Na dovolené u Jadranu jsem strávila noc s mužem, kterého jsem poznala teprve ten den. A když jsem se vrátila do kanceláře, zůstala jsem bez hnutí stát ve dveřích…
Byl to muž z moře. Cizinec s hlubokým hlasem, který se objevil u rozbitého melounu. Jenže v práci seděl tam, kde ho Lucie čekala ze všeho nejméně…
Lucie se vdávala už ve věku, kdy dávno nečekala na pohádky s růžovými stuhami. Většina jejích kamarádek měla tou dobou rodiny, některé už vodily děti do školy a pár z nich si stihlo projít i prvním rozvodem. Ona zatím pořád hledala, co vlastně od života chce, a někde hluboko uvnitř ji kvůli tomu svíral neklid, který si nedokázala vysvětlit.
O mužský zájem přitom nouzi nikdy neměla. Byla štíhlá, jemná, ženská a měla klidnou krásu, která nepůsobila vyzývavě, ale přesto přitahovala pohledy. Jenže právě v tom byl háček. Ti, kteří se snažili získat její pozornost, v ní neprobouzeli nic. A ti, u kterých by se možná dokázala zastavit ona sama, kolem ní procházeli tak samozřejmě, jako by ji vůbec neviděli.
Toužila po lásce, která člověka jednou zasáhne a už ho nepustí. Maminka si jejího tichého smutku všímala a často jí říkávala: „Nespěchej, Lucinko. To tvoje štěstí si tě jednou najde samo. Hlavně si nesvaž život s někým, kdo k tobě nepatří.“
Jenže s každými dalšími narozeninami se Lucii zdálo, že podobná slova zní čím dál prázdněji. Bála se, že muž, na kterého čeká, se v jejím životě nikdy neobjeví. Anebo ještě hůř — že už dávno žije po boku jiné ženy. Čas utíkal a ona měla stále častěji pocit, že jí mezi prsty mizí něco, co už nikdy nepůjde vrátit.
Nakonec se přece jen objevil člověk, kterého považovala za osud. Vzala si ho s vírou, že právě tím začíná její skutečný život. Jenže kouzlo se rozpadlo téměř hned po svatbě. Po narození syna se problémy začaly vršit jeden na druhý. Výčitky, prázdná peněženka, únava a manželova lhostejnost ji postupně vyčerpaly natolik, že jednoho dne požádala o rozvod a vrátila se s dítětem k rodičům.
To, čím si prošla, z ní udělalo ženu podrážděnou, unavenou a vnitřně vyprahlou. Maminka viděla, jak jí dcera den za dnem pohasíná před očima, a jednou už to nevydržela. „Musíš se nadechnout,“ řekla rozhodně. „Odjeď k moři. Změň vzduch. Já se o malého postarám.“ Potom ji ještě dlouho přesvědčovala: „Odpočineš si, chytneš trochu barvy, vzpomeneš si, že jsi taky žena, nejen máma. Uvidíš, vrátíš se jiná.“
Lucie nakonec povolila. Vzala si dovolenou a odjela na chorvatské pobřeží právě v době, kdy se léto pomalu lámalo do teplého podzimu. Slunce už nebylo kruté, ale pořád hřálo a moře mělo večer barvu zralého vína. Jenže ona i tam byla myšlenkami doma. Několikrát denně volala rodičům, aby slyšela synův hlas a ujistila se, že je opravdu všechno v pořádku.
Jednoho večera, když se vracela z pláže do penzionu, koupila si u stánku velký, těžký meloun. Už si představovala, jak ho večer nakrájí na talíř, jak se po horkém dni zakousne do sladké dužiny a šťáva jí steče po prstech. Nesla ho opatrně oběma rukama, přitisknutý k tělu. Vtom se zpoza rohu vyřítila hlučná skupinka mladých turistů.
Lucie instinktivně uhnula stranou, aby do nikoho nenarazila. Jenže v té samé vteřině ji někdo zezadu nechtěně strčil. Ruce jí povolily, těžký meloun se jí vysmekl a s dutým prasknutím dopadl na chodník. Rudé šťavnaté kusy se rozlétly po kamenné dlažbě.
— Dovolte, abych to napravil, — ozval se vedle ní hluboký, příjemný mužský hlas.
