Jeho terénní vůz zastavil přímo před garáží.
Bratr vystoupil, přejel pohledem Tovární ulici s prašnou cestou, betonovými ploty a rezavými vraty a významně hvízdl.
„Tak to je tedy místo. Nemyslím, že tě táta chtěl schválně ošidit, Naděnko. Ale přesně tak to dopadlo.“
„Mně to nevadí.“
„Podívej se na střechu! Všude zatéká. Plech je prorezavělý skrz naskrz. Šest setin pozemku někde za železnicí. Kdo by o takovou věc vůbec stál?“
Obešel budovu, nahlédl dovnitř a všiml si auta pod plachtou.
Nadzvedl její okraj.
„No ne. Ono je pořád tady?“
Od té chvíle se rozhovor změnil v rychlé vyjednávání.
Aleš začal vyprávět, že už zjišťoval ceny podobných vozů. Tvrdil, že za zachovalého veterána by se dalo získat sto dvacet, možná i sto třicet tisíc korun.
Dokonce prý našel kupce — sběratele z jiného města.
Podle něj už zbývalo jen domluvit prodej a peníze spravedlivě rozdělit napůl.
„Auto stojí v mojí garáži, Aleši.“
„Ale patřilo tátovi.“
„Garáž teď patří mně. A podle závěti i všechno, co je uvnitř.“
Podíval se na mě svým obvyklým pohledem.
Pamatovala jsem si ho od dětství.
Aleš byl o čtyři roky mladší, ale vždycky se choval, jako by byl starší, chytřejší a zkušenější. Já jsem podle něj byla jen hloupá holka, která se plete do věcí, jimž nerozumí.
„Nebuď lakomá, Naděnko. Musím přece živit děti.“
„Dostal jsi třípokojový byt v Sokolské. Jeho hodnota se blíží dvěma milionům.“
„A co má být?“
„Mně zůstala garáž s děravou střechou. A ty sis přijel vzít i poslední věc, která po tátovi zůstala.“
Aleš se prudce otočil, nastoupil do svého auta a zabouchl dveře.
Staženým okénkem na mě ještě křikl:
„Tak ho prodej sama! Uvidíme, kolik ti za tu rachotinu nabídnou!“
O tři dny později mi zavolala jeho žena Martina.
Mluvila klidně a pomalu, jako by si předem připravila celý text.
„Naděždo, vyřešme to rozumně. Kupec je připravený zaplatit sto třicet tisíc. Polovina připadne vám a druhou dostaneme my. Aleš je přece také syn. Měl by mu po otci něco zůstat na památku.“
Něco na památku.
Tři návštěvy za čtyři roky.
Přesto jsem nakonec ustoupila.
Ne tolik kvůli Alešovi jako kvůli vlastním pochybnostem.
Neměla jsem řidičský průkaz. O automobilových motorech jsem nevěděla vůbec nic. A do restaurování starého vozu jsem se také nehodlala pouštět.
Záporožec stál v garáži a zabíral téměř veškerý prostor.
Sběratel přijel s přívěsem.
Dlouho auto prohlížel ze všech stran, obdivně pokyvoval hlavou a opakoval, že podobně zachovalých kusů už mnoho nezbylo.
Peníze po prodeji převzal Aleš.
Do poslední koruny.
Mně nedal nic.
„Táta by to tak určitě chtěl,“ prohlásil během telefonátu.
Hovor jsem ukončila a ještě dlouho seděla u kuchyňského stolu.
Přede mnou ležel obyčejný papírový ubrousek.
Pečlivě jsem ho přeložila napůl, potom znovu, narovnala ho a začala skládat od začátku.
V květnu pořádala teta Libuše oslavu pátých narozenin své vnučky Jarmily.
U stolu nás sedělo deset.
Od rána připravovala koláče, v troubě se peklo kuře a na stole stála třílitrová sklenice domácí višňové limonády.
Přijela jsem s narozeninovým dortem a dárkem pro oslavenkyni — tříkolkou.
Aleš přinesl láhev alkoholu.
Někdy uprostřed jídla se rozhovor, jako už tolikrát při rodinných setkáních, stočil k zesnulému otci.
„Celý život proseděl nad těmi výkresy,“ povzdechla si teta Libuše. „Ale město znal lépe než vlastní byt. Dokázal pojmenovat každou křižovatku, každou uličku, každý kout.“
Aleš se ušklíbl, pohodlněji se opřel a zvedl sklenici.
„Město znal dokonale. Jen dědictví neuměl rozdělit. Sestře odkázal garáž uprostřed průmyslové zóny.“
Otočil se ke mně.
„Mimochodem, Naděnko, byla ses tam po vyřízení papírů vůbec podívat?“
„Byla.“
„A jaký je ten dárek? Hodí se ti?“
„Zatím tam pořád stojí.“
„Pořád stojí!“ Aleš se hlasitě rozesmál a upoutal pozornost všech u stolu. „Šest setin samé rzi! To je tedy opravdu štědré dědictví!“
Martina si zakryla ústa a tiše se pochechtávala.
Naše sestřenice Lenka sklopila oči k talíři.
Teta Libuše pevně semkla rty.
Pomalu jsem položila vidličku vedle nože. Pečlivě a rovně, aby oba příbory ležely rovnoběžně.
„Aleši, čtyři roky jsem za tátou jezdila každý den. Čtyřicet minut jedním směrem. Vařila jsem mu, prala, doprovázela ho k lékařům a stála v lékárnách fronty na léky. Ty jsi za tu dobu přijel třikrát.“
„Zase počítáš návštěvy,“ zamračil se. „Já jsem pracoval, Naděnko. Mám ženu, děti a vlastní starosti. Tobě se žije snadno, když jsi sama.“
„Snadno? Od rána do šesti jsem pracovala v pekárně. Pak jsem sedla na autobus a jela k tátovi. Čekala mě večeře, léky v přesný čas, úklid a praní. Domů jsem přijížděla skoro v deset. Tisíc čtyři sta dní, Aleši. Také umím počítat. Ty ses objevil třikrát a teď mluvíš o tom, jak nespravedlivě táta rozdělil majetek.“
U stolu se rozhostilo těžké ticho.
Malá Jarmila si dál prstem vybírala krém z dortu.
„Já jsem jeho syn!“ zvýšil náhle hlas Aleš. „Jeho jediný syn, jestli sis nevšimla!“
„A já jsem jeho jediná dcera. Ta, která se o něj starala. A ty jsi navíc prodal jeho auto. Dostal jsi sto třicet tisíc a mně jsi nedal ani korunu.“