky láhev pšeničné vodky, kterou jsem prozíravě vzala z domu. „Nebudeme tu sedět jako dva pařezy uprostřed bažiny. Aspoň se trochu zahřejeme, než ten zatracený odtah dorazí.“
Petr se usmál. V očích měl obvyklou únavu muže, který už mnoho let žil s Klárou.
Bylo mu teprve dvaatřicet, ale někdy působil, jako by na ramenou nosil celou dekádu její složité povahy.
Nalila jsem vodku do plastových kelímků. V pokoji nebylo nic důstojnějšího.
Přiťukli jsme si tak hlasitě, že jsme nejspíš probudili šváby ukryté někde pod tapetami.
„Na co si připijeme, paní Aleno?“ zeptal se Petr a první dávku polykal pomalu, jako by v kelímku měl drahou stařenou whisky.
„Na to, aby se nám život nerozpadal tak často jako ta naše zatracená škodovka,“ odpověděla jsem a obrátila do sebe celý obsah.
V krku mě pálilo, ale vzápětí se mi po těle rozlilo příjemné teplo. Najednou jsem se cítila o dvacet let mladší.
„Ty jsi přece ještě mladý muž, Petře,“ dodala jsem. „A přitom vzdycháš jako starý vůz, který se snaží vyškrábat prudký kopec.“
Rozesmál se a opřel se o židli.
Židle mu odpověděla dlouhým zavrzáním, jako by si i ona potřebovala postěžovat na svůj těžký osud.
„Mluvíte teď o Kláře?“ zeptal se. „Brzy mě opravdu pošle bydlet do garáže. Každý večer má nový problém. Polévka je málo slaná, boty leží na špatném místě, nebo prý dýchám příliš nahlas.“
Odfrkla jsem si a znovu naplnila kelímky.
Rozhovor se rozběhl rychle jako potok po jarním lijáku.
Nejdřív jsme probírali Marii, která se nám pokoušela vnutit pálenku z třílitrové sklenice s vybledlým nápisem „Kompot, 1975“.
Potom jsme se téměř nepozorovaně přesunuli k vlastním životům.
Alkohol nám rozvázal jazyky a brzy jsme si povídali jako dva staří známí, kteří se náhodou ocitli v jednom kupé dálkového vlaku.
„Poslyš, Petře,“ řekla jsem a podívala se na něj přes okraj plastového kelímku. „Co se vlastně děje mezi tebou a Klárou? Jsi nápadný muž, mladý a zdravý. A ona chodí pořád s výrazem, jako by spolkla celý kyselý citron. Nezahříváte se navzájem, nebo co?“
Petr zaváhal.
Pomalu otáčel kelímkem mezi prsty, jako by doufal, že na jeho dně najde hotovou odpověď.
„Nevím, paní Aleno. Někdy mi připadá, že jsme jako dva obnažené dráty. Jenže místo jiskry mezi námi pořád vzniká zkrat. Snažím se, ale Kláře se nelíbí vůbec nic. Vždyť její povahu znáte.“
Rozuměla jsem mu dokonale.
Klára byla odjakživa tvrdohlavá. Měla to po svém otci. Když si něco usmyslela, nebylo možné ji přesvědčit o opaku.
Petr byl očividně vyčerpaný z nekonečného manželčina nespokojení.
Naklonila jsem se k němu. Alkohol mi měkčil svět kolem a já dostala chuť trochu ho poškádlit.
„A zkoušeli jste to pořádně rozdmýchat? Žena se někdy musí zapálit jako mokré dřevo v chladném kamnech. Jinak jen kouří. Možná tvoje Klára už dávno vychladla.“
Petr se zakuckal a rozkašlal.
Díval se na mě překvapeně. V jeho výrazu se mísil zmatek s opravdovým zájmem.
„Myslíte to vážně, paní Aleno?“ zeptal se nakonec a otřel si ústa rukávem. „Vždyť mluvíme o vaší dceři.“
„Samozřejmě že o ní,“ zasmála jsem se. „Ať je to moje dcera, nebo ne, moc dobře vím, co potřebuje. Je mi padesát šest, Petře. Mužům rozumím lépe, než někteří z nich rozumějí sami sobě. Myslíš, že Kláře stačí kytice a večeře při svíčkách? Chybí jí skutečný oheň.“
Pozorně si mě prohlížel a trochu přimhouřil oči.
V jeho pohledu se objevila jiskra. Možná za to mohla vodka. A možná moje slova.
„Takže vy jste odbornice na rozdělávání požárů?“ zeptal se. „Mohla byste se podělit o své zkušenosti? Jak přimět jiskry létat, aniž by se místnost naplnila kouřem?“