Lucie prudce vydechla. „Ty jsi ale trouba,“ zamumlala, napůl naštvaně, napůl něžně. „Dobře. Věřím ti. Ale jestli to udělá ještě jednou, přijdu do té kanceláře a předvedu jim divadlo, na které nezapomenou.“
Martin ve tmě přikývl. Druhý den pozval Kláru do zasedačky. Vešla dovnitř s vítězným výrazem.
„Kláro, překročila jsi hranici,“ řekl a donutil hlas, aby se netřásl.
„Ale uklidni se,“ zapředla a natáhla ruku k jeho tváři. „Ona se k tobě nehodí. Věř mi.“
Ucouvl. Její dlaň zůstala viset ve vzduchu.
„Co tím chceš říct?“
„Že tvůj dokonalý život je lež,“ zasyčela sladkým, jedovatým hlasem. „Zvenku rodina jako z reklamy. Ale tvůj syn? Ten ani není tvůj.“
Martin ztuhl. Díval se na její škodolibou tvář a poslední zbytky soucitu v něm pohasly.
„Můžu to dokázat.“ Plácla na stůl papír. „Otcovství: 0 %. Hodí se mít známosti, co? Už mi věříš?“
Martin zvedl oči a vztek se v něm proměnil v ledově čistou jistotu.
„Snášel jsem, že mě pronásleduješ. Ale moje děti?“ Jeho hlas ztvrdl. „Jakub není můj po krvi. To je věc moje a Lucie. Jeho rodiče, Luciina sestra a její manžel, zemřeli. Teď je náš. Spokojená? Máš dost?“
Klára zbledla. „To jsem nevěděla…“
„Je mi jedno, jak ses k tomu dostala,“ řekl tak tiše, až to bylo horší než křik. „Do večera podáš výpověď, nebo jdu na policii. A jestli se ještě někdy přiblížíš k mým dětem?“ Odmlčel se. „Budeš si přát, aby šlo jen o policii.“
Klára odešla ještě ten den. Martin se vrátil domů dřív a objal Jakuba s Eliškou pevněji než obvykle. Dlouho vdechoval vůni jejich vlasů po dětském šamponu.
Ten večer seděl naproti Lucii.
„Řekneme mu to,“ pronesl tiše. „Zaslouží si pravdu od nás, ne od cizí ženské.“
Lucii se zalily oči, ne smutkem, spíš úlevou. „Bojím se.“
„Já taky. Ale uděláme to spolu.“
O týden později, po dortu, si Martin klekl před Jakuba.
„Pamatuješ, jak říkáme, že nejdůležitější je rodina? Ta tvoje je výjimečná. Nejsem tvůj táta od narození. Těmi byli teta Hana a strýc Pavel. Už tu nejsou, ale maminka a já jsme si tě vybrali. Láska z tebe udělala našeho syna.“
Jakub chvíli přemýšlel, pak je objal. „Můžu dostat ještě dort?“
Bouře odešla. Mezi drobky a tichým hovorem už nebylo místo pro Kláru ani pro její hry. Všechno se usadilo přesně tam, kam od začátku patřilo.