Toho dne jsem měl jediné přání — co nejrychleji se dostat domů.
Jmenuji se Matěj, je mi třicet osm let a po náročném týdnu v práci jsem čekal na let z Prahy do Vídně.
Na letišti panoval obvyklý zmatek. Cestující spěchali ke svým odletovým branám, někdo za sebou vláčel kufr, děti byly unavené a z reproduktorů se ozývalo jedno hlášení za druhým. Koupil jsem si kávu a právě jsem se chystal najít volné místo, když jsem si všiml staršího muže stojícího opodál.
Mohlo mu být přes osmdesát. Měl prošedivělé vlasy, brýle a v jedné ruce držel malý kufřík. Druhou rukou se opatrně přidržoval opěradel sedadel, jako by se bál, že ztratí rovnováhu.
Ušel jen několik kroků a znovu se zastavil.
Rozhodl jsem se, že k němu přistoupím.
„Potřebujete pomoct?“
Stařec si mě několik vteřin pozorně prohlížel, jako by se snažil zjistit, jestli jsme se už někdy předtím setkali.
„Jestli tě to nebude obtěžovat, chlapče.“
Vzal jsem jeho kufřík.
„Ke které bráně míříte?“
Vytáhl z kapsy palubní lístek.
„C18.“
Můj let měl odlet z C21.
„Tak to máme skoro stejným směrem.“
Muž se usmál.
„Zdá se, že se mi dnes rozhodlo pomoct samo štěstí.“
Pomalu jsme se vydali přes terminál. Během cesty jsem zjistil, že se jmenuje Václav. Bylo mu čtyřiaosmdesát a podle jeho slov letěl naposledy před mnoha lety.
Zpočátku působil jako úplně obyčejný starý cestující.
Po několika minutách jsem si ale všiml něčeho podivného.
Václav se pořád otáčel.
Poprvé jsem si říkal, že se mi to možná jen zdálo.
Když se ohlédl znovu, neudržel jsem se:
„Je všechno v pořádku?“
Václav se náhle zastavil.
Nic neřekl. Jen upřeně sledoval prostor za mým ramenem.
Instinktivně jsem se otočil také.
Asi dvacet metrů za námi, vedle sloupu, stál muž v černé bundě. U ucha držel telefon a předstíral, že s někým hovoří.
„Znáte ho?“ zeptal jsem se tiše.
Václav neodpověděl.
Prostě pokračoval v chůzi.
Právě tehdy se ve mně poprvé ozval nepříjemný pocit.
Když jsme došli do klidnější části terminálu, kde bylo mnohem méně lidí, Václav najednou promluvil:
„Matěji, mohl bych si půjčit tvůj telefon?“
Zůstal jsem stát jako přimražený.
„Jak víte, jak se jmenuji?“
Pohledem ukázal na mou hruď.
Teprve v tu chvíli jsem si vzpomněl, že jsem si po práci nesundal identifikační kartu zavěšenou na krku.
Trochu jsem se uklidnil.
„Potřebuji někomu zavolat,“ vysvětlil.
Vytáhl jsem telefon a podal mu ho.
Václav rychle vytočil číslo.
O několik vteřin později jsem uslyšel:
„Policie?“
Srdce se mi na okamžik zastavilo.
Překvapeně jsem se na něj podíval.
Václav se lehce odvrátil a ztišil hlas.
„Ano. Jsem právě na letišti… v terminálu C… Je přímo u mě.“
Úplně jsem ztuhl.
Je přímo u mě.
Koho tím myslel?
Mě?
Václav chvíli poslouchal hlas na druhé straně a potom rozhodně řekl:
„Ano, jsem si tím naprosto jistý. Prosím, přijeďte co nejrychleji.“
Hovor ukončil a já si telefon okamžitě vzal zpátky.
„Můžete mi vysvětlit, co se děje?“
Václav se mi podíval přímo do očí.
Po jeho předchozím laskavém úsměvu nebylo ani stopy.
„Prosím tě jen o jedno. Nikam neodcházej.“
V hlavě se mi v jediném okamžiku vyrojily desítky děsivých možností.
Do čeho mě ten člověk zatáhl?
Co se tu vlastně děje?
A hlavně — proč policii řekl: „Je přímo u mě“?
„Václave, jestli jste se dostal do nějakých potíží, já s tím nemám vůbec nic společného.“
Václav odpověděl naprosto klidně:
„Já vím.“
Potom se znovu podíval někam za má záda.
Prudce jsem se otočil.
Muž v černé bundě už u sloupu nestál.
V tu chvíli jsem chtěl jediné — popadnout batoh a co nejrychleji zmizet.
Jakmile jsem po něm sáhl, Václav mě však nečekaně zastavil.
„Matěji, prosím, na ten batoh teď nesahej.“
Nechápavě jsem se na něj podíval.
„Proč?“
Odpověď nepřišla.
Přibližně po dvou minutách se v dálce objevili dva policisté. Sebejistě kráčeli přímo k nám.
Lidé kolem se začali otáčet.
Za celý život jsem neměl jediný vážný problém se zákonem, přesto jsem byl v těch několika vteřinách téměř přesvědčený, že mě právě teď zatknou.
Jeden z policistů k nám došel jako první.
„Kdo volal?“
Václav klidně zvedl ruku.
„Já.“
Pak nečekaně ukázal na můj batoh.
„Nejprve zkontrolujte malou vnější kapsu.“
Byl jsem tak zmatený, že jsem nedokázal hned nic říct.
Policista se obrátil ke mně.
„Pane, ten batoh patří vám?“
„Ano. Ale vůbec nerozumím tomu, o čem mluví.“
Václav tiše dodal:
„Viděl jsem, co se stalo.“
Policista si navlékl rukavice, klekl si k batohu a opatrně rozepnul vnější kapsu.
O vteřinu později z ní vytáhl dámskou peněženku.
Nemohl jsem uvěřit vlastním očím.
„Ta není moje.“
Potom z kapsy vyndal ještě jednu peněženku.
A po ní tři mobilní telefony.
„Tyhle věci vidím poprvé v životě,“ vyhrkl jsem zmateně.
Výraz policistů okamžitě zvážněl.
Před očima se mi začaly promítat ty nejhorší možné scénáře.
Právě tehdy Václav klidně pronesl:
„Vložil to tam jiný muž.“
Policista se k němu ihned otočil.
„Jaký muž?“
„Ten v černé bundě. Celou dobu šel za tímto mladíkem.“
Najednou do sebe všechno začalo zapadat.