„Všiml jsem si,“ odpověděl jsem klidně a napil se vody. „Zbytky jídla mají tendenci se kazit. Chemie a fyzika, Kláro. S přírodními zákony se špatně diskutuje.“
„Ty se mi vysmíváš?! Děláš to schválně, abys mě odsud vyštval?! Umyj už konečně to zatracené nádobí!“
„Tvoje manikúra pořád stála pět tisíc?“ zeptal jsem se zdvořile. „Moje zásady jsou dražší.“
Odešel jsem do pracovny a sedl si k výkresům. Klára za mnou práskla dveřmi tak prudce, až ze stropu spadl kousek omítky.
Víkend ale posunul naše domácí střetnutí na úplně novou úroveň. Klára se rozhodla přejít na taktiku spálené země.
V sobotu jsem odjel zkontrolovat staveniště a domů se vrátil až po obědě.
Pach z kuchyně jako zázrakem zmizel. Dřez byl prázdný. Všechno se lesklo čistotou.
Klára seděla v obýváku na pohovce, popíjela víno a usmívala se výrazem vítězky.
„Tak co, spokojený?“ pozvedla skleničku, jako by pronášela přípitek. „Problém je vyřešený. Bez uklízečky a bez zničené manikúry.“
Okamžitě se ve mně ozval profesionální inženýrský instinkt. Problém nikdy nezmizí sám od sebe. Jen změní podobu.
Šel jsem do kuchyně. Otevřel jsem horní skříňku, kde jsem měl svůj oblíbený jídelní servis Villeroy & Boch. Byl to dárek od kolegů k mým čtyřicátinám. Drahý, těžký porcelán, na kterém mi záleželo.
Skříňka byla z poloviny prázdná. Chybělo nejméně šest velkých talířů, několik hlubokých misek a pár hrnků.
Otevřel jsem skříňku pod dřezem, kde stálo odpadkové vědro. Bylo prázdné.
Neřekl jsem ani slovo. Vyšel jsem na chodbu, sjel výtahem dolů, prošel dvorem a zamířil ke kontejnerům.
V jednom z nich ležel průhledný plastový pytel. Přes igelit byly dobře vidět střepy mého drahého porcelánu promíchané se zaschlými zbytky jídla. Klára nádobí neumyla. Jen posbírala špinavé talíře, rozbila je, aby se vešly do pytle, a vyhodila je do odpadu.
Stál jsem u kontejneru a cítil, jak se můj vztek mění v něco chladného a pevného. Tohle už nebyla nepořádnost ani pohodlnost. Tohle bylo úmyslné ničení cizí věci, jen aby demonstrovala vlastní nadřazenost. Vyhodila moje věci, protože se rozhodla, že má právo zacházet s mým životem jako se svým majetkem.
Vrátil jsem se do bytu.
„Vyhodila jsi můj servis,“ řekl jsem, když jsem se zastavil ve dveřích obýváku.
Klára se ani nezastyděla.
„Prosím tě, talíře jako talíře,“ mávla rukou. „Koupíš nové, nezruinuje tě to. Hlavně že je dřez čistý. Říkala jsem ti, že když ti je líto peněz za úklid, pro mě je jednodušší špinavé věci vyhodit, než si ničit ruce. Ber to jako cenu za svoji tvrdohlavost.“
„Cenu za tvrdohlavost?“ zopakoval jsem tiše a přikývl. „Rozumím ti, Kláro.“
Nezvýšil jsem hlas. Ve stavebnictví platí jednoduché pravidlo: když dodavatel začne sabotovat práci a ničit materiál, nepořádají se s ním hysterické scény. Ukončí se smlouva a zamezí se mu přístup na stavbu.
V pondělí ráno Klára odjela do galerie. Měla naplánované zahájení nějaké módní výstavy a vrátit se měla až pozdě v noci.
Zavolal jsem svému zástupci, předal mu dohled nad aktuálními pracemi na stavbě a vzal si den volna. Potom jsem vytočil známého z logistické firmy.
„Ahoj, Petře. Potřebuju dodávku a dva opatrné chlapy. A taky tak třicet pevných kartonových krabic plus bublinkovou fólii.“
Za hodinu už před domem stála bílá dodávka.
Vešli jsme do bytu a jako první zamířili do kuchyně.
„Balíme všechno,“ řekl jsem mužům. „Úplně všechno.“
Práce šla rychle. Zabalili jsme do fólie a uložili do krabic zbytek mého porcelánového servisu. K němu putovaly všechny hrnce, pánve, pekáče i skleněné zapékací formy. Ze zásuvek jsme vybrali příbory: vidličky, lžíce, nože, naběračky.
Potom jsem odpojil a zabalil kávovar za sto padesát tisíc korun, mikrovlnku, topinkovač i drahý planetární robot.
Sundali jsme dokonce i rychlovarnou konvici.
Kolem třetí odpoledne se moje designová kuchyň změnila v dokonale prázdný, sterilní prostor. Na policích nezůstalo nic. Ani jediný hrnek. Ani jeden nůž. Jen holá kamenná pracovní deska, vestavěná varná deska a čistý prázdný dřez.
Posledním tahem v téhle kompozici byl balík levných papírových talířů, role plastových pytlů na odpadky a deset jednorázových dřevěných vidliček. Pečlivě jsem je položil doprostřed prázdné pracovní desky.
Krabice s technikou a nádobím jsme snesli dolů, naložili do dodávky a já je odvezl do pronajatého vytápěného boxu ve skladovacím areálu. Moje věci byly konečně v bezpečí.
Večer jsem se navečeřel v restauraci a vrátil se domů. Sedl jsem si v pracovně, otevřel knihu a čekal.
Klára dorazila kolem půlnoci. Podle zvuků z chodby bylo jasné, že je připitá a podrážděná. Podpatky jí ostře klapaly po parketách.
„Martine! Jsem doma!“ zavolala. „Udělej mi kafe, padám únavou.“
Klidně jsem otočil stránku.
„Kafe není.“
Ozvaly se kroky. Klára vešla do kuchyně. Nastalo ticho. Trvalo možná deset vteřin. Pak bytem projel pronikavý výkřik.
Vrazila do mé pracovny. Oči měla rozšířené, líčení trochu rozmazané.
„Co… co se stalo s kuchyní?! Vykradli nás?! Kde je kávovar?! Kde je nádobí?!“