Lucie se vdávala ve věku, kdy už člověk obvykle dobře ví, co od života čeká. Většina jejích kamarádek měla v té době dávno rodiny a některé už za sebou dokonce i první rozvody. Zatímco známé ženy řešily školní tašky, svačiny a kroužky pro děti, Lucie se pořád ještě pokoušela pochopit sama sebe. A čím déle to trvalo, tím častěji ji uvnitř svíral zvláštní neklid.
O mužskou pozornost nikdy nouzi neměla. Byla štíhlá, jemná, ženská a měla v sobě klidnou krásu, za kterou se muži na ulici otáčeli. Jenže v tom byl právě ten háček. Ti, kteří o ni stáli a snažili se ji získat, v ní nedokázali probudit nic hlubšího. A ti, kteří by se možná mohli dotknout jejího srdce, jako by kolem ní procházeli se zavřenýma očima.
Toužila po opravdové lásce. Po takové, která jednou vzplane a už nezhasne. Maminka si její smutek často všímala a tiše ji konejšila: „Nespěchej, holčičko. Tvoje štěstí si tě najde. Hlavně nespoj život s někým, kdo pro tebe není ten pravý.“
Jenže ani tahle slova nedokázala úplně zahnat strach, který se v Lucii usazoval stále hlouběji. Bála se, že její muž prostě nikdy nepřijde. Nebo ještě hůř, že už někde dávno žije po boku jiné ženy. Každé další narozeniny v ní ten pocit jen posilovaly a čas jí připadal jako písek, který se nenávratně sype mezi prsty.
A pak přece jen potkala muže, o němž uvěřila, že je její osud. Provdala se za něj. Jenže pohádka se rozpadla skoro dřív, než stihly uvadnout svatební květiny. Po narození dítěte začaly přicházet potíže jedna za druhou. Výčitky, nedostatek peněz, únava a manželova lhostejnost z ní postupně vysály všechno. Nakonec už neměla sílu dál předstírat, že se to spraví, požádala o rozvod a vrátila se se synem k rodičům.
To, čím prošla, ji změnilo. Byla podrážděná, vyčerpaná a prázdná, jako by v ní někdo zhasl světlo. Matka se na ni dívala den za dnem a nakonec jednou řekla tónem, který nepřipouštěl odpor: „Musíš se aspoň na chvíli nadechnout. Odjeď k moři, změň prostředí. Já se o malého postarám.“ A hned dodala: „Odpočineš si, trochu se opálíš, vzpomeneš si, že jsi taky žena, ne jen někdo, kdo pořád vydrží všechno.“
Lucie dlouho váhala, ale nakonec ustoupila. Vzala si dovolenou a vyrazila na pobřeží právě v době, kdy u Jadranu panovalo měkké podzimní teplo. Jenže i tam zůstávala myšlenkami doma. Několikrát denně volala rodičům, jen aby zaslechla synův hlas a ujistila se, že je v pořádku.
Jednoho večera se vracela z pláže a cestou si koupila velký zralý meloun. Už si představovala, jak ho na pokoji nakrájí a jak jí sladká šťáva po horkém dni příjemně zchladí rty. Nesla ho opatrně oběma rukama přitisknutý k sobě, protože byl těžký a hladký. Vtom se zpoza rohu vyřítila rozesmátá parta mladých lidí.
Instinktivně ustoupila stranou, aby do ní nikdo nenarazil. Jenže ve stejném okamžiku ji někdo zezadu nechtěně postrčil. Prsty povolily, meloun jí vyklouzl z náruče a s dutým prasknutím dopadl na chodník. Rudá šťavnatá dužina se rozlétla na všechny strany.
„Dovolte, abych to nějak napravil,“ ozval se vedle ní hluboký, příjemný mužský hlas.
Lucie se zvedla a oprášila si šaty. Právě tímhle náhodným střetem začal její prudký, oslnivý prázdninový románek…
Dovolená utekla jako jediný slunečný okamžik. Ale když se znovu objevila v práci, ztuhla.
