„Budu vařit častěji,“ řekla. „Zvlášť teď, když jste tady. Co měl Petr jako dítě nejraději?“
Tím Marii potěšila. Okamžitě spustila půlhodinový monolog o sekané, nedělní pečeni, svíčkové a buchtách, které Petr údajně zbožňoval, přestože se o nich za celé čtyři roky nikdy ani slovem nezmínil.
Nakonec se Jana vymluvila na únavu a utekla do koupelny. Zamkla za sebou, posadila se na kraj vany a vydechla. Jak tohle přežijí? Kam se má schovat? Kde zůstane místo pro ni?
Když vyšla ven, Petr už spal na rozkládacím lehátku a Marie seděla na gauči s časopisem v ruce. Jana si potichu lehla vedle Petra. Říká se, že dva jsou pár a třetí překáží. Jenže tady ten třetí člověk jí bral vzduch.
Ráno se změnilo v boj o každý centimetr. Koupelna, sotva vhodná pro jednoho, najednou sloužila třem. Jana, zvyklá na klidnou sprchu a tichou kávu, se musela přizpůsobit Mariinu vstávání za svítání.
„Janičko, vyprala jsem ti tu halenku,“ oznámila Marie u snídaně. „Tu bílou, co byla na židli. Měla na sobě flek.“
„Cože?“ Jana se málem zakuckala kávou. „Já ji namáčela ve speciálním roztoku! Bylo to od červeného vína, to se nesmí prát jen tak!“
„Nesmysl,“ mávla Marie rukou. „Šedesát let peru normálním práškem a vždycky to stačilo.“
Jana vtrhla do koupelny. Její oblíbená halenka, koupená ve slevě v dražším obchodě, měla tam, kde bývala skvrna, teď nažloutlý stín.
„Je všechno v pořádku?“ objevil se Petr ve dveřích. „Máma říkala, že tě mrzí ta halenka. Koupím ti novou.“
„Nejde o halenku,“ zašeptala Jana. „Jde o to, že tvoje máma sahá na moje věci bez dovolení. A Petře… proč jsi mi to neřekl předem? Mohli jsme se nějak domluvit.“
„Promiň,“ sklopil oči. „Věděl jsem, že řekneš ne, tak jsem se nezeptal. Ale je to jen dočasné, přísahám.“
„Ty už skoro nejsi doma,“ poznamenal Petr po dvou týdnech. „Máma říkala, že ses včera vrátila až v devět.“
„Třídní schůzky,“ odpověděla Jana unaveně. „Od kdy tvoje máma sleduje, v kolik chodím domů?“
„Dělá si starosti,“ objal ji Petr. „Myslí si, že se nám vyhýbáš.“
„A nemá pravdu?“ Jana se mu podívala do očí. „Petře, já tohle nezvládám. Každý můj pohyb někdo hodnotí. Připadám si jako návštěva ve vlastním bytě.“
„Přeháníš,“ zamračil se. „Máma se jen snaží pomoct.“
„Možná tobě. Mně ne.“ Jana se mu vyvlékla z náruče. „Potřebuju prostor, Petře. Dýchat. Být sama sebou.“
„A kam má podle tebe jít?“ zostřil hlas. „Její byt je neobyvatelný. To bys moji mámu vyhodila?“
„Samozřejmě že ne,“ zavrtěla Jana hlavou. „Ale mohli jsme hledat jiné řešení. Její sestra v Brně. Nebo pronajatý pokoj.“
„Za co?“ rozhodil Petr rukama. „Sotva vyjdeme.“
Jana neodpověděla. Peníze vždycky zasáhly citlivé místo. Petr byl hodný člověk, jenže bez větších ambicí. Byl spokojený jako automechanik a všemu, co zavánělo stresem, se raději vyhýbal.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Vydržím to. Ale promluv se svou mámou. Řekni jí, že nepotřebuju vychovávat.“
Slíbil to. Jenže nezměnilo se vůbec nic. Jídlo se řídilo Mariiným rozvrhem, prádlo jejími dny a dokonce i televize patřila nejdřív zprávám a potom jejím pořadům.