Lucie se zvedla a oprášila si šaty. Právě tímhle nešťastným, směšným a zároveň zvláštně osudovým okamžikem začal její prudký, zářivý prázdninový románek…
Dovolená jí proklouzla mezi prsty jako jediný slunečný den. A když potom znovu vstoupila do práce, ZKAMENĚLA…
Ano, když se po návratu objevila v kanceláři, zůstala stát jako přikovaná.
Protože v místnosti vedoucí oddělení, přímo za stolem přísné a věčně podrážděné Ivany Novotné, seděl ON.
Ten muž z dovolené. Cizinec s hlubokým hlasem, který jí pomohl po nehodě s melounem. Člověk, s nímž strávila posledních pět dní u moře a na chvíli díky němu zapomněla na rozvod, vyčerpání, bolest i strach, že už nikdy nikomu nebude umět věřit. Jeho úsměv, jeho ruce, jeho tichý šepot v potemnělém pokoji s výhledem na Jadran — všechno se jí v jediném okamžiku vrátilo tak silně, až se jí zatočila hlava.
Teď ale vypadal úplně jinak. Nebyl to uvolněný dovolenkář v lehké košili, který voněl solí, sluncem a večerním vzduchem od moře. Před ní seděl soustředěný, sebejistý muž v drahém tmavém obleku. Něco diktoval sekretářce, když Lucie zůstala stát ve dveřích a kabelka jí vyklouzla z ruky na zem.
Zvedl hlavu.
Jejich pohledy se střetly.
Trvalo to jen pár vteřin, ale Lucii připadalo, že se kolem nich zastavil celý svět. Čekala cokoli: rozpačitý úsměv, chladnou lhostejnost, pobavený úšklebek nebo aspoň krátké zaváhání. Jenže Petr — teprve teď zahlédla jeho jméno na štítku s nápisem „Vedoucí regionálního rozvoje“ — pomalu vstal od stolu a bez ohledu na překvapené pohledy lidí kolem zamířil přímo k ní.
— Lucie, — řekl tak klidně, jako by se rozloučili teprve včera. — Čekal jsem na vás.
— Vy… vy jste to věděl? — vydechla a měla pocit, že se jí pod nohama propadá podlaha. — Věděl jste, kde pracuju?
Přistoupil blíž a ztišil hlas tak, aby jeho slova patřila jen jí:
— Ne. Ale dnes ráno jsem u osobních složek zaměstnanců uviděl vaši fotografii. A v tu chvíli mi došlo, že tohle nemůže být náhoda.
Lucie zmateně přelétla pohledem po kolezích, kteří už si mezi sebou vyměňovali pohledy, po dveřích kanceláře, které se pomalu zavíraly, i po sekretářce, jež se ze všech sil tvářila, že vůbec nic nevidí.
— Mám syna, — zašeptala. — A já… nejsem žena, která se podruhé vrhne do citů bez toho, aby myslela na následky.
Petr ji vzal opatrně za ruku, jako by se bál udělat jediný pohyb navíc.
— A já nejsem muž, který hledá náhodná dobrodružství. Těch pět dní bylo to nejlepší, co mě potkalo od rozvodu. Jestli mi dovolíte, nebudu na vás spěchat. Počkám. Poznám vašeho syna. A dokážu vám, že umím stát vedle vás nejen u moře, ale i v obyčejném životě.
Lucie k němu zvedla oči. V jeho pohledu nebyla hra, pýcha ani snaha ohromit ji hezkými slovy. Bylo v něm jen teplo, jistota a taková upřímnost, že ji najednou začaly pálit oči.
— To je neuvěřitelné, — řekla potichu. — Vždyť jsem ani nevěděla, kdo doopravdy jste.
— Teď už to víte. — Usmál se tím stejným úsměvem, kvůli kterému se jí na dovolené podlamovala kolena. — A já mám ve zvyku napravovat své chyby až do konce.
Za půl roku se vzali. Luciina maminka se dívala na rozzářenou dceru, usmívala se a jen kroutila hlavou. „Vždyť jsem ti to říkala,“ pronesla tiše. „Osud si tě najde, i kdyby ses schovala na druhý konec světa. Třeba i vedle rozbitého melounu.“
A bývalá vedoucí Ivana Novotná nikdy nedokázala vysvětlit, proč se Luciina fotografie den před jejím návratem z dovolené objevila ve složce „noví zaměstnanci“ přímo na stole nového ředitele.
Ale to už byl úplně jiný příběh.
Konec.