„Nikdo nás nevykradl,“ zavřel jsem knihu. „Provedl jsem inventuru a evakuaci cenného majetku. Protože jsi prakticky ukázala, že jsi ochotná ničit moje věci kvůli zachování manikúry, omezil jsem ti k nim přístup. Teď je v kuchyni dokonalý pořádek.“
Klára otevřela ústa a lapala po dechu.
„Ty… ty jsi schoval hrnce?! Odvezl jsi kávovar?! Ty jsi nemocný paranoidní šílenec!“
„Na desce jsou papírové talíře. Najíš se, zmuchláš je, vyhodíš. Nemusí se nic mýt. Manikúra je v naprostém bezpečí. Ideální řešení.“
Popadla z mého stolu těžkou kovovou sešívačku a mrštila ji proti zdi. Omítka zapraskala.
„Já v takových podmínkách žít nebudu! Nejsem pes, abych jedla z papírové misky! Jsi lakomý, ubohý tyran!“
„Tak si sbal věci, Kláro. Nikdo tě tady násilím nedrží,“ řekl jsem a díval se jí přímo do očí.
Najednou ztichla. Hruď se jí prudce zvedala. Během jediné chvíle se její hysterie změnila v horečnatý, vypočítavý vztek.
„Myslíš si, že jsi nejchytřejší?“ zasyčela a naklonila se ke mně. „Myslíš, že jen tak odejdu? Strávila jsem s tebou půl roku! S prázdnýma rukama odsud nevypadnu!“
Prudce se otočila a skoro vyběhla na chodbu.
Zamračil jsem se. Její reakce byla divná. Místo aby dál křičela nebo si šla balit kufry, zamířila do ložnice. Vstal jsem od stolu a tiše ji následoval.
Dveře do ložnice zůstaly pootevřené. Klára klečela před mou vestavěnou skříní. Spěšně prohrabávala spodní zásuvky, právě tam, kde jsem měl dokumenty a menší kazetu s drahými pánskými hodinkami. Sbíral jsem vintage chronometry a za roky do nich vložil nemalé peníze.
Kazetu našla. Otevřela ji. Vyndala troje nejdražší hodinky, včetně mého oblíbeného Rolexu, a rychle je strčila do své kožené kabelky.
Stál jsem ve stínu chodby a nemohl uvěřit vlastním očím. Moje partnerka, art direktorka s „vytříbeným vkusem“, mě okrádala přímo v mém vlastním bytě.
Zapnula kabelku, narovnala se a vytáhla telefon. Vytočila číslo. Ztuhl jsem a snažil se nevydat jediný zvuk.
„Haló, Romane?“ její hlas se třásl napětím. „Jo, jsem to já. Poslouchej, mám to. Hodinky mám u sebe. Zítra ráno je odvezu do zastavárny u Václaváku, tam berou i bez dokladů. Mělo by z toho být aspoň šest set tisíc, ne míň. Ten dluh zavřu… Jo, chápu, že hoří termín! Jestli ti grázlové přijdou do galerie, vyrazí mě tak, že už si v oboru neškrtnu! Dobře, zítra budou peníze. A tomu idiotovi řeknu, že nás vykradli, když nebyl doma.“
Hovor ukončila.
Všechno do sebe zapadlo během vteřiny.
Klára vězela ve velkých dluzích. Nejspíš si půjčila od nebezpečných lidí nebo se zapletla do finančních podvodů v galerii, možná prodávala padělky. Zoufale potřebovala peníze. Její výstupy kvůli manikúře, odmítání zaplatit úklid ze svého, výbuchy vzteku — to nebyla jen povaha. Byl to projev divokého stresu člověka zahnaného do kouta.
Chystala se ukrást moji sbírku a sehrát vloupání. Moje evakuace kuchyně ji jen dostala do paniky a urychlila její plán.
Potichu jsem ustoupil. Vrátil jsem se do pracovny, pevně přivřel dveře a vytáhl telefon.
Zavolal jsem na služebnu místního oddělení policie.
„Dobrý večer. Chci nahlásit krádež značné hodnoty. Pachatelka se právě nachází v mém bytě a chystá se odejít s odcizeným majetkem.“
Pak jsem vyšel na chodbu.
Klára právě vycházela z ložnice. V ruce pevně svírala kabelku. Když mě uviděla, pokusila se nasadit výraz uražené důstojnosti.
„Odcházím!“ oznámila a zvedla bradu. „Pojedu přespat ke kamarádce. Nehodlám s tebou být pod jednou střechou. Věci si vezmu zítra!“
„Nikam nepůjdeš, Kláro,“ postavil jsem se jí do cesty ke vchodovým dveřím.
„Ustup! Nemáš právo mě zadržovat!“ pokusila se mě odstrčit, ale pevně jsem ji chytil za ramena.
„Slyšel jsem tvůj rozhovor s Romanem,“ řekl jsem tiše. „O dluzích, o zastavárně u Václavského náměstí a o fingovaném vloupání.“
Klářina tvář zbělela jako papír. Kabelka jí vyklouzla z ruky a dopadla na parkety. Ozval se tlumený kovový náraz, jak se těžké hodinky uvnitř srazily o sebe.
Začala klesat k zemi. Veškerá její nadřazenost, veškerý snobismus se v jediné vteřině rozpadly.
„Martine… prosím,“ chytila mě za ruku. „Ty tomu nerozumíš! Oni mě zabijou! Vzala jsem peníze z pokladny galerie… Chtěla jsem je vyhrát zpátky v kasinu… Prohrála jsem všechno! Řekli, že mi zlomí nohy!“
„A svoje dluhy z karet jsi chtěla zaplatit mojí sbírkou?“ s odporem jsem odtrhl její prsty od své košile.
„Všechno bych vrátila! Něco bych vymyslela! Prosím, nevolej policii!“ vzlykala a rozmazávala si po tváři drahou řasenku.
V tu chvíli zazvonil zvonek. Krátce a důrazně.
Šel jsem ke dveřím a otevřel. Na prahu stáli dva policisté.
„Vy jste volal?“ zeptal se přísně starší z nich.
„Ano,“ ustoupil jsem stranou a pustil je do předsíně. „Tato žena se pokusila odnést z mého bytu moji sbírku hodinek. Odcizené věci jsou v její kabelce na podlaze. Oznámení jsem připraven sepsat hned.“
Klára začala naříkat a chytila se za hlavu. Policisté postupovali rychle a profesionálně. Přivolaní sousedé jako svědci, soupis věcí, vyjmutí hodinek z kabelky.
Když Kláře nasazovali pouta, podívala se na mě s naprostou, téměř zvířecí nenávistí.