Moje práce nesnese neurčitost, slabá rozhodnutí ani chyby schované za hezká slova. Jsem hlavní inženýr ve správě mostních staveb. Každý den odpovídám za to, aby se tuny oceli, betonu a výpočtů proměnily v konstrukce, které unesou obrovské zatížení a nezradí v okamžiku, kdy na nich závisí lidské životy. Uvažuju v plánech, číslech, statice a termínech. Na stavbách vedu tvrdé chlapy, kteří se s nikým nemažou, a právě proto po návratu do svého prostorného bytu na pražském nábřeží potřebuju jediné: pořádek, jasná pravidla a obyčejnou úctu mezi dvěma dospělými lidmi.
S Ivanou jsem se seznámil na výstavě současné architektury. Bylo jí dvaačtyřicet. Působila upraveně, elegantně, byla art directorkou malé soukromé galerie a uměla mluvit o umění tak, že člověk skoro zapomněl na všechno ostatní. Vkusné šaty, dokonalý účes, klidný hlas, sebejistota ženy, která ví, jaký dojem dělá. Připadala mi jako někdo, s kým by šlo vybudovat klidný, pohodlný a dospělý vztah. Po půl roce jsme se domluvili, že bude bydlet u mě. Ivana si ke mně přestěhovala věci.
Zpočátku nám společný život fungoval docela hladce. Oba jsme chodili do práce, nákupy jsme brali střídavě, večery jsme trávili u filmů nebo dlouhými rozhovory u vína. Jenže někdy ke konci čtvrtého měsíce jsem začal vidět, že se Ivana mění. Nebo spíš že se přestává hlídat. Ukázalo se, že její „vytříbený vkus“ je drahá disciplína a že slovo „kompromis“ v jejím osobním slovníku nejspíš nikdy neexistovalo.
Zlom přišel v úplně obyčejné úterý. A začal směšně banálně — špinavou pánví.
Domů jsem se vrátil kolem osmé večer. Na stavbě jsme celý den betonovali podpěry, profoukal mě studený vítr a jediné, po čem jsem toužil, bylo teplé jídlo a ticho.
Když jsem vešel do kuchyně, zůstal jsem stát. Na sporáku ležela pánev se zaschlým tukem. Dřez byl zavalený talíři od omáčky, hrnky s kávovou sedlinou a obtisky zaschlé rtěnky, příbory, noži a miskami. Část toho tam zůstala už od včerejšího večera a zbytek přibyl během dne, protože Ivana měla volno a doma si připravovala jídlo.
Ona sama seděla u barového pultu a pomalu listovala lesklým časopisem.
— Ivano, — kývl jsem směrem ke dřezu. — Myslel jsem, že máme dohodu. Kdo má ten den víc času, trochu to tu udrží. Já se dva dny vracím skoro v noci. Proč je to nádobí pořád špinavé?
Zvedla oči od časopisu velmi pomalu, skoro teatrálně. Pak natáhla ruce dopředu a ukázala dlouhé nehty právě nalakované sytě červeným lakem.
— Petře, to myslíš vážně? Před dvěma hodinami jsem vyšla ze salonu. Tahle manikúra stála pět tisíc korun. A mimochodem, je to složitý design. Jestli teď strčím ruce do horké vody s Jarem, lak popraská a kůže se mi vysuší. Na houbičku ani nesáhnu.
— Vezmi si gumové rukavice, — navrhl jsem klidně.
— V rukavicích necítím porcelán! — uraženě našpulila rty. — A vůbec, jsem žena. Nejsem stvořená k tomu, abych drhla připálený tuk. Jsem tady pro krásu, atmosféru a inspiraci. Ty jsi muž, tak vstaň a umyj to. Nebo si najmi uklízečku. Při tvých příjmech si to můžeme dovolit úplně bez problémů.
Díval jsem se na ni a bylo mi jasné, že nejde jen o lenost. Tohle byl průzkum hranic. Tichý test, kam až může zajít. Kdybych tehdy beze slova stoupl ke dřezu, zítra by odmítla zapnout pračku kvůli účesu a pozítří by oznámila, že potřebuje osobního řidiče, protože jí v taxíku vadí vůně osvěžovače vzduchu.
— Uklízečku najímat nebudu, protože jsme dva dospělí lidé a pár talířů po sobě snad umýt dokážeme, — řekl jsem rovně. — Svoje nádobí si myju sám. Tohle je tvoje.
— Tak ať tam stojí! — odfrkla si a znovu obrátila stránku časopisu. — Uvidíme, komu rupnou nervy dřív.
— Uvidíme, — odpověděl jsem.
Otočil jsem se, šel do předsíně, oblékl si bundu a odjel na večeři do dobré gruzínské restaurace kousek od domu. Tak začala moje restauranční dieta.
Následujících pět dní připomínalo divadlo domácí absurdity.
Doma jsem přestal jíst úplně. Ráno jsem si cestou bral silné espresso a croissant v kavárně. Obědval jsem na stavbě. Večer jsem chodil do steak housů, italských trattorií nebo do restaurací, kde mi někdo přinesl skvěle připravené jídlo, odnesl talíř a usmál se u toho. Domů jsem se vracel najedený, klidný a dokonale vyrovnaný.
Ivana zřejmě čekala, že druhý den povolím.
Jenže hora ve dřezu se naopak zvětšovala. Objednávala si rozvoz, přendávala jídlo na moje talíře — protože jíst z plastových krabiček jí prý nedovoloval „status“ — navečeřela se a pak špinavý porcelán položila na tu původní pánev.
V pátek už se kuchyní táhl jasný nakyslý pach starého jídla. Dřez byl zaplněný až po okraj.
Večer jsem do kuchyně vešel jen proto, abych si nalil vodu z výdejníku. Ivana stála uprostřed místnosti s rukama založenýma na prsou.
— Petře! Tohle už vážně není vtipné! — vybuchla. — Do kuchyně se nedá vejít! Smrdí to tam!
— Všiml jsem si, — napil jsem se vody. — Zbytky jídla mají tendenci kazit se. Chemie a fyzika, Ivano. S přírodními zákony se bojuje těžko.
— Ty se mi vysmíváš?! Děláš to schválně, abys mě odtud vyštval?! Umyj to zatracené nádobí!