„No to snad ne,“ zaklonil Petr hlavu a smích ho málem připravil o dech. „Ty jsi jí to vážně řekl přímo do očí? Přede všemi?“
„A co jsem měl podle tebe dělat?“ Martin napjatě bubnoval prsty do stolu. „Jsem ženatý. Ona se nehodlala stáhnout, úplně ztratila soudnost. Celé oddělení už na nás několik týdnů divně kouká.“
„Kamaráde, na tyhle hry jsi moc slušný,“ dobíral si ho Petr. „Jiný chlap by po takové příležitosti skočil, a ty se chováš jako stydlivý kluk z gymplu.“
„Asi máme každý jinou představu o věrnosti,“ odsekl Martin, i když mu v očích probleskla únava. „Nejdřív to byly jen narážky. Přehlížel jsem je, nechtěl jsem být hrubý. Jenže ona si moje mlčení vyložila jako pozvání.“
„A přesně tam byla chyba,“ zvedl Petr významně obočí. „Nechal jsi ji uvěřit, že má šanci.“
„Co ode mě vůbec chce? Vždyť kolem je dost svobodných chlapů!“
„Pro ženské jako ona není prstýnek zákaz vjezdu,“ opřel se Petr dozadu. „Je to výzva. Důkaz, že stojíš za námahu.“
Klára vtrhla do jejich kanceláře jako prudký závan vzduchu. Nebyla krásná tím uhlazeným, časopisovým způsobem. Měla ostré rysy a hlubší, zastřený hlas, ale když se usmála, jako by se v místnosti pohnulo světlo. Personalistka později přiznala, že ji původně chtěla odmítnout, jenže ten úsměv všechno změnil.
Martinovi bylo něco přes pětatřicet a patřil k mužům, kteří měli život pečlivě srovnaný do přihrádek. Byl vysoký, ale trochu shrbený, jako by se snažil zabírat méně místa. Tmavé vlasy nosil úhledně zastřižené a na spáncích se mu už objevovalo stříbro, trochu po předcích, trochu ze stresu. Oči měl klidné, jen pod tím klidem ležela tichá vyčerpanost. Tenké brýle si ve vypjatých chvílích sundával a nervózně čistil. Oblékal se nenápadně: tlumené košile, dobře padnoucí kalhoty, nic okázalého.
Nesnášel davy, kancelářské klepy i flirtování. Všechno to z něj vysávalo sílu. Nejlépe mu bylo v tichu, pořádku a soustředění. Konfliktů se bál natolik, že raději spolkl vlastní větu, než aby se pustil do hádky.
Pod tou tichostí však měl něco pevného a nepohnutelného: rodinu. Lucie a děti pro něj nebyly jen součást života. Byly důvod, proč ráno vstával. Jeho oddanost nebyla hraná ani předváděná. Byla pro něj stejně přirozená jako dech.
Klára se na něj zaměřila hned první den. Byl jediný, na koho její kouzlo neplatilo. Získat ho neznamenalo jen získat pozornost; znamenalo to dokázat si vlastní cenu. Kdyby jí podlehl „dokonalý“ rodinný muž, vyhrála by. A její minulost ji naučila věřit, že každý „věrný manžel“ něco skrývá.
Po dvou týdnech už o Martinovi nadšeně vyprávěla své kamarádce Tereze. Ta ji poslouchala s rostoucím neklidem.
„Zase ženatý? Kláro, přestaň. Má dvě děti.“
„To jsou detaily!“ mávla Klára rukou. „Je nešťastný, poznám to. Zavřený ve zlaté kleci. Jeho žena, Lucie, mu vůbec nerozumí. Je jen pohodlná jistota. Jeho duše křičí, že chce víc!“
„A odkud to víš? Vždyť jsi ji ani neviděla.“
„Nemusím ji vidět. Stačí se podívat na něj. Jak je pořád stažený, správný, uhlazený. To není normální. Je v něm bolest. Pomůžu mu, aby ji konečně uviděl.“
„Bože, mluvíš jako špatný romantický film,“ zasténala Tereza. „Ty mu nechceš pomoct. Chceš ho, protože je zakázaný. Tohle není hra, je to jeho život.“
„Ty to nechápeš,“ řekla Klára a oči se jí rozzářily. „My k sobě patříme. A ta jeho dokonalá rodinka? Určitě je to jen kulisa. Já to dokážu.“
Služební cesta do Brna byla pro Martina noční můrou. A kdo se dobrovolně přihlásil také? Na poradách se Klára chovala profesionálně, skoro ho tím uklidnila. Pak se večer ozvalo zaklepání na dveře jeho hotelového pokoje.
„U mě na pokoji je strašná zima,“ řekla Klára, zahalená do županu, který sotva zakrýval hedvábí pod ním.