Poslední kapka přišla v neděli ráno. Jana se probudila a uviděla Marii, jak se přehrabuje v její kosmetické taštičce.
„Marie, co to děláte?“ vytrhla jí ji Jana z rukou.
„Ale, ty už jsi vzhůru,“ řekla Marie bezstarostně. „Hledala jsem jen krém na ruce. Udělala se mi vyrážka.“
„Mohla jste se zeptat,“ snažila se Jana udržet klid. „Tohle jsou moje věci.“
„Nebuď tak přecitlivělá,“ ohrnula Marie nos. „Jsme rodina. Za nás se před rodinou nic neschovávalo.“
„Za vás,“ praskla v Janě poslední nitka trpělivosti. „Já mám své hranice. Respektujte je.“
„Sobecké,“ odfrkla Marie. „Petře, slyšíš, jak se mnou tvoje žena mluví?“
Petr, který seděl na gauči a sledoval celou scénu, rozpačitě zakašlal. „Mami, Jana má pravdu. Než sáhneš na její věci, měla by ses zeptat.“
„Její věci?“ vydechla Marie uraženě. „Já jsem přece rodina!“
„Nejde o krém,“ řekla Jana vyčerpaně. „Jde o úctu.“
„Úcta?“ ušklíbla se Marie. „Moderní výmysly. Pak se není čemu divit, že se dneska rodiny rozpadají.“
V Janě něco povolilo. Tři týdny spolknutého hněvu se najednou zvedly jako vlna.
„Víš co?“ Její hlas zněl až děsivě klidně. „Jdu se projít.“
Rychle se oblékla a nevšímala si Petrova nechápavého pohledu ani Mariiných sevřených rtů. Venku drobně mžilo a listopadová šeď dokonale ladila s tím, co cítila. Šla naslepo, jen pryč. Hlavně pryč.
V prázdném parku si sedla na mokrou lavičku. Telefon se jí rozvibroval v kapse. Petr. Nezvedla to. Ať se bojí. Ať si jednou vyzkouší, jaké je být přehlížený.
Ozvala se až po hodině.
„Jano, kde jsi?“ Petr zněl vyděšeně. „Už je to hodina!“
„V parku,“ řekla. „Přemýšlím.“
„O čem?“
„O nás,“ povzdechla si. „Já už takhle nemůžu, Petře. Buď tvoje máma odejde, nebo nevím, co bude dál.“
„Nedělej scény,“ vyjel na ni. „Vždyť šlo jen o kosmetiku.“
„Nešlo o kosmetiku!“ zlomil se jí hlas. „Dusím se. Už si nepřipadám jako člověk. Jen jako někdo navíc ve vaší rodině.“
„Co tedy chceš?“ zeptal se chladně.
„Pronajmu si pokoj,“ řekla pevně. „Dokud se byt tvé mámy neopraví. Potom si promluvíme. Opravdu.“
„Ty to myslíš vážně?“ V jeho hlase bylo ohromení. „Kvůli tomuhle bys odešla?“
„Ne kvůli tomuhle,“ zašeptala. „Snažím se zachránit sebe. Možná i nás.“
Když hovor ukončila, ucítila zvláštní úlevu. Poprvé po týdnech udělala rozhodnutí sama za sebe. Bez toho, aby se ohýbala podle přání ostatních.
Vstala. Kamarádka měla po rozvodu volný pokoj. Nebylo to řešení na celý život, ale byl to začátek.
A Petr? Možná mu odstup pomůže pochopit, co neviděl zblízka. Manželství nejsou matka a syn proti zbytku světa. Manželství je partnerství. A respekt.
Ať to dopadne jakkoli, dnes se nevrátí. Ne dnes.