— Lucie, — řekl tak klidně, jako by se rozloučili teprve včera. — Čekal jsem na vás.
— Vy… vy jste to věděl? — vydechla a měla pocit, že se jí pod nohama propadá podlaha. — Věděl jste, kde pracuju?
Přistoupil blíž a ztišil hlas tak, aby jeho slova patřila jen jí:
— Ne. Ale dnes ráno jsem u osobních složek zaměstnanců uviděl vaši fotografii. A v tu chvíli mi došlo, že tohle nemůže být náhoda.
Lucie zmateně přelétla pohledem po kolezích, kteří už si mezi sebou vyměňovali pohledy, po dveřích kanceláře, které se pomalu zavíraly, i po sekretářce, jež se ze všech sil tvářila, že vůbec nic nevidí.
— Mám syna, — zašeptala. — A já… nejsem žena, která se podruhé vrhne do citů bez toho, aby myslela na následky.
Petr ji vzal opatrně za ruku, jako by se bál udělat jediný pohyb navíc.
— A já nejsem muž, který hledá náhodná dobrodružství. Těch pět dní bylo to nejlepší, co mě potkalo od rozvodu. Jestli mi dovolíte, nebudu na vás spěchat. Počkám. Poznám vašeho syna. A dokážu vám, že umím stát vedle vás nejen u moře, ale i v obyčejném životě.
Lucie k němu zvedla oči. V jeho pohledu nebyla hra, pýcha ani snaha ohromit ji hezkými slovy. Bylo v něm jen teplo, jistota a taková upřímnost, že ji najednou začaly pálit oči.
— To je neuvěřitelné, — řekla potichu. — Vždyť jsem ani nevěděla, kdo doopravdy jste.
— Teď už to víte. — Usmál se tím stejným úsměvem, kvůli kterému se jí na dovolené podlamovala kolena. — A já mám ve zvyku napravovat své chyby až do konce.
Za půl roku se vzali. Luciina maminka se dívala na rozzářenou dceru, usmívala se a jen kroutila hlavou. „Vždyť jsem ti to říkala,“ pronesla tiše. „Osud si tě najde, i kdyby ses schovala na druhý konec světa. Třeba i vedle rozbitého melounu.“
A bývalá vedoucí Ivana Novotná nikdy nedokázala vysvětlit, proč se Luciina fotografie den před jejím návratem z dovolené objevila ve složce „noví zaměstnanci“ přímo na stole nového ředitele.
Ale to už byl úplně jiný příběh.
Konec.