Když se můj syn nedávno odstěhoval do svého bytu, náš domov najednou ztichl tak zvláštně, až mi to bylo nepříjemné. V devětačtyřiceti se přece život nezavírá jako obchod po pracovní době, a tak jsem si řekla, že zkusím seznamku, a stáhla jsem si jednu aplikaci.
S Petrem jsme se propojili téměř okamžitě. Bylo mu dvaapadesát. Psát uměl slušně, bez hloupých chyb, bez oplzlostí a bez těch laciných narážek, které člověku dokážou zkazit chuť pokračovat už po třech větách. To mě samo o sobě docela mile překvapilo.
Hned třetí den našeho dopisování mi poslal skoro manifest svých životních zásad. Zpráva byla dlouhá, tvrdá a tak přímočará, že v ní nezůstalo místo ani pro nejmenší nedorozumění.
„Pojďme si to říct otevřeně hned na začátku,“ stálo na displeji. „Mám za sebou dlouhé manželství a opravdu náročný rozvod. Děti jsou dospělé a dávno si žijí po svém. Teď chci konečně trochu žít i pro sebe. Ve vztahu potřebuji volnost. Nechci, aby po mně někdo něco vyžadoval, vysával mi energii a dělal scény. Hledám dospělou, rozumnou ženu.
Řeknu to rovnou a bez obalu: ženské rozmary platit nehodlám. Parfémy, šaty, kosmetické salony a podobné věci nejsou moje parketa. Potřebuji klidný, rovnocenný vztah.“
Tu zprávu jsem si přečetla dvakrát. Upřímně, podobná prohlášení mě už dávno neděsí, spíš mě někdy dokonce potěší. Mám normální práci, vydělávám si a všechno, co si přeju, si dokážu zaplatit sama. Do cizí peněženky jsem lézt nechtěla a sponzora jsem si rozhodně nehledala.
Jasně nastavená pravidla a otevřenost? Výborně. Sama už mám dost her, skrytých manipulací a té nekonečné snahy tvářit se před druhými jinak, než jaký člověk doopravdy je.
„Rozumím ti, Petře,“ odepsala jsem mu. „Mně je taky blízká jednoduchost a upřímnost a zištnost nesnáším. Sejdeme se a v klidu si popovídáme.“
Na rande jsme se domluvili na sobotní odpoledne.
Když už ten muž tak důrazně mluvil o rovnosti a nulových přehnaných očekáváních, rozhodla jsem se mu přesně to dát — v té nejčistší podobě. Obyčejné denní setkání jsem nemínila proměnit v módní přehlídku ani v generální zkoušku na slavnostní večer v Rudolfinu. Žádné hodinové přípravy, žádné obřady před zrcadlem.
Ze skříně jsem vytáhla oblíbené modré džíny, vzala si jednoduché tričko a přes něj hodila šedou kostkovanou košili. Na nohy pohodlné tenisky. Vlasy jsem stáhla obyčejnou gumičkou do upraveného, praktického culíku.
Začali jsme mluvit a velmi brzy mi došlo, že proti mně sedí opravdu zajímavý člověk. První schůzky bývají často buď napjaté mlčení, nebo nudný výslech o bývalých partnerech. Tady to bylo úplně jiné. Rozhovor plynul lehce, přirozeně a téměř bez hluchých míst.
— Viděla jsi poslední inscenaci ve Vinohradském divadle? — zeptal se a opatrně si nožem odkrojil kus koláče. — Režisér to tam podle mě s dekoracemi trochu překombinoval. Myšlenka byla silná, jen provedení pokulhávalo. S klasikou se nedá zacházet tak volně.
— Viděla, — přikývla jsem a odsunula prázdný talíř po salátu. — Dekorace byly sporné, s tím souhlasím. Ale hlavní herec ten kus doslova zachránil. Měl úžasnou mimiku, dokázal rozesmát celý sál skoro z ničeho.
— Přesně! To jsem si říkal taky! — ožil najednou. — A jak zahrál scénu s dopisem? To byla opravdu vysoká škola herectví!
Přeli jsme se o knihách, probírali nedávné vědecké novinky a skákali od jednoho tématu k druhému. Petr se choval zdvořile a citlivě, neskákal mi do řeči, pozorně poslouchal a zjevně ho zajímalo, co si myslím.
Bylo mi s ním nečekaně klidně a lehce. Přistihla jsem se dokonce, že už v duchu přemýšlím, kam bychom mohli zajít příště.
Pak servírka přinesla účet v malé dřevěné krabičce a položila ho ke kraji stolu. Petr směrem k ní ani nepohnul rukou. Klidně se napil vody ze sklenice a tázavě se na mě podíval.
— Svůj salát a dezert si zaplatím sama, — řekla jsem a vytáhla z kabelky kartu.
Moje objednávka vyšla na směšnou částku, asi dvě stě korun. Petr spokojeně kývl, vytáhl ze staré kožené peněženky peníze za svou kávu a koláč a vložil je do krabičky. Ani náznak galantního gesta, ani sebemenší chuť pozvat ženu.
Jenže mě se to nijak nedotklo. Byli jsme dospělí lidé a v podstatě jsme si to předem vyjasnili. Už v dopisování napsal naprosto přímo, že za nikoho platit nebude. Všechno bylo férové, bez překvapení a bez skrytých nároků.
Vyšli jsme z kavárny do chladné ulice, mile jsme se rozloučili u vstupu do metra a každý odjel domů. Na duši mi bylo lehce. Takové vzácné, vydařené seznámení, po kterém má člověk skutečně chuť pokračovat.
Vrátila jsem se domů. Zula jsem si tenisky a pověsila košili i tričko na ramínka do skříně. Právě v tu chvíli mi v kapse džínů krátce zavibroval telefon.
Vytáhla jsem ho s očekáváním, že uvidím něco příjemného, třeba: „Děkuju za odpoledne, jsi skvělá společnice, rád bych tě zase viděl.“
Jenže na displeji visela dlouhá zpráva od Petra. Začala jsem číst a s každým dalším řádkem mi obočí stoupalo výš a výš.