— Dnes asi ne.
Syn spokojeně přikývl, vzal si sýr z lednice a nechal mě pomalu vstát.
Byla to nejvtipnější chvíle mého týdne.
Ale večer Lukáš začal znovu.
— Viděla jsi Veroniku? Je opravdu nádherná.
Tentokrát jsem jen tiše odpověděla:
— Jsem ráda, že si jí všímáš. Ale já se teď snažím hlavně zvládnout každý den.
Myslela jsem, že mě pochopí.
Mýlila jsem se.
V pátek večer přišel domů nadšený.
— Rozhodl jsem se uspořádat velkou oslavu u bazénu k mým čtyřicátým narozeninám!
Podívala jsem se na něj.
Byla jsem vyčerpaná.
Ale souhlasila jsem.
— Dobře. Uděláme oslavu.
V duchu jsem si řekla, že tentokrát chci alespoň na chvíli znovu vidět ženu, kterou jsem kdysi byla.
V den oslavy jsem vstala ve čtyři ráno. Připravovala jsem občerstvení, zdobila zahradu, chystala dort a starala se o děti.
Lukáš spal.
Když konečně přišel dolů, rozhlédl se.
— Vypadá to docela dobře.
O několik hodin později dorazili hosté.
Jakub přinesl pití a Veronika velký talíř ovoce.
Jakmile mě uviděla, objala mě.
— Kláro, dej mi Elišku. A ty si běž něco sníst.
Překvapeně jsem se usmála.
— Jsi si jistá?
— Ano.
Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že někdo vidí, jak moc jsem unavená.
Později jsem si oblékla plavky a vyšla k bazénu.
Zhluboka jsem se nadechla.
Moje tělo porodilo dvě děti.
Nemusela jsem se za něj stydět.
Všichni byli u bazénu.
Lukáš stál vedle Jakuba a smál se.
Když mě uviděl, řekl hlasitě:
— Promiň, ale nemohl jsem si pomoct. Podívej se na Veroniku. V plavkách vypadá mnohem lépe než ty.
Najednou bylo ticho.
Nikdo se nesmál.
Veronika ztuhla.
Jakub sklopil oči.
A já jsem pochopila.
Tentokrát už nebudu mlčet.
Odešla jsem do domu.
Za chvíli za mnou přišla Veronika.
Sedla si vedle mě.
— Kláro, musím ti něco říct.
Podívala se na mě vážně.
— Lukáš mi už několik týdnů píše.
Zamrazilo mě.
Ukázala mi telefon.
Zprávy.
Pozvánky na kávu.
Fotografie.
Slova o tom, že jeho manželství je prý „skoro u konce“.
Nikdy mu neodpověděla.
Všechno ale uložila.
Najednou všechny podivné věci dávaly smysl.
Parfém.
Telefon otočený displejem dolů.
Jeho neustálé řeči o Veronice.
Nikdy nešlo o moje tělo.
Lukáš si vytvářel příběh, ve kterém mohl vypadat jako oběť.
A já jsem měla být viníkem.
Vzala jsem telefon a šla zpátky ven.
Hosté mlčeli.
Vzala jsem mikrofon.
— Chtěla bych připít svému manželovi.
Lukáš se usmál.
Myslel si, že ho budu chválit.
— Poslední měsíce mi můj manžel často vysvětloval, že bych měla vypadat víc jako Veronika. Že ona je dokonalá. Že já už nejsem dost dobrá.
Zvedla jsem telefon.
— Dnes už ale vím proč.
Přečetla jsem několik jeho zpráv.
Na zahradě bylo úplné ticho.
— Veronika mi nikdy neodpověděla. Zachovala se ke mně lépe než můj vlastní manžel.
Jakub přišel k nám a postavil se vedle své ženy.
Lukáš jen mlčel.
— Všechno nejlepší k narozeninám, Lukáši, — řekla jsem. — Doufám, že najdeš to, co hledáš. Ale už to nebudeš hledat u mě.
O několik týdnů později jsem se znovu podívala do zrcadla.
Měla jsem červené šaty.
Rtěnku.
Elišku v náručí.
Matěj si obouval boty před naším výletem s Veronikou.
A tehdy mi došlo jedno.
Žena v zrcadle nikdy nebyla problém.
Nikdy.