„Jsi nevděčná!“
„Za co přesně? Můžeme to vzít bod po bodu. Klidně si to zapíšu a později si to důkladně promyslím. Mám ráda konkrétní věci.“
K večeru dorazil ještě Petrův bratr Roman a jejich známý David. Přivezli další tři krabice. Roman se rozhlédl po předsíni a hvízdl.
„Pěkně jste se tu zařídili. Terezo, moc se nenamáhej. Rodiče jsou klidní, nebudou překážet.“
„Romane, já se nenamáhám. Já počítám.“
„Co počítáš?“
„Všechno,“ odpověděla klidně. „Metry čtvereční, termíny, peníze. Hlavně peníze.“
David položil těžkou krabici na zem, narovnal se a mimochodem prohodil:
„Petře, ten trezor se do auta nevešel, vyzvednu ho později. A proč se s těmi krabicemi vlastně tak honíte? Peníze z bytu jste přece už před měsícem vložili Romanovi do podnikání. Klidně jste mohli stěhování odložit.“
Ticho zhoustlo tak, že bylo zřetelně slyšet, jak Věra pevněji sevřela rukojeť hole.
„Jaké peníze jste vložili?“ zeptal se Karel pomalu.
„Davide, ty jsi idiot,“ procedil Petr mezi zuby.
„Ne,“ ozvala se Tereza. „David je tu zatím jediný, kdo náhodou začal říkat pravdu. Davide, zopakujte to prosím trochu hlasitěji. Jsou tu starší lidé, možná vás neslyšeli.“
„Nikdo žádné peníze nikam nevkládal!“ Petr začal mluvit rychle a hlas se mu lámal. „Jsou to rodinné peníze! Investovali jsme je! Roman rozjede podnikání, začne vydělávat a nakonec z toho budou mít prospěch všichni. Všichni, rozumíte?“
„Petře,“ chytila se Milada opěradla židle, „říkal jsi, že peníze jednoduše leží. Že jsou na zvláštním účtu a my se jich ani nedotkneme.“
„Vždyť leží! Jenom v podnikání!“
„V podnikání,“ přikývla Tereza pomalu. „Petře, věta ‚peníze leží v podnikání‘ zní asi jako ‚hubnu v cukrárně‘. Teoreticky je možné všechno, ale výsledek bývá jiný.“
„Nedělej chytrou!“
„A ty neber peníze vlastní rodině. Pak nebude důvod, abych tu byla chytrá.“
„Já jsem nic nevzal!“
„Vzal jsi peníze lidem, kteří prodali jediné bydlení, předal jsi je svému bratrovi, aniž ses zeptal rodičů nebo mě. A potom jsi rodiče přivezl přede dveře s představou, že bydlení jim zajistím já. Petře, to není péče. To je plán. V tom plánu mají úkoly všichni kromě tebe. Ty jen rozděluješ cizí majetek.“
Tereza odešla z pokoje a po chvíli se vrátila se složkou dokumentů. Položila ji na stůl a otevřela.
„Kdo chce, může se podívat. Tady je výpis z našeho společného spořicího účtu. Dvě větší částky byly vybrány — jedna v dubnu a druhá v květnu. Tři sta tisíc a dalších dvě stě. Petře, mám ti připomenout, co jsi mi tehdy řekl?“
„Nevím, nepamatuju si!“
„Já si to pamatuju dokonale. Řekl jsi: ‚Převedl jsem je na termínovaný vklad, tam je lepší úrok.‘ Dokonce jsi uvedl i procenta. Vymyslel jsi to velmi přesvědčivě. Skoro jsem ti uvěřila.“
„Byly to naše společné peníze! Měl jsem právo je použít!“
„Měl jsi právo něco navrhnout a probrat to se mnou. Jenže ty jsi o tom mluvit nechtěl, protože při rozhovoru může druhý člověk říct ne. Ty jsi potřeboval získat souhlas bez toho, aby se ten druhý vůbec mohl vyjádřit.“
Roman konečně zasáhl:
„Terezo, proč se tak rozčiluješ? Všechno se vrátí…“
„Romane,“ obrátila se k němu, „ukaž smlouvu. Jakoukoli smlouvu. Uznání dluhu. Papír. Klidně ubrousek s podpisy. Cokoli kromě slibu, že se to vrátí.“
Roman neřekl nic.
„Přesně tak,“ přikývla Tereza. „‚Vrátí se to‘ není finanční dokument. Je to předpověď počasí od člověka, který se ani nepodíval z okna.“
Karel si těžce sedl a opřel lokty o kolena.
„Petře. Byt jsme prodali jen proto, že jsi řekl, že Tereza souhlasí, že nás tu přihlásí a vyčlení nám pokoj. Tvrdil jsi, že všechno bude v pořádku. Věřili jsme ti. Jsi náš syn.“
„Já to všechno vyřeším!“ udeřil Petr dlaní do stolu. „Ona ty dokumenty podepíše! Kam by asi šla? Jsme spolu dvanáct let!“
„Dvanáct let,“ zopakovala Tereza. „Petře, za dvanáct let jsi měl dost času poznat mě skrz naskrz, ale přesto jsi nepochopil to nejdůležitější. Tohle jsem nikdy netolerovala. Jenže dřív jsi mi nedal skutečný důvod. Až do tohoto měsíce.“
„Musíš souhlasit!“
„Musím jen dodržovat to, co jsem sama podepsala. V mých dokumentech není jediný řádek o tvých současných představách.“
„Jsem přece tvůj manžel!“
„Manžel. Ne opatrovník a ne majitel. Dospělý člověk se od dítěte liší mimo jiné tím, že za vlastní rozhodnutí platí vlastními penězi. Ne tím, že využívá cizí byt.“
Milada se náhle rozplakala. Nebyl to teatrální pláč, spíš těžké a tlumené vzlykání, při kterém mačkala v prstech kapesník.
„Kam teď půjdeme? Nic nám nezbylo. Vůbec nic.“
„Milado,“ Tereza si před ni dřepla, „řeknu vám to přímo, bez hezkých obalů. Oklamal vás vlastní syn. Ne já. O prodeji vašeho bytu jsem se dozvěděla před necelou hodinou. Moje jméno použil jen jako kulisu: ‚Tereza všechno dovolila.‘ Jestli chcete, ukážu vám naši dubnovou konverzaci. Není v ní jediná zmínka o vašem stěhování.“
„Nic jí neukazuj!“ zařval Petr.
„Ukážu. Člověk má právo vědět, kdo mu vyrazil půdu pod nohama.“
Vzala tablet, otevřela zprávy a natočila displej k Miladě. Pomalu projížděla konverzaci.