Dívka beze spěchu zaplatila za svou kávu a vyšla ven.
Muž si na prvním rande objednal drahá jídla skoro za čtyři tisíce korun, a když došlo na placení, s naprostým klidem prohlásil, že peněženku zapomněl doma. Já ale uhradila jen své cappuccino a bez hádky odešla z restaurace.
— Už tu budeš? Sedím u stolu a čekám.
Zpráva mi přišla půl hodiny před domluveným časem. Stála jsem v předsíni před zrcadlem a několikrát si ji přečetla. Lukášovi bylo třicet. V profilu měl napsáno: práce v IT, snowboard, dobré podniky a slabost pro drahé víno. Psali jsme si skoro dva týdny a za tu dobu mi nejednou naznačil, že ví, jak se o ženu postarat. Několikrát zdůraznil, že na rande peníze nikdy neřeší. Jednou dokonce napsal: „Žena vedle mě se musí cítit výjimečně.“ Znělo to hezky. Skoro až moc hezky.
Upravila jsem si vlasy, vzala kabelku a zhluboka se nadechla. Od rozvodu uplynul téměř rok a tohle byl můj první pokus znovu někam vyrazit s mužem. Kamarádka Jana mě k tomu prakticky dokopala:
— Přestaň se schovávat. Prostě běž ven, aspoň přijdeš na jiné myšlenky.
A tak jsem šla.
— Vůbec se nestresuj, dneska je to všechno na mě.
Když jsem vešla dovnitř, zvedl se od stolu. Byl vysoký, štíhlý, ve světlém svetru. V ruce držel drahý telefon nejnovější řady, takový jsem vídala spíš u šéfů v práci. Usmál se a galantně mi odsunul židli.
— Petro? Konečně tě vidím naživo. Na fotkách jsi hezká, ale ve skutečnosti ještě víc.
— Neostýchej se, objednej si, na co budeš mít chuť. Tady vaří opravdu skvěle.
— Mně bude stačit káva. Jedla jsem, než jsem vyšla z domu.
Podíval se na mě lehce překvapeně.
— Vážně? Dobře. Tak já se najím pořádně, dneska jsem šíleně hladový.
— Tuňákové carpaccio, houbové rizoto, rib eye medium. Ke steaku lanýžovou omáčku. Ještě sklenku dobrého červeného a šest ústřic.
Servírka rychle zapisovala objednávku a já v duchu mimoděk počítala. Vycházelo to skoro na čtyři tisíce korun — a všechno jen pro něj. Ani jednou se mě přitom nezeptal, jestli si nechci něco dát s ním nebo aspoň ochutnat.
— Pro mě prosím cappuccino, — dodala jsem klidně.
Dívka odešla a Lukáš se opřel do židle. Díval se na mě tím dokonalým úsměvem, který lidé používají hlavně na fotografie na sociálních sítích.
— Tak povídej. Čím žiješ?
Lehce jsem pokrčila rameny a sevřela v dlaních teplý šálek, který mi právě postavili na stůl.
— Pracuju v nakladatelství. Většinou rediguju texty. Nic zvlášť výjimečného.
— Nepodceňuj se, — ušklíbl se. — Lidé od knih bývají zajímaví. A trochu tajemní.
Mluvil lehce, sebejistě, jako někdo, kdo je zvyklý zapůsobit během prvních minut. Zatímco jsem odpovídala na jeho otázky, servírka začala nosit jídlo. Nejdřív ústřice na ledu, potom carpaccio, pak sklenku tmavého hustého vína. Lukáš jedl s takovou chutí, jako by celý den neměl v ústech ani sousto.
Čím déle večer trval, tím víc mě znepokojovala jedna věc: ve skutečnosti se o mě téměř nezajímal. Každé téma se po chvíli stočilo zpátky k němu. Jeho cesty, práce, známí, drahé hotely, firemní akce, auta kamarádů, restaurace, kam se „normální člověk bez kontaktů nedostane“.
— Minulý měsíc jsem byl jezdit ve Špindlu, — vyprávěl a vložil si do úst kus masa. — Pak možná vyrazím do Alp. Miluju pořádné sjezdovky. Ty vůbec lyžuješ?
— Ne.
— Tak to budeme muset napravit. Žena by měla sdílet koníčky svého muže.
Ta věta mě nepříjemně píchla. Neřekla jsem nic.
Lukáš mluvil dál a jako by si ani nevšiml, že odpovídám čím dál méně. Občas jsem měla pocit, že partnerku u stolu vlastně nepotřebuje. Potřeboval publikum.
Když mu přinesli rib eye, spokojeně se usmál.
— Tak tohle už vypadá jako skutečná večeře.
Ukrojil si sousto, ochutnal a slastně přivřel oči.
— Dáš si?
— Ne, děkuju.
— Moc se držíš zpátky, Petro. To není dobré.
Nepatrně jsem se pousmála. Bylo zvláštní slyšet to od člověka, který mi za celý večer nenabídl nic opravdového kromě uhlazených vět.
Asi po čtyřiceti minutách mu zazvonil telefon. Lukáš se podíval na displej a výraz v obličeji se mu okamžitě změnil.
— Promiň, důležitý pracovní hovor.
Vstal a odešel blíž k východu na terasu. Přes skleněnou přepážku jsem viděla, jak živě gestikuluje a usmívá se. Jako pracovní rozhovor to nevypadalo ani trochu.
Klidně jsem pila kávu a dívala se na večerní město. U vedlejších stolů seděly páry. Někdo se smál, někdo fotil jídlo, někdo mlčel, ale i v tom tichu byla cítit blízkost. Naproti mně zatím seděl muž, který se celý večer usilovně snažil vypadat úspěšně a velkoryse, jako by dělal konkurz na roli.
Lukáš se po pár minutách vrátil a hned sáhl po skleničce.
— Promiň. Beze mě tam neumějí nic pořádně rozhodnout.
— Chápu, — odpověděla jsem vyrovnaně.
— Dám si tiramisu, — řekl rychle servírce. — A ještě espresso.
Dívka si objednávku zapsala a odešla.
— Ty si nic nedáš? — zeptal se už spíš jen ze slušnosti.
— Ne.
— Škoda. Dezerty tu mají výborné.
Podívala jsem se na něj a poprvé za celý večer mi bylo naprosto jasné: je mu jedno, jestli se vedle něj cítím dobře. Užíval si jen sám sebe.