Zatímco Lukáš jedl tiramisu, nenápadně jsem se podívala na hodinky. Skoro dvě hodiny rozhovoru, po kterém jsem necítila zvědavost ani nadšení, jen únavu.
Nakonec servírka přinesla účet v černých deskách a opatrně ho položila na kraj stolu.
Lukáš je hned neotevřel. Ještě chvíli vyprávěl o bývalém kolegovi, který si koupil byt v Dubaji. Pak desky ledabyle vzal, nahlédl dovnitř… a najednou ztichl.
Na několik vteřin mu ztuhl obličej.
— Sakra… — pronesl potichu a začal se plácat po kapsách.
Mlčky jsem se dívala.
Prohledal džíny, bundu přehozenou přes vedlejší židli a pak znovu kapsy.
— To je trapné…
— Co se stalo? — zeptala jsem se klidným hlasem.
Lukáš se nuceně usmál.
— Vypadá to, že jsem nechal peněženku doma.
Neřekla jsem nic.
— Poslyš, tohle se mi fakt ještě nikdy nestalo, — dodal spěšně. — Normálně mám všechno u sebe. Asi jsem ji vyndal, když jsem se převlékal.
Nervózně se uchechtl a posunul desky s účtem ke mně.
— Můžeš to teď zaplatit? Hned ti to pošlu, jak dorazím domů.
Podívala jsem se na částku. Bylo to přes čtyři tisíce korun.
Na okamžik mi připadalo, že si ze mě snad dělá legraci.
— Ty po mně teď chceš, abych zaplatila tvou večeři?
— Nedramatizuj to, — mávl rukou. — Prostě technická komplikace.
— Technická komplikace?
— Petro, jsme dospělí lidé. Takové věci se občas stávají.
Pomalu jsem desky zavřela.
— Telefon máš u sebe.
— Mám, ale bankovní aplikace mi z nějakého důvodu nejde otevřít. Už jsem to zkoušel.
Rychle mi ukázal displej. Doslova na vteřinu. Příliš rychle.
A přesně v tu chvíli se mi všechno spojilo dohromady. Přehnaně drahá objednávka. Velká slova o štědrosti. Příliš jisté, nacvičené vystupování.
Vypadalo to, že podobnou scénu nehraje poprvé.
Klidně jsem vytáhla peněženku a vyndala peníze.
— Tohle je za moji kávu.
Lukáš zamrkal.
— Jak to myslíš?
Položila jsem bankovky vedle účtu a vstala.
— Přesně tak, jak jsem řekla.
— Počkej. Ty to myslíš vážně?
— Naprosto.
Samolibý úsměv mu poprvé zmizel z tváře.
— To je teda dost nevkusné.
Podívala jsem se na něj s upřímným údivem.
Ztišil hlas:
— Chováš se malicherně.
— Ne, Lukáši. Malicherné je sehrát divadlo kvůli večeři zadarmo.
U vedlejšího stolu se někdo otočil. Lukáš viditelně ztuhl.
— Špatně jsi to pochopila.
— Možná. Ale zjišťovat to dál mě nezajímá.
Vzala jsem kabelku a zamířila k východu. Za zády jsem slyšela podrážděné:
— Normální ženská by tohle neudělala!
Na vteřinu jsem se zastavila, otočila se a klidně řekla:
— Normální muž taky ne.
Pak jsem vyšla ven.
Večerní vzduch byl chladný a překvapivě svěží. Pomalu jsem šla podél osvětlené ulice a necítila jsem urážku, ale úlevu. Jako bych právě vyšla z dusné místnosti, kde už dávno nebylo co dýchat.
Telefon zavibroval téměř okamžitě.
Lukáš.
Nezvedla jsem to.
O minutu později přišla zpráva:
„Udělala jsi ze mě idiota.“
Pak další:
„Fakt jsem ti ty peníze chtěl vrátit.“
A hned třetí:
„Mohla ses trochu vcítit do situace.“
Beze slova jsem telefon strčila do kabelky a šla dál, zatímco kolem mě hučelo večerní město.
Doma mě přivítalo ticho. To známé, těžké ticho bytu, kde se po rozvodu zdá každý zvuk příliš hlasitý. Sundala jsem si boty, položila kabelku na komodu a unaveně se opřela o zeď.
Telefon znovu zavibroval.
„Aspoň ses mohla zachovat jako člověk.“
Krátce jsem se uchechtla a vypnula zvuk.
Uvnitř jsem necítila lítost ani potřebu se obhajovat. Jen únavu a lehké zklamání — spíš ze sebe než z Lukáše. S ním mi bylo jasno už v restauraci. Ale vlastní důvěřivost mě nepříjemně škrábala někde hluboko uvnitř.
Došla jsem do kuchyně, zapnula konvici a podívala se z okna. Město za sklem si žilo obyčejným životem: pár aut, světla výloh, lidé s taškami, pozdní chodci. Někdo se teď vracel z hezkého večera. Někdo se hádal. Někdo se zamilovával. A já stála v kuchyni a přemýšlela, jak snadno si někteří lidé nasazují krásné masky.
Lukáš přece vůbec nevypadal jako člověk bez peněz. Drahý telefon, značkové hodinky, sebejisté historky o cestách, podnicích a známých. Jenže čím déle jsem si ten večer přehrávala v hlavě, tím jasněji jsem chápala, že za tou uhlazenou fasádou není nic. Jen touha působit důležitě.
Konvice cvakla.
Nalila jsem si čaj a už jsem chtěla odejít do pokoje, když se displej telefonu znovu rozsvítil.
Tentokrát byla zpráva delší.
„Mimochodem, zaplatil bych všechno sám, kdybys tam neudělala scénu. Jen se mi zdržel převod. Zato ty jsi hned ukázala svou pravou tvář.“
Přečetla jsem si text dvakrát.
Pak jsem si pomalu sedla ke stolu.
Tak tady to bylo.
Žádná omluva. Žádné rozpaky. Žádné poděkování za to, že jsem z toho v restauraci neudělala hlasitý skandál. Jen pokus udělat viníka ze mě.
A to mě zvláštně rozzlobilo.
Ne výbušně. Spíš chladně a definitivně.
Otevřela jsem naši starší konverzaci a najednou viděla věci, kterých jsem si předtím nevšímala. Skoro každá jeho zpráva se nějak točila kolem peněz, postavení nebo dojmu. „Mám rád dobrá místa.“ „Žena vedle mě se musí cítit pohodlně.“ „Nesnáším lakotu.“ „Skutečný muž si umí život užít stylově.“
Příliš mnoho krásných vět na člověka, který nedokázal zaplatit vlastní večeři.