Martinovi se sevřel žaludek. Hustá, kyselá panika mu vystoupala až do krku. V duchu se mu vybavil Luciin klidný, důvěřivý pohled.
„Počkej tady,“ zamumlal a otočil se pro náhradní deku. „Vezmi si tohle.“
Klára našpulila rty, ale deku si vzala. „Zamkl ses do klece a ještě jsi zahodil klíč,“ pronesla při odchodu. „Škoda. Pod tím vším je jiný muž, já to vím.“
Martin opřel čelo o dveře a v uších mu bušil tep. Úleva se v něm mísila s podivným prázdným soucitem. S ní, se sebou i s celou tou špinavou situací.
Po návratu do práce to vypadalo, že na něj Klára zapomněla. Martin se konečně nadechl. Pak ho požádala, aby ji odvezl domů. Odmítl.
„Jsem ti odporná?“
„Jsi schopná a chytrá,“ řekl opatrně. „Ale já miluju svou ženu. Mám rodinu…“
„Takže takhle?“ V očích se jí nebezpečně zablesklo. „Jen ona?“
„Ne…“ hledal slova, jenže Klára už byla pryč. V tu chvíli ho okamžitě zamrzelo, že zaváhal.
Tu noc ho probudilo prudké strčení. Luciin rozzuřený šepot prořízl tmu.
„Martine, zbláznil ses? Kdo posílá takové fotky o půlnoci?“
Vymrštil se do sedu. Na jeho telefonu byla Klára, v krajce, s provokativním úsměvem.
„Luci, není to tak, jak to vypadá!“ Hlas se mu lámal, když ze sebe vysypal všechno. Svou neobratnost, vyhýbání i zbabělé mlčení.
Lucie prudce vydechla. „Ty jsi ale trouba,“ zamumlala, napůl naštvaně, napůl něžně. „Dobře. Věřím ti. Ale jestli to udělá ještě jednou, přijdu do té kanceláře a předvedu jim divadlo, na které nezapomenou.“
Martin ve tmě přikývl. Druhý den pozval Kláru do zasedačky. Vešla dovnitř s vítězným výrazem.
„Kláro, překročila jsi hranici,“ řekl a donutil hlas, aby se netřásl.
„Ale uklidni se,“ zapředla a natáhla ruku k jeho tváři. „Ona se k tobě nehodí. Věř mi.“
Ucouvl. Její dlaň zůstala viset ve vzduchu.
„Co tím chceš říct?“
„Že tvůj dokonalý život je lež,“ zasyčela sladkým, jedovatým hlasem. „Zvenku rodina jako z reklamy. Ale tvůj syn? Ten ani není tvůj.“
Martin ztuhl. Díval se na její škodolibou tvář a poslední zbytky soucitu v něm pohasly.
„Můžu to dokázat.“ Plácla na stůl papír. „Otcovství: 0 %. Hodí se mít známosti, co? Už mi věříš?“
Martin zvedl oči a vztek se v něm proměnil v ledově čistou jistotu.
„Snášel jsem, že mě pronásleduješ. Ale moje děti?“ Jeho hlas ztvrdl. „Jakub není můj po krvi. To je věc moje a Lucie. Jeho rodiče, Luciina sestra a její manžel, zemřeli. Teď je náš. Spokojená? Máš dost?“
Klára zbledla. „To jsem nevěděla…“
„Je mi jedno, jak ses k tomu dostala,“ řekl tak tiše, až to bylo horší než křik. „Do večera podáš výpověď, nebo jdu na policii. A jestli se ještě někdy přiblížíš k mým dětem?“ Odmlčel se. „Budeš si přát, aby šlo jen o policii.“
Klára odešla ještě ten den. Martin se vrátil domů dřív a objal Jakuba s Eliškou pevněji než obvykle. Dlouho vdechoval vůni jejich vlasů po dětském šamponu.
Ten večer seděl naproti Lucii.
„Řekneme mu to,“ pronesl tiše. „Zaslouží si pravdu od nás, ne od cizí ženské.“
Lucii se zalily oči, ne smutkem, spíš úlevou. „Bojím se.“
„Já taky. Ale uděláme to spolu.“
O týden později, po dortu, si Martin klekl před Jakuba.
„Pamatuješ, jak říkáme, že nejdůležitější je rodina? Ta tvoje je výjimečná. Nejsem tvůj táta od narození. Těmi byli teta Hana a strýc Pavel. Už tu nejsou, ale maminka a já jsme si tě vybrali. Láska z tebe udělala našeho syna.“
Jakub chvíli přemýšlel, pak je objal. „Můžu dostat ještě dort?“
Bouře odešla. Mezi drobky a tichým hovorem už nebylo místo pro Kláru ani pro její hry. Všechno se usadilo přesně tam, kam od začátku patřilo.