Už jsem chtěla telefon odložit, když přišla nová zpráva — od Jany.
„Tak co, jak to dopadlo? Jsi živá?“
Mimoděk jsem se usmála.
Za pět minut jsme spolu mluvily přes videohovor.
Jana seděla v kuchyni v domácím tričku, po sprše měla na hlavě ručník.
— Tak podle obličeje vidím, že se buď zrušila svatba, nebo jsi někoho zakopala na zahradě, — řekla místo pozdravu.
Poprvé za celý večer jsem se rozesmála.
A potom jsem začala vyprávět.
Nejdřív klidně. Pak čím dál emotivněji. V polovině historky se Jana smála tak, že se držela za břicho.
— Počkej… — vydechla a utírala si slzy. — Takže ten krasavec si objednal ústřice, steak, víno a rozhodl se, že platit budeš ty?
— Přesně.
— Petro, to je přece klasika. Restauranční vyžírka.
— Nevím, jestli je podvodník. Spíš člověk, který rád žije na cizí účet.
— A jak to skončilo?
— Zaplatila jsem kávu a odešla.
Jana se prudce narovnala.
— Vážně? Výborně!
Pokrčila jsem rameny.
— V tu chvíli to bylo jediné normální řešení.
— A naprosto správné. Takoví muži nehledají vztah. Hledají někoho pohodlného, koho můžou využívat.
Po rozhovoru s Janou se mi ulevilo. Jako by mi někdo zvenčí potvrdil, že jsem nepřeháněla a nevymyslela si problém tam, kde žádný nebyl.
Před spaním jsem přece jen znovu otevřela konverzaci s Lukášem.
Poslední zpráva přišla před dvaceti minutami.
„Mohla jsi aspoň odpovědět. Dospělí lidé spolu mluví, neutíkají.“
Dlouho jsem se dívala na displej.
A pak jsem poprvé za večer odpověděla.
„Dospělí lidé také nesou odpovědnost za své činy.“
Zpráva se okamžitě označila jako přečtená.
Téměř hned se objevilo: „píše…“
„Bože, ty jsi tak těžká.“
Vzápětí přišlo další:
„Kvůli takovým, jako jsi ty, se chlapi přestávají snažit.“
A poslední:
„Nedivím se, že jsi rozvedená.“
Uvnitř mě náhle zamrazilo.
Teď maska spadla úplně.
Nebyl tu už žádný vychovaný IT specialista s uhlazenými způsoby. Zůstal jen uražený muž, zvyklý přehazovat odpovědnost na druhé.
Několik vteřin jsem se dívala na obrazovku.
Pak jsem klidně stiskla „zablokovat“.
A nečekaně jsem vydechla tak volně, jako bych z bytu vynesla těžký kus nábytku, který jsem už dávno nepotřebovala.
Další dny utekly rychle.
Práce, rukopisy, nekonečné korektury, schůzky. Příhoda z restaurace se pomalu měnila v podivnou, skoro úsměvnou epizodu, která už nebolela. Spíš mě udivovala.
V pátek večer jsme s Janou seděly v malé kavárně s domácími koláči kousek od kanceláře. Žádný okázalý podnik, žádné ústřice ani drahé víno. Jen čaj, štrúdl a obyčejný rozhovor.
— Poslyš, — řekla Jana a zamíchala si čaj, — na něco jsem si vzpomněla.
— Na co?
— Pamatuješ, jak jsi mi ukazovala jeho fotku?
— No jasně.
— Mám pocit, že jsem toho Lukáše už někde viděla.
Zamračila jsem se.
— Kde?
— Teď to najdu…
Otevřela telefon a rychle začala projíždět sociální sítě.
Po minutě ke mně vítězoslavně otočila displej.
— Tady je!
Podívala jsem se.
Na fotografii byl opravdu Lukáš. Jen vedle něj stála jiná žena — blondýnka v večerních šatech.
„Když muž umí překvapit.“
Datum zveřejnění — před dvěma týdny.
Mlčky jsem sklopila zrak níž.
„Jaká nádherná restaurace!“
„Tak to máš štěstí!“
„Opravdový chlap.“
A mezi komentáři odpověď samotné dívky:
„Děkuju za krásný večer.“
Jana pomalu zvedla obočí.
— Vypadá to, že to u něj nebyla jednorázová nehoda.
Nečekaně jsem se rozesmála.
Bez zloby. Spíš z čistého úžasu.
— Dovedeš si představit, že opravdu vodí ženy po restauracích kvůli večeřím zadarmo?
— Lidi se snaží i kvůli menším věcem, — odfrkla Jana.
Znovu jsem se podívala na fotografii.
Teď mi to všechno připadalo skoro komické. Drahý telefon, naučené fráze, okázalá sebejistota. Ten člověk jako by celý život hrál roli, která mu nepatřila.
A možná ji hrál tak dlouho, až jí sám uvěřil.
— Víš, — řekla jsem tiše a položila telefon stranou, — dřív bych se po něčem takovém ještě dlouho trápila. Přemýšlela bych, kde jsem udělala chybu já.
— A teď?
Na okamžik jsem se zamyslela.
Za oknem pomalu padal mokrý sníh. V kavárně vonělo pečivo, skořice a horké těsto. U vedlejšího stolu se někdo zasmál.
A najednou jsem s naprostou jasností pochopila jednu jednoduchou věc.
Ten večer jsem si poprvé po dlouhé době vybrala sama sebe.
Nesnažila jsem se zalíbit za každou cenu. Nezůstala jsem v nepříjemné situaci jen proto, aby mě někdo schválil. Nezačala jsem omlouvat muže jen proto, že jsem se bála být znovu sama.
Prostě jsem vstala a odešla.
A možná to bylo to nejsprávnější rozhodnutí za celý poslední rok.
Jana se na mě pozorně podívala a usmála se.
— Máš najednou jiný pohled.
— Jak to myslíš?
— Klidnější.
Sklopila jsem oči k šálku a tiše se pousmála.
Asi měla pravdu.
Někdy může jedno nepovedené rande člověku vrátit víc než to nejdokonalejší.
Třeba úctu k sobě samé.