Petr přivedl svou matku do mého malého bytu, jako by šlo o úplně samozřejmou věc.
„Máma u nás nějakou dobu zůstane,“ pronesl a nejistě přešlápl v úzké předsíni, kde jsme se sotva minuli dva. „U ní doma praskla voda, opravy se prý potáhnou. Nemůže přece spát někde na ulici, no ne?“
Jana zůstala stát jako přimražená. V ruce držela ručník, právě vyšla ze sprchy a mokré vlasy jí prosakovaly do látky starého županu. Za Petrem stála jeho matka, Marie, s dvěma obrovskými kufry a krabicí převázanou provázkem.
„Ahoj, zlatíčko,“ zahlaholila Marie tak vesele, jako by si Janina ztuhlého výrazu vůbec nevšimla. „Neboj se, nebudu vám tu překážet dlouho. Jen než to instalatéři dají do pořádku. Měsíc, dva, víc určitě ne.“
Měsíc? Dva? V bytě o třiceti metrech čtverečních, kde kuchyň působila spíš jako skříň a v koupelně se člověk musel otáčet bokem? Janě se sevřel hrudník tak prudce, až se jí hůř nadechovalo.
„Marie, ráda vás vidím,“ donutila se k úsměvu a snažila se, aby z něj nebyla slyšet panika. „Ale budete se tu opravdu cítit dobře? Nemá třeba některá vaše známá volný pokoj?“
„Ale prosím tě, děvenko,“ mávla Marie rukou a už vkročila dovnitř. „Známé v mém věku? Ty, co ještě žijí, sotva zvládají samy sebe. A já přece nechci nikomu lézt na krk.“
Tak nám to zřejmě nevadí? Jana ta slova spolkla dřív, než jí vyklouzla z úst.
„Dáme tvoje věci sem,“ ukázal Petr do rohu vedle knihovny. „Budeš spát na gauči. Já s Janou si vezmeme rozkládací lehátko.“
„To tedy ani náhodou!“ ohradila se Marie dotčeně. „Na lehátku budu já. Vy dva potřebujete normální postel.“
„Mami, bolí tě záda. Na tomhle spát nebudeš,“ řekl Petr pevně.
Jana je mlčky pozorovala a měla zvláštní pocit, jako by najednou nestála ve vlastním bytě. Přitom ten byt byl skutečně její. Zdědila ho po babičce ještě před svatbou. Jenže v té chvíli to zjevně nehrálo žádnou roli. Petr už rozhodl. Bez ní.
„Postavím na čaj,“ řekla nakonec a stáhla se do malinké kuchyně, kam se jen tak tak vešla lednice, sporák a stolek pro dva. „Marie, určitě máte po cestě hlad, ne?“
„Nedělej si starosti, v autobuse jsem něco zakousla,“ odpověděla Marie a už začala vybalovat věci na křeslo. „Pověz mi raději, jak to tady zvládáte. Petr říká, že je všechno v pořádku, ale já vidím, jak se tu mačkáte. Už dávno jste měli sehnat větší byt.“
Jana pevně sevřela rty. Peníze byly téma, do kterého se nešťouralo bez bolesti. Oba chtěli opravdový domov, jenže z Petrovy výplaty automechanika a z jejího platu učitelky na prvním stupni sotva vyšli. Hypotéka byla mimo realitu.
„Mami, tohle jsme už probírali,“ povzdechl si Petr. „Teď na to není vhodná chvíle.“
„A kdy bude?“ zavrtěla Marie hlavou. „Tobě je dvaatřicet, Janě osmadvacet. Měli byste přemýšlet o dětech. Kde je chcete vychovávat? V téhle krabičce od sirek?“
Janě zahořely tváře. Děti. Další bolavé místo. Byli svoji čtyři roky a Marie si nenechala ujít jedinou příležitost, aby jim připomněla, že čeká vnoučata.
„Mami, nech toho,“ střelil Petr po Janě omluvným pohledem. „Jana má za sebou dlouhý den a ty taky cestu. Všichni si odpočineme.“
Marie si odfrkla, ale téma pustila a začala se zabývat svými taškami.
Jana zmizela v kuchyni a zhluboka se nadechla. Petra milovala, opravdu. Jenže jeho neschopnost říct matce ne ji doháněla k šílenství. Přivézt ji sem bez varování, bez rozhovoru, bez jediné otázky…
Konvice začala syčet a Jana automaticky připravila tři hrnky čaje. Za malým kuchyňským oknem se pod těžkou říjnovou oblohou tyčily šedé paneláky. Ten pohled byl stejně ponurý jako nálada, která se jí usadila v žaludku.
„Janičko, můžu nějak pomoct?“ ozval se za ní Mariin hlas a Jana sebou trhla.
„Ne, děkuju, zvládnu to,“ vykouzlila další úsměv. „Jen jsem se zamyslela.“
„Nad čím?“ Marie se usadila na vratkou židli.
„Nad prací,“ zalhala Jana. „Mám letos těžkou třídu. Osmadvacet dětí a polovina z nich nezná žádné hranice.“
„To tě lituju,“ zamlaskala Marie. „Za nás si děti dospělých vážily. Dneska je všude jen zmatek.“
Jana mlčela a nalévala čaj. Marie uměla minulost pozlatit tak, že proti ní přítomnost vždycky vypadala jako úpadek. Hádat se nemělo smysl.
„Mami, zabydluješ se?“ nakoukl Petr do kuchyně. „Aha, čaj, skvělé. Ráno jdu na brzkou, tak si půjdu lehnout.“
„Jistě, synku,“ pohladila ho Marie po paži. „Odpočiň si. My si s Janou ještě trochu popovídáme.“
Přesně to mi scházelo.
„Je mezi vámi dvěma všechno v pořádku?“ zeptala se Marie bez okolků, sotva Petr odešel. „Petr tvrdí, že ano, ale já poznám, když něco nesedí.“
„Všechno je v pořádku,“ odpověděla Jana vyrovnaně. „Obyčejné manželství.“
„Manželství má být radostné,“ tlačila Marie dál. „Petr zhubnul. Vaříš mu pořádně?“
„Snažím se,“ Jana se napila čaje, aby zakryla podráždění. „Oba chodíme z práce pozdě. Teplá večeře se prostě nepovede každý den.“
„Dnešní mladí,“ povzdechla si Marie. „Za nás ženy zvládaly práci i domácnost. Dneska samé hotovky a rozvozy. Pak se všichni diví, že jsou pořád nemocní.“
Jana se kousla do jazyka. Marie byla starší žena a ocitla se v nepříjemné situaci. Bude trpělivá. Kvůli Petrovi.