Protože v kanceláři vedoucí oddělení, přímo za stolem přísné a věčně podrážděné paní Ivany Dvořákové, seděl ON.
Ten muž od moře. Neznámý s hlubokým hlasem, který jí pomohl po nehodě s rozbitým melounem. Člověk, s nímž strávila posledních pět dní dovolené a na chvíli zapomněla na bolest, rozvod, únavu i strach, že už nikdy nikomu nedokáže věřit. Jeho úsměv, jeho doteky, jeho šepot v tmavém pokoji s výhledem na moře — všechno se na ni v jediném okamžiku znovu sesypalo s takovou silou, až se jí podlomila kolena.
Teď ale vypadal úplně jinak. Nebyl to volný muž na dovolené v lehké košili, vonící sluncem a slaným vzduchem. Seděl před ní upravený, soustředěný a sebejistý, v drahém tmavém obleku. Něco diktoval sekretářce, když Lucie zůstala stát ve dveřích a kabelka jí vyklouzla z ruky.
Zvedl hlavu.
Jejich pohledy se setkaly.
Ticho trvalo jen několik vteřin, ale Lucii připadalo nekonečné. Čekala cokoli. Rozpačitý úsměv, chladnou lhostejnost, výsměch, nebo aspoň zmatek. Jenže Petr — teprve teď se dozvěděla jeho jméno z cedulky „ředitel regionálního rozvoje“ — pomalu vstal od stolu a bez ohledu na překvapené pohledy kolegů šel přímo k ní.
„Lucie,“ řekl tak klidně, jako by se rozloučili teprve včera. „Čekal jsem vás.“
„Vy… jste to věděl?“ vydechla a měla pocit, že se pod ní propadá podlaha. „Věděl jste, kde pracuju?“
Přistoupil blíž a ztišil hlas tak, aby ho slyšela jen ona.
„Ne. Ale dnes ráno jsem uviděl vaši fotografii ve složce s osobními materiály zaměstnanců. A v tu chvíli mi došlo, že tohle není náhoda.“
Lucie zmateně pohlédla na kolegy, kteří si už mezi sebou začali vyměňovat pohledy. Zahlédla zavírající se dveře kanceláře i sekretářku, která se ze všech sil tvářila, že se nic neobvyklého neděje.
„Mám syna,“ zašeptala. „A já… nejsem žena, která se podruhé vrhne do citů bez toho, aby myslela na následky.“
Vzal ji opatrně za ruku, jako by se bál udělat jediný pohyb navíc.
„A já nejsem muž, který hledá náhodná dobrodružství. Těch pět dní bylo to nejlepší, co mě potkalo od rozvodu. Jestli mi dovolíte, nebudu na vás spěchat. Počkám. Poznám vašeho syna. Dokážu vám, že dokážu být vedle vás nejen u moře, ale i v obyčejném životě.“
Zvedla k němu oči. V jeho pohledu nebyla hra, pýcha ani snaha udělat dojem. Bylo v něm jen teplo, jistota a taková upřímnost, že ji začalo pálit v nose.
„To je neuvěřitelné,“ řekla tiše. „Vždyť jsem ani netušila, kdo vlastně jste.“
„Teď už to víte.“ Usmál se tím stejným úsměvem, po kterém jí u moře slábla kolena. „A já jsem zvyklý napravovat své chyby až do konce.“
Za půl roku se vzali. Luciina maminka se dívala na rozzářenou dceru, jen se usmívala a kroutila hlavou: „Vždyť jsem ti to říkala. Osud si člověka najde, ať se schovává kdekoli. Třeba i u rozbitého melounu.“
A bývalá šéfová Ivana Dvořáková nikdy nedokázala vysvětlit, proč se Luciina fotografie den před jejím návratem z dovolené najednou ocitla ve složce „noví zaměstnanci“ na stole nového ředitele.
Ale to už byl docela jiný příběh.
Konec.