Zámek byl promrzlý tak silně, že se klíč odmítal otočit.
Dýchala jsem na kovový otvor, třela ho rukavicí a zkoušela klíč zasunout znovu. Byl konec listopadu, krátce po půl deváté ráno. Za mnou se táhla úplně prázdná Tovární ulice. Na jedné straně stál betonový plot, za nímž se rozkládaly sklady, a někde v dálce na železniční trati rachotily nákladní vagony. Nikde ani živáčka. Jen já a garáž o rozloze čtyřiadvaceti metrů čtverečních, kterou jsem zdědila po otci.
Nakonec zámek povolil. Dveře se otevřely s tak pronikavým skřípěním, až mi zalehlo v uších.
Uvnitř byl cítit motorový olej, starý prach a kupodivu také jablka. V zadním koutě stála dřevěná bedna a v ní skutečně leželo několik jablek — seschlá, scvrklá a zřejmě ještě z předminulého podzimu. Otec je sem vozil ze zahrady a vysvětloval, že v chladné garáži ovoce vydrží mnohem déle. Vozil je sem tak dlouho, dokud ještě dokázal chodit bez pomoci.
Uprostřed místnosti stál pod silnou plachtou automobil.
Mému bratrovi připadl byt. Prostorný třípokojový byt v Sokolské ulici, dvaasedmdesát metrů čtverečních, třetí patro cihlového domu a balkon s výhledem do dvora. A zatímco jsem u notáře podepisovala dokumenty, Aleš už spokojeně otáčel v prstech klíči od svého dědictví.
„Paní Naděždo, podepište se prosím tady a doplňte datum.“
Podepsala jsem se téměř bezmyšlenkovitě. Na listiny jsem se skoro nepodívala. Veškerou pozornost jsem věnovala Alešovi. Seděl naproti mně, pohodlně opřený v židli, a mezi prsty převaloval přívěsek — malou modrou plastovou rybku, kterou otec před patnácti lety zavěsil na svazek klíčů.
„Táta přesně věděl, co dělá,“ prohlásil bratr a strčil klíče do kapsy bundy. „Mám dvě děti, Naděnko. Musím živit rodinu. Tobě garáž úplně stačí. Aspoň budeš mít kam postavit auto.“
Žádné auto jsem neměla. Aleš to samozřejmě dobře věděl.
Teta Libuše, otcova sestra, seděla u zdi a nesouhlasně vrtěla hlavou. Když jsem vyšla z kanceláře, rychle mě dohnala na chodbě a opatrně mě vzala pod paží.
„Naděnko, vždyť to není spravedlivé. Nechtěla bys zajít za nějakým dobrým advokátem? Prý se dá závěť napadnout u soudu.“
„Nic napadat nebudu.“
„Vždyť jsi k němu čtyři roky jezdila každý den přes celé město! A Aleš se objevil jen třikrát. Slyšíš? Třikrát za čtyři roky! Já jsem si to schválně počítala.“
Ta čísla jsem znala ještě lépe než ona.
Od chvíle, kdy měl otec vážné potíže se srdcem a téměř přestal vycházet z bytu, uplynuly čtyři roky.
Každý večer po práci jsem nastoupila do autobusu číslo dvacet čtyři. Čtyřicet minut jedním směrem, včetně přestupu u tržiště. Po směně v pekárně mi vlasy i oblečení voněly čerstvým pečivem a droždím. Otec mě pokaždé přivítal stejným žertem:
„Přinesla jsi mi chleba, nebo tak krásně voníš ty sama?“
Aleš bydlel od otcova domu sotva dvacet minut jízdy.
Za celé čtyři roky ho navštívil třikrát.
Poprvé přišel na Nový rok.
Podruhé přijel požádat o peníze na opravu auta.
A potřetí se objevil až poté, co mu otec sám zavolal a požádal ho, aby přijel.
Týden před hospitalizací, po níž se už domů nevrátil, mi otec pevně sevřel dlaň svou vyhublou rukou. Kůže měl nažloutlou a posetou modřinami od kapaček.
„Naděnko, kvůli té garáži se na mě nezlob. Ještě chvíli vydrž. Já vím, co dělám.“
Dvaatřicet let pracoval jako projektant na městském úřadě. Navrhoval silnice, dopravní uzly i obytné čtvrti.
Doma často rozkládal na kuchyňském stole obrovské archy pauzovacího papíru a pracoval dlouho do noci. Tužky si ořezával kancelářským nožem přímo nad odpadkovým košem. Dlouhé hoblinky se stáčely do kroužků a padaly dolů.
Tehdy jsem jeho slovům nerozuměla.
Ale nehádala jsem se s ním.
Jen jsem přikývla a vzala si klíč od garáže.
Pod plachtou se ukázal starý Záporožec.
Ten nezaměnitelný „hrbáč“ z roku 1965. Modrý jako dávno vybledlá košile s drobnými puntíky.
Otec ho opravoval dvanáct let.
Všechno dělal vlastníma rukama, trpělivě a po jednotlivých součástkách.
Chromované nárazníky leštil milimetr po milimetru. Potahy v interiéru šil sám podle starých fotografií. Motor rozebíral na betonové podlaze garáže, pod kterou vždy nejdřív rozložil noviny.
Auto nikdy nevyjelo ven. Jen tam stálo.
Přesto se otcův obličej pokaždé změnil, když otevřel vrata a zastavil se před ním.
Takový výraz jsem u něj nikdy neviděla v žádné jiné situaci.
Podruhé jsem do garáže přijela v lednu.
Chtěla jsem roztřídit zbylé nářadí. Některé věci jsem plánovala dát tetě Libuši — její manžel uměl opravit snad všechno a kvalitní nástroje by u něj určitě našly využití.
V malé skříňce pod pracovním stolem jsem objevila kartonový tubus.
Uvnitř byl svinutý arch pauzovacího papíru, stažený obyčejnou gumičkou z lékárny.
Trochu jsem ho rozvinula a uviděla spoustu tenkých čar, čísel a otcovo známé písmo.
Bylo jasné, že jde o nějaký technický výkres, ale nedokázala jsem se v něm vyznat.
Znovu jsem ho tedy srolovala, zasunula do tubusu a strčila do tašky vedle kleští.
Dalších osm měsíců ležel tubus bez povšimnutí v mé skříni.
Aleš se objevil nečekaně a bez jediného předchozího telefonátu.