Když jsem Václavovi pomáhal s kufříkem poblíž malého schodiště, někdo se ke mně zezadu nepozorovaně přiblížil. Zatímco jsem se soustředil na starého muže, cizinec rychle zastrčil několik cizích věcí do otevřené vnější kapsy mého batohu.
Václav to celé viděl.
Nejdřív sám nechápal, proč to ten muž udělal.
Pak si ale všiml, že člověk v černé bundě neodchází. Držel se od nás v určité vzdálenosti a stále nás sledoval.
Jeden z policistů okamžitě předal jeho popis vysílačkou.
Asi za deset minut podezřelého našli u jiné odletové brány.
Ukázalo se, že pracovníci letištní bezpečnosti ho už hledali. Několik cestujících totiž oznámilo, že jim přímo na letišti zmizely osobní věci.
Těžce jsem dosedl na nejbližší sedačku.
Ruce se mi pořád viditelně třásly.
„Proč jste mi to neřekl hned?“ zeptal jsem se Václava.
Stařec se zasmál.
„Protože by ses začal okamžitě rozhlížet a hledat ho očima. Došlo by mu, že jsem si všiml, co udělal, a utekl by.“
Vzpomněl jsem si na jeho podivný telefonát.
„A když jste policii řekl: ‚Je přímo u mě‘…“
Václav se rozesmál ještě hlasitěji.
„Nemyslel jsem tebe. V tu chvíli stál ten člověk skoro přímo za tvými zády.“
Tentokrát jsem se začal smát také.
Ještě před několika minutami jsem měl pocit, že se moje obyčejná cesta domů mění v jednu z nejděsivějších událostí v životě.
Ve skutečnosti mě ten starý muž právě uchránil před situací, z níž by se mi později jen velmi těžko vysvětlovalo.
Když policisté dokončili výslech a všechno se definitivně objasnilo, doprovodil jsem Václava až k jeho odletové bráně.
Než nastoupil do letadla, nečekaně se mě zeptal:
„Matěji, nechceš se se mnou vyfotit? Moje vnučka mi nikdy neuvěří, že její dědeček dnes na letišti zavolal policii a pomohl chytit zloděje.“
Postavili jsme se vedle sebe a pořídili společnou fotografii.
Václav mi pak položil dlaň na rameno a usmál se.
„Dnes jsi mi pomohl nést kufřík. Já jsem ti to jen oplatil.“
Když jsem se konečně dostal domů, čekala na mě v telefonu zpráva od Václava.
Byla v ní jediná věta:
„Někdy se dobří lidé potkají právě ve chvíli, kdy se navzájem nejvíc potřebují.“
Tu fotografii mám dodnes.
Ne proto, že se mi toho dne málem přihodilo něco strašného.
Uchovávám ji proto, že jsem po celou dobu naší cesty letištěm upřímně věřil, že pomáhám bezmocnému starému člověku.
Nakonec se ukázalo, že celou dobu chránil on mě.