Na dovolené u Jadranu jsem strávila noc s mužem, kterého jsem poznala teprve ten den. A když jsem se vrátila do kanceláře, zůstala jsem bez hnutí stát ve dveřích…
Byl to muž z moře. Cizinec s hlubokým hlasem, který se objevil u rozbitého melounu. Jenže v práci seděl tam, kde ho Lucie čekala ze všeho nejméně…
Lucie se vdávala už ve věku, kdy dávno nečekala na pohádky s růžovými stuhami. Většina jejích kamarádek měla tou dobou rodiny, některé už vodily děti do školy a pár z nich si stihlo projít i prvním rozvodem. Ona zatím pořád hledala, co vlastně od života chce, a někde hluboko uvnitř ji kvůli tomu svíral neklid, který si nedokázala vysvětlit.
O mužský zájem přitom nouzi nikdy neměla. Byla štíhlá, jemná, ženská a měla klidnou krásu, která nepůsobila vyzývavě, ale přesto přitahovala pohledy. Jenže právě v tom byl háček. Ti, kteří se snažili získat její pozornost, v ní neprobouzeli nic. A ti, u kterých by se možná dokázala zastavit ona sama, kolem ní procházeli tak samozřejmě, jako by ji vůbec neviděli.
Toužila po lásce, která člověka jednou zasáhne a už ho nepustí. Maminka si jejího tichého smutku všímala a často jí říkávala: „Nespěchej, Lucinko. To tvoje štěstí si tě jednou najde samo. Hlavně si nesvaž život s někým, kdo k tobě nepatří.“
Jenže s každými dalšími narozeninami se Lucii zdálo, že podobná slova zní čím dál prázdněji. Bála se, že muž, na kterého čeká, se v jejím životě nikdy neobjeví. Anebo ještě hůř — že už dávno žije po boku jiné ženy. Čas utíkal a ona měla stále častěji pocit, že jí mezi prsty mizí něco, co už nikdy nepůjde vrátit.
Nakonec se přece jen objevil člověk, kterého považovala za osud. Vzala si ho s vírou, že právě tím začíná její skutečný život. Jenže kouzlo se rozpadlo téměř hned po svatbě. Po narození syna se problémy začaly vršit jeden na druhý. Výčitky, prázdná peněženka, únava a manželova lhostejnost ji postupně vyčerpaly natolik, že jednoho dne požádala o rozvod a vrátila se s dítětem k rodičům.
To, čím si prošla, z ní udělalo ženu podrážděnou, unavenou a vnitřně vyprahlou. Maminka viděla, jak jí dcera den za dnem pohasíná před očima, a jednou už to nevydržela. „Musíš se nadechnout,“ řekla rozhodně. „Odjeď k moři. Změň vzduch. Já se o malého postarám.“ Potom ji ještě dlouho přesvědčovala: „Odpočineš si, chytneš trochu barvy, vzpomeneš si, že jsi taky žena, nejen máma. Uvidíš, vrátíš se jiná.“
Lucie nakonec povolila. Vzala si dovolenou a odjela na chorvatské pobřeží právě v době, kdy se léto pomalu lámalo do teplého podzimu. Slunce už nebylo kruté, ale pořád hřálo a moře mělo večer barvu zralého vína. Jenže ona i tam byla myšlenkami doma. Několikrát denně volala rodičům, aby slyšela synův hlas a ujistila se, že je opravdu všechno v pořádku.
Jednoho večera, když se vracela z pláže do penzionu, koupila si u stánku velký, těžký meloun. Už si představovala, jak ho večer nakrájí na talíř, jak se po horkém dni zakousne do sladké dužiny a šťáva jí steče po prstech. Nesla ho opatrně oběma rukama, přitisknutý k tělu. Vtom se zpoza rohu vyřítila hlučná skupinka mladých turistů.
Lucie instinktivně uhnula stranou, aby do nikoho nenarazila. Jenže v té samé vteřině ji někdo zezadu nechtěně strčil. Ruce jí povolily, těžký meloun se jí vysmekl a s dutým prasknutím dopadl na chodník. Rudé šťavnaté kusy se rozlétly po kamenné dlažbě.
— Dovolte, abych to napravil, — ozval se vedle ní hluboký, příjemný mužský hlas.
Lucie se zvedla a oprášila si šaty. Právě tímhle nešťastným, směšným a zároveň zvláštně osudovým okamžikem začal její prudký, zářivý prázdninový románek…
Dovolená jí proklouzla mezi prsty jako jediný slunečný den. A když potom znovu vstoupila do práce, ZKAMENĚLA…
Ano, když se po návratu objevila v kanceláři, zůstala stát jako přikovaná.
Protože v místnosti vedoucí oddělení, přímo za stolem přísné a věčně podrážděné Ivany Novotné, seděl ON.
Ten muž z dovolené. Cizinec s hlubokým hlasem, který jí pomohl po nehodě s melounem. Člověk, s nímž strávila posledních pět dní u moře a na chvíli díky němu zapomněla na rozvod, vyčerpání, bolest i strach, že už nikdy nikomu nebude umět věřit. Jeho úsměv, jeho ruce, jeho tichý šepot v potemnělém pokoji s výhledem na Jadran — všechno se jí v jediném okamžiku vrátilo tak silně, až se jí zatočila hlava.
Teď ale vypadal úplně jinak. Nebyl to uvolněný dovolenkář v lehké košili, který voněl solí, sluncem a večerním vzduchem od moře. Před ní seděl soustředěný, sebejistý muž v drahém tmavém obleku. Něco diktoval sekretářce, když Lucie zůstala stát ve dveřích a kabelka jí vyklouzla z ruky na zem.
Zvedl hlavu.
Jejich pohledy se střetly.
Trvalo to jen pár vteřin, ale Lucii připadalo, že se kolem nich zastavil celý svět. Čekala cokoli: rozpačitý úsměv, chladnou lhostejnost, pobavený úšklebek nebo aspoň krátké zaváhání. Jenže Petr — teprve teď zahlédla jeho jméno na štítku s nápisem „Vedoucí regionálního rozvoje“ — pomalu vstal od stolu a bez ohledu na překvapené pohledy lidí kolem zamířil přímo k ní.