S Ondřejem jsme byli manželé už osm let. Jeho matka Věra patřila k těm tchyním, které volají svému synovi skoro každý den, a přesto to nějak nepůsobí otravně ani podivně.
Obvykle se ptala, jak se mu daří v práci, vyprávěla, kdo z příbuzných ji tentokrát rozčílil, a posílala mu fotografie věcí v domě, které podle ní měl Ondřej už dávno opravit.
Když před dvěma lety zemřel Ondřejův otec, začaly pro ni být tyto hovory ještě důležitější. S manželem prožila pětatřicet let a po jeho smrti jako by z ní vyprchala veškerá energie.
Přestala cestovat. První dny dovolené trávila hlavně s knihou u bazénu, odmítala pozvání a pokaždé, když jí přátelé opatrně navrhli, aby se s někým seznámila, jen zavrtěla hlavou.
„Já už jsem lásku svého života měla.“
Proto nám připadalo naprosto přirozené vzít Věru s sebou, když jsme se s Ondřejem rozhodli strávit týden u moře.
První dva dny proseděla převážně u bazénu s rozečtenou knihou. Třetí večer se ale objevil Radek.
Seznámili se v hotelovém baru. Když jsme s Ondřejem odcházeli do pokoje, stále ještě seděli u stolu a povídali si. Všimla jsem si ho jen proto, že se Věra smála.
Ne zdvořile.
Ne z povinnosti.
Smála se doopravdy.
Radkovi bylo pětašedesát. Byl rozvedený a měl dvě dospělé děti. Když jsme s manželem odešli nahoru, zůstali s Věrou v baru ještě dlouho.
Ráno přišla Věra na snídani s pečlivě nalíčenými rty.
Ondřej na ni zíral.
„Proč ses tak vyparádila?“
Věra se na něj pobouřeně podívala.
„Já jsem se nevyparádila.“
„Máš rtěnku.“
„Rtěnku používám už léta.“
Pod stolem jsem Ondřeje kopla do nohy.
„Jen ne v osm ráno,“ dodal.
Kopla jsem ho znovu.
Věra se usmála.
„Radek mě pozval na snídani.“
Ondřej se opřel do židle.
„Radek.“
„Ano, Ondřeji. Radek.“
Další dny jsme Věru skoro nevídali. Musela jsem potlačovat smích, ale ve skutečnosti jsem z ní měla radost.
Ráno se s Radkem procházeli podél moře, společně obědvali a jednoho večera odjeli do restaurace s mořskými plody asi dvacet minut od hotelu.
Čtvrtý večer se Věra vrátila až po desáté. Od smrti svého manžela jsem ji tak šťastnou ještě neviděla. Ondřej si toho všiml také, jenže radost jeho matky nedokázala úplně zahnat jeho obavy.
Když se toho večera objevila v hotelové hale, čekal tam na ni.
„Mami, toho člověka znáš sotva pár dní.“
Věra se zastavila.
„Přestaň se mnou mluvit, jako by mi bylo šestnáct.“
„Je ti třiašedesát.“
„Já moc dobře vím, kolik mi je.“
„Tak se mnou nemluv, jako bych byl nějaký puberťák.“
„Já s tebou tak nemluvím.“
„Přesně tak se mnou mluvíš.“
Radek si pronajal malý domek dál na pobřeží ještě na měsíc. Když nám to Věra oznámila, nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci.
Ještě téhož dne jí navrhl, aby po skončení naší dovolené zůstala s ním o něco déle. Když nám o tom Věra řekla, nebrala jsem její slova úplně vážně.
Jenže nežertovala.
Večer před naším odletem jsme seděli na balkoně, když Věra naprosto klidně prohlásila, že si už změnila letenku.
Ondřej na ni nevěřícně pohlédl.
„Vždyť ho znáš tři dny.“
„Já vím.“
„Takže se k němu stěhuješ?“
„Nestěhuju.“
„Ale chceš u něj bydlet?“
„Nestěhuju se k němu.“
„Jak tomu tedy říkáš?“
„Dovolená.“
„V jeho domě.“
„V domě, který má pronajatý.“
„S mužem, kterého skoro neznáš.“
„Slyšíš vůbec, jak teď mluvíš?“
Úsměv z Věřina obličeje zmizel.
„A ty slyšíš sám sebe?“
Ondřej se naklonil dopředu.
„Mami, tohle se ti vůbec nepodobá.“
„Možná už dávno nevíš, jaká doopravdy jsem.“
Ta věta ho zasáhla mnohem víc, než Věra nejspíš zamýšlela. Odešla se slzami v očích a Ondřej zůstal mlčet.
„Dva roky jsem chodila jen z domu do obchodu a zase zpátky,“ řekla Věra ještě předtím, než zmizela za dveřmi. „Konečně jsem potkala člověka, vedle kterého se dokážu smát, a vy se oba chováte, jako bych se zbláznila.“
„To nikdo neřekl,“ namítl Ondřej.
„Nemuseli jste.“
Pak odešla.
Později si Ondřej promnul obličej.
„Dělá chybu.“
Podívala jsem se směrem ke dveřím jejího pokoje.
„Možná.“
„Souhlasíš se mnou?“
„Myslím, že je jen strašně osamělá.“
„Právě proto dělá chybu.“
„To, že je osamělá, ještě neznamená, že je bezmocná.“
„Takže si myslíš, že ji máme prostě nechat tady?“
„Myslím, že má právo udělat rozhodnutí, které bychom my sami neudělali.“
Ondřej si povzdechl.
„Opravdu chceš, abychom odletěli a nechali ji tady?“
„Chci, abychom přijali, že je dospělá a může se rozhodnout sama.“
Následujícího rána jsme odletěli domů bez Věry.
Zpočátku to vypadalo úplně normálně. Každé ráno Ondřejovi volala a na fotografiích působila spokojeně. Posílala mu snímky restaurací, západů slunce a absurdně obrovských koktejlů. Na některých byl i Radek.
Vypadal naprosto obyčejně.
Ale důležitější bylo něco jiného.
Šťastná byla Věra.
Čtvrtý den však fotografie najednou přestaly chodit.
„Máma dnes nic neposlala,“ poznamenal Ondřej dřív než já.
„Ani jednu fotku za celý den.“
„Vždyť ti ráno volala.“
„Jen šest minut.“
Podívala jsem se na něj.
„Ty snad měříš délku jejích telefonátů?“
„Ne.“
Z jeho výrazu bylo jasné, že přesně to dělá.
Pátou noc po našem odjezdu mi ve 00:47 zazvonil telefon. Na displeji svítilo Věřino jméno. Ondřej spal vedle mě, a tak jsem hovor přijala co nejtišeji.