Nejdřív jsem tomu nepřikládala žádný význam. Z kuchyně se prostě začaly ztrácet vidličky. Takové věci se přece stávají. Možná omylem skončily v koši, zapadly mezi ostatní nádobí nebo je můj syn Matěj odnesl do pokoje a potom zapomněl, kam je položil.
Jenže dny ubíhaly a vidliček bylo stále méně.
Vytáhla jsem celý příborník, několikrát prohledala myčku, otevřela všechny skříňky a podívala se i na místa, kde by normální člověk příbory nikdy nehledal. Nikde nic. Nakonec jsem koupila novou sadu, přestože mě už tehdy svíral nepříjemný pocit, že nejde o obyčejnou domácí nehodu.
Nejpodivnější nebylo samotné mizení vidliček, ale Matějovo chování. Jakmile jsem se ho zeptala, jestli je někde neviděl, okamžitě zmlkl, odvrátil oči a pevně je zavřel, jako by čekal, že se každou chvíli stane něco hrozného.
Nevypadalo to jako nevinný dětský žert.
V té době se můj manžel Petr vracel domů téměř každý den pozdě večer. Byl vyčerpaný, podrážděný kvůli maličkostem a často se mnou nepromluvil ani několik minut. Snažila jsem se jeho změněné nálady nespojovat s mizejícími vidličkami, protože samotná představa působila absurdně. Přesto ve mně rostlo napětí. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se u nás doma děje něco zvláštního — něco, co přede mnou Petr úmyslně skrývá.
O pár dní později zase odešel z domu a já uložila Matěje ke spánku sama. Když jsem si sedla na kraj jeho postele, ucítila jsem pod matrací tvrdý předmět. Opatrně jsem nadzvedla její okraj — a v tu chvíli se mi sevřelo srdce.
Byly tam všechny ztracené vidličky.
Desítky kusů příboru ležely pečlivě srovnané pod matrací, jako by nešlo o náhodnou skrýš, ale o něco, co mělo nesmírnou cenu a co bylo nutné za každou cenu ochránit.
Podívala jsem se na syna a co nejklidněji se zeptala:
— Schoval jsi je sem ty?
Matěj se okamžitě rozplakal.
— Prosím… neber mi je.
Po těch slovech mi po těle přeběhl mráz.
— Proč potřebuješ tolik vidliček?
Dlouho jen vzlykal. Nedokázal se mi podívat do očí. Pak téměř neslyšně odpověděl:
— Potřebujeme je s tátou.
Několik vteřin jsem nechápala, co tím myslí.
— S tátou?
Přikývl, sklopil hlavu a zašeptal:
— Táta mi řekl, že o tom nesmím nikomu povědět.
— Ani vlastní mámě?
Matěj se ještě víc přikrčil.
— Je to tátovo tajemství.
V tu chvíli mě nevyděsily ukryté vidličky. Opravdu děsivé bylo, jak strašně se můj syn bál porušit slib, který dal svému otci.
Nechala jsem ho v pokoji, vyšla na chodbu a okamžitě Petrovi zavolala.
— Vysvětlíš mi, proč má Matěj pod matrací schované desítky vidliček?
Na druhém konci se rozhostilo tak dlouhé ticho, až jsem cítila, jak se mi napínají všechny svaly. Petr se neptal, co tím myslím. Ani nepředstíral překvapení. Jen těžce dýchal. V tu chvíli jsem pochopila, že o tom ví. Věděl úplně všechno.
Po několika nesnesitelných vteřinách řekl tlumeným hlasem:
— Všechno sis špatně vyložila… Je to jen hra.
Jeho váhání mě ale neuklidnilo. Vstoupila jsem do naší ložnice, otevřela jeho skříň a začala procházet oblečení. Teprve tehdy mi došlo, že ztracené vidličky nejsou podivná náhoda. Byly varováním.
A brzy jsem mezi jeho věcmi objevila něco, co mi po zádech poslalo ledový třes.
Mezi úhledně složenými košilemi a svetry ležela pomačkaná mapa našeho okolí. Několik míst bylo označeno červenou barvou: náš dům, Matějova škola, starý městský park a opuštěná garáž na okraji.
Vedle mapy ležel sešit popsaný Petrovo drobným, téměř nečitelným rukopisem.
Pomalu jsem se sesunula na podlahu. Nohy mě přestaly poslouchat. První zápisy pocházely ze začátku roku — právě tehdy začal Petr po práci zůstávat venku stále déle.
„Dnes se nám podařilo sebrat další tři. Jsou v bezpečí. Matěj pomáhal, umí je dobře schovat. Hlavní je, aby nic nenašla.“
Otočila jsem stránku. Srdce mi bušilo tak prudce, jako by se chtělo vyrvat z hrudi.
„Je čím dál blíž. Ani doma už se necítím v bezpečí. Rozmístil jsem v kuchyni pasti, ale nějak se jim vyhýbá. Vidličky jsou jediná věc, které se drží dál. Matěj přiznal, že v noci znovu slyšel kroky na chodbě. Od chvíle, kdy se objevila, skoro nespím. Nevím, jak dlouho to ještě vydržíme.“
Zakryla jsem si ústa dlaní a teprve tehdy si všimla, jak silně se mi třesou prsty. Zápisky jsem četla znovu a znovu a snažila se pochopit, o jaké ženě Petr píše.
O kom mluvil?
O mně? Ne. V textu sice používal ženský rod, ale zjevně se nebál mého vzhledu. Bál se někoho jiného.
Na poslední stránce byla přilepená fotografie. Byli jsme na ní všichni tři — já, Petr a Matěj — a usmívali jsme se v parku, kde jsme se procházeli minulou neděli.
Můj obličej byl přeškrtnutý červeným fixem.
Pod fotografií stálo:
„Pořád se učí napodobovat její vzhled. Nevím, co mám dělat. Jestli se nevrátím, Matěj si musí pamatovat, kde jsou schované vidličky. Hlavně ať nepřestane.“
Sešit mi vypadl z rukou. Celým tělem se rozlila hrůza, ale moje mysl odmítala přijmout význam těch slov.
Pak se za mnou ozvalo sotva slyšitelné zašustění.
Prudce jsem se otočila.
Petr stál ve dveřích.