Rozesmála jsem se tak silně, až se podo mnou zachvěla postel.
Ten hubený muž se rozhodl pokračovat v mé hře. A kupodivu se mi to líbilo.
Alkohol pomalu dělal svou práci. Rozhovor byl odvážnější a vzduch v dusném pokoji začínal být téměř horký.
Znovu jsem nalila a cítila, jak se ve mně probouzí ta stará Alena. Ta, která kdysi jediným pohledem dokázala mladým mužům poplést jména.
„Tajemství je úplně jednoduché, Petře,“ začala jsem a ztišila hlas, jako bych se chystala prozradit státní tajemství. „Musíš zjistit, kam fouknout, aby přeskočila jiskra. A nesmíš se bát, že se trochu spálíš. Jsi mladý, rozpálený muž, a místo toho tu sedíš vedle mě, staré protivné ženské, a naříkáš nad osudem. Přitom bych ještě dokázala…“
Schválně jsem se odmlčela a nechala nedokončenou větu viset ve vzduchu jako kouř nad ohněm.
Petr se naklonil o něco blíž.
Ucítíla jsem jeho kolínskou. Byla levná, ale překvapivě teplá a příjemná.
„Dokázala co?“ zeptal se.
V jeho hlase se objevila lehká chraplavost, jako by ho vlastní otázka samotného zaskočila.
„Dokázala bych obrátit celý svět vzhůru nohama,“ odpověděla jsem s úsměvem a opřela se o polštář. „Ale nejdřív si ještě připijeme. Noc je dlouhá a řidič odtahovky se nejspíš rozhodl, že počkáme klidně do rána.“
Znovu jsme se rozesmáli.
Mezi námi se usadilo podivné napětí, směs očekávání, zvědavosti a něčeho nebezpečného.
Vodka ubývala, rozhovor byl stále otevřenější a dokonce i ten motel s ošoupanými stěnami, slabou žárovkou a vrzajícími postelemi najednou působil méně odpudivě.
Dobře jsem věděla, že kdyby Klára slyšela, o čem se tady bavíme, nejdřív by uškrtila mě a potom svého manžela.
Ale k čertu, bylo mi padesát šest a pořád jsem dokázala přimět muže, aby se na mě díval jinak než jako na starší příbuznou.
„Řekněte mi upřímně, paní Aleno,“ promluvil Petr, když byla láhev zhruba z poloviny prázdná. „V mládí jste asi přiváděla k šílenství všechny muže z celé vesnice, viďte?“
Usmála jsem se a nespouštěla z něj oči.
„Co myslíš? A mimochodem, ani dnes ještě nejsem zboží po záruce.“
Zasmál se, ale jeho smích zněl trochu nervózně.
V tu chvíli jsem pochopila, že tahle noc bude mnohem zajímavější, než jsme si při ubytování dokázali představit.
Déšť bubnoval do oken, postel při každém pohybu skřípala a my si šeptali jako dva spiklenci, kteří na chvíli zapomněli, kým si navzájem jsou.
Noc se rozjížděla jako starý náklaďák řítící se ze strmého kopce.
Kapky bušily do plechového parapetu tak hlasitě, jako by opilý harmonikář vyhrával pod oknem na venkovské svatbě.
Posadila jsem se na svou postel a už jsem se necítila jako tchyně. Připadala jsem si jako hrdinka ze starého filmu — žena s tenkou cigaretou mezi prsty, výraznou rtěnkou a schopností lámat mužská srdce jediným pozvednutím obočí.
Petr, kterého vodka postupně uvolnila, se natáhl na své posteli a pozoroval mě s novým, podezřele živým zájmem.
„Víš, Petře,“ řekla jsem a otáčela prázdným kelímkem mezi prsty, „bývaly doby, kdy jsem takové noci netrávila v ubohých motelech, ale na mnohem zábavnějších místech. Mládí bylo horké období. Kluci se kolem mě motali jako komáři nad teplou bažinou. Jeden nápadník dokonce jezdil na motorce pod mým oknem a křičel: ‚Aleno, pojď ven!‘ Nejspíš si myslel, že tím získá mé srdce.“
Petr se usmál a podepřel se loktem.
V bledém světle lampy působilo jeho strniště téměř gangstersky a oči se mu leskly vzrušením.
„Byla jste opravdu taková osudová žena?“ zeptal se. „Já jsem si vždycky myslel, že jen vaříte guláš a staráte se o zahradu.“
„Guláš je důležitý pro duši,“ odpověděla jsem a mrkla na něj tak, že málem upustil kelímek. „A pro tělo jsem vždycky měla i jiné recepty. Někdy jsem večer vyrazila tancovat a před klubem už stála celá řada nápadníků. Jeden přinesl kopretiny, druhý láhev levného vína. Jednou jsem dokonce tančila s předákem ze státního statku. Byl ženatý, vážný a měl knír jako starý voják z plakátu.“
Petr zaklonil hlavu a rozesmál se.
Všimla jsem si, jak se mu při smíchu napjal krk. Byl silný a mladý.
Ne jako můj zesnulý manžel Milan, který v posledních letech života připomínal spíš velký polštář na pohovce.
Vodka, kterou jsem vypila, mi nakonec úplně rozvázala jazyk a já pokračovala, jako bych znovu závodila s motocyklem ze svého mládí.
„Proč se pořád tak krčíš, Petře?“ nalila jsem mu další dávku. „Jsi mladý, zdravý, v žilách ti koluje horká krev, a přitom tu sedíš jako unavený důchodce a stěžuješ si, že si tě vlastní žena nevšímá. Kam se poděla tvoje mužská odvaha? Opravdu se bojíš trochu zariskovat?“
Zůstal nehybně sedět s naplněným kelímkem v ruce.
Podíval se na mě, jako bych mu právě navrhla, abychom ukradli celý motel a odnesli ho k moři.
Potom se mu na rtech objevil pomalý, lehce křivý, ale překvapivě okouzlující úsměv.
„Vy mě teď vyzýváte, paní Aleno?“ zeptal se.
V jeho hlase byla znovu ta chraplavost, která by dokázala rozbušit srdce nejedné ženě po padesátce.
„Možná nejsem tak zoufalý jako tvoji tehdejší motorkáři,“ pokračoval, „ale i já něco dokážu.“
„Tak mě překvap,“ popíchla jsem ho.