„Zničil jsi mi život!“ vykřikla. „Mohl jsi mi ty peníze prostě dát! Pro tebe je to drobnost!“
„Stavím mosty, Kláro,“ odpověděl jsem, když jsem stál ve dveřích svého bytu. „Velmi dobře vím, jak se rozkládá zatížení. A ty jsi shnilá podpěra. Nedovolím, abys mě strhla dolů s sebou.“
Kláru odvezli. Trestní řízení se rozjelo hned ve dvou směrech — kvůli krádeži majetku vysoké hodnoty a kvůli zpronevěře peněz zaměstnavatele. Majitel galerie se o jejím zadržení dozvěděl, nechal udělat audit a podal vlastní oznámení. Dluhy u kriminálních věřitelů její situaci jen zhoršily a soud pro ni nenašel mnoho důvodů k shovívavosti. Dostala nepodmíněný trest.
Druhý den jsem zavolal úklidovou firmu. Dvě příjemné ženy vyčistily byt tak, že se znovu leskl. Potom jsem přivezl svoje věci ze skladu zpátky.
Moje kuchyň byla opět normální a funkční. Drahý porcelán se vrátil na police, i když rozbité talíře jsem musel dokoupit. Kávovar ráno zase tiše vrní a naplňuje byt vůní čerstvě namleté kávy.
Můj život na stavbě pokračuje dál. Pořád řídím procesy, vyžaduji disciplínu a nesnáším odfláknutou práci.
Někdy, když si nalévám kávu do oblíbeného šálku Villeroy & Boch, si na ten příběh vzpomenu. Lidé, kteří svou drzost a parazitování zakrývají krásnými slovy o „inspiraci“, „statusu“ a „jemné duši“, za tou fasádou často skrývají obrovské prázdno. Když člověk není ochotný umýt po sobě talíř a schovává se za manikúru, problém není v nehtech. Problém je v tom, že si vás už dávno zařadil mezi obslužný personál. A jediné správné řešení v takové chvíli je zastavit přístup ke zdrojům a vyčistit celé území. Protože čistý dřez, zachráněný majetek a klidné nervy mají mnohem větší cenu než jakákoli iluze pohodlného partnerství.