„Moje matka ti sice není příjemná, ale s otcem se k nám stejně nastěhují,“ prohlásil Petr sebevědomě.
Tereza zůstala stát uprostřed kuchyně s utěrkou v ruce. Pomalu si osušila prsty, přešla ke dveřím a podívala se na manžela. Petr se opíral ramenem o zárubeň a usmíval se, jako by jí právě oznámil výhru v loterii. Za ním na chodbě stály dvě obrovské kostkované tašky a kartonová krabice pevně oblepená širokou páskou.
„Petře, neztratil jsi náhodou někde občanku?“ zeptala se naprosto klidně. „Člověk, který má doklady v pořádku, obvykle ví, kde má trvalé bydliště a komu patří byt.“
„No jasně, už to začíná,“ odfrkl Petr, zul si boty a ledabyle je odkopl ke zdi. „Zase tvoje dokumenty. Jsme vůbec rodina, nebo úřad?“
„Rodina. Jenže v normální rodině se důležitá rozhodnutí probírají. Neoznamují se druhému člověku jako předpověď počasí.“
„Já jsem ti to oznámil. Hotovo. Tím je věc uzavřená.“
„Ona se ani nestihla otevřít,“ odvětila Tereza a vyšla do předsíně. „Teď mi připomínáš člověka, který nastoupil do cizího autobusu a najednou prohlásil, že od této chvíle řídí.“
Petr zamířil do obývacího pokoje, těžce dosedl na pohovku a natáhl nohy. Tereza zůstala stát naproti němu.
„Rodiče prodali svůj dvoupokojový byt,“ řekl a zadíval se do stěny. „Všechno je domluvené. Je jim přes šedesát, potřebují pomoc, pozornost a normální život. My máme tři pokoje.“
„Prodali?“ Tereza lehce pozvedla obočí. „Kdy?“
„Asi před třemi týdny.“
„Takže před třemi týdny tvoji rodiče přišli o vlastní bydlení a ty ses mi to rozhodl říct až teď, když jejich tašky leží přede dveřmi? Působivé. Opona se zvedla, hlavní herečka se ale teprve dozvídá, že v představení účinkuje.“
„Protože ty bys okamžitě udělala scénu!“
„Navrhla bych, abychom si promluvili. Umíš rozlišit rozhovor od hádky? Protože tu hádku teď vyvoláváš právě ty, a velmi svědomitě.“
Petr se prudce předklonil.
„Poslouchej mě dobře. Jsou to moji rodiče. Moji! Nevyhodím je jako ty svoje železné krámy z dílny.“
„Ty moje ‚železné krámy‘ mimochodem platí značnou část výdajů v tomhle domě,“ pousmála se Tereza. „A nesrovnávej lidi s nářadím. I když ty máš očividně talent zacházet s lidmi jako s nástroji.“
„Slyšíš vůbec sama sebe?“
„Slyším se výborně. Právě proto si zachovávám zdravý rozum. Ty jsi ale posledních několik týdnů zjevně žil v úplně jiném světě.“
Petr vyskočil.
„Ten byt byl koupený za manželství!“
„Petře,“ Tereza si klidně založila ruce na prsou, „ten byt jsem koupila dva roky předtím, než jsi mi poprvé řekl: ‚Jsi zajímavá žena.‘ A přibližně rok předtím, než sis vůbec zapamatoval moje druhé jméno. Chceš, abych ti uvedla přesná data? Paměť mám výbornou a dokumenty pečlivě uložené.“
„Ty mě tady stavíš do role úplně cizího člověka!“
„Ne. Jen tě vracím do hranic skutečnosti. Chápu, že ti to není příjemné. Skutečnost totiž člověku málokdy lichotí.“
Vtom zazvonil zvonek. Tereza otevřela dveře. Na chodbě stál Petrův otec Karel, jeho matka Milada a mezi nimi se o hůl opírala jeho babička Věra.
„Terezko, tak můžeme dál?“ vstoupila Milada jako první a okamžitě si začala prohlížet předsíň. „Petr říkal, že je tu prostorně a světlo. Opravdu je tu hezky.“
„Pojďte dál,“ odpověděla Tereza. „Posaďte se. Teď proběhne krátký, ale velmi užitečný rozhovor.“
Karel zakašlal a sundal si čepici.
„Jaký rozhovor? Věci už jsme přivezli.“
„Všimla jsem si. Věci se z nějakého důvodu vždy objeví rychleji než vysvětlení.“
Věra se posadila na stoličku a několikrát lehce udeřila koncem hole do podlahy.
„Petře,“ řekla suše. „Tvrdil jsi, že Tereza vás sama pozvala.“
V předsíni zavládlo ticho. Petr nervózně pohnul ramenem.
„Babi, teď to neřeš.“
„Právě teď,“ obrátila se Tereza k manželovi. „Řekni jí, co přesně jsem nabídla. Nahlas. Vždyť ty umíš vlastní rozhodnutí vydávat za rozhodnutí druhých dokonale.“
„Nepřekrucuj to!“
„Nic nepřekrucuji. Jen to celé rozbaluji. Stejně jako tapetu. Dokud je srolovaná, může její vzor vypadat bezchybně.“
Milada mezitím prošla do zadního pokoje a zarazila se ve dveřích.
„Proboha, co je tohle? Nějaký sklad? Regály, sádra, látky… Petr říkal, že je pokoj prázdný.“
„Je to moje dílna,“ vysvětlila Tereza a vešla za ní. „To, čemu říkáte látky a sádra, jsou pracovní materiály a rozpracované věci.“
„Tak se to všechno uklidí,“ mávla rukou Milada. „Do nějaké komory.“
„Do komory,“ zopakovala Tereza. „Dovolte mi tedy otázku. Kdybych jednou přišla k vám a oznámila vám, že váš gauč poputuje do sklepa, protože jsem si přivezla vlastní, připadalo by vám to normální?“
„Ale gauč je potřebná věc. Tady jsou nějaké nesmysly!“
„Tohle patří mně,“ řekla Tereza důrazně. „A jen majitel rozhoduje, jestli jde o nesmysly, nebo o cenné věci. Všechno ostatní má velmi jednoduchý název: přišli jste do cizího domu a začali jste v něm poroučet.“
Petr se postavil mezi obě ženy.
„Tak dost! Matka ti něco řekla, tak ji vyslechni a mlč!“
„Petře,“ podívala se na něj Tereza klidně, téměř bez podráždění, „slyšela jsem její slova a odpovídám na ně svými. Tak funguje lidská řeč. Jakmile jeden smí mluvit a druhý má jen mlčet, není to rozhovor, ale výcvik. A já nejsem pes.“