Moje dvaačtyřicetiletá partnerka odmítla umýt po sobě nádobí, protože si prý právě zaplatila drahou manikúru — tak jsem začal večeřet v restauracích a jí nechal doma plný dřez špinavých talířů

Moje dvaačtyřicetiletá partnerka odmítla umýt po sobě nádobí, protože si prý právě zaplatila drahou manikúru. A tak jsem přestal jíst doma, večeře si přesunul do restaurací a v kuchyni jí nechal přesně to, co tam sama vytvořila: přetékající dřez plný mastných pánví, talířů a zaschlých hrnků.

V práci nemám prostor pro neurčitost, slabost ani polovičatá řešení. Jsem hlavní inženýr u firmy, která se zabývá stavbou mostů. Na mých výpočtech a rozhodnutích závisí, jestli se tisíce tun betonu a oceli promění v pevné konstrukce, které unesou obrovské zatížení. Přemýšlím v plánech, řezech, termínech, nosnosti a zodpovědnosti. Na stavbách vedu tvrdé chlapy, se kterými se nedá hrát divadlo. A právě proto chci večer, když se vrátím do svého prostorného bytu na vltavském nábřeží, najít doma klid, pořádek a obyčejný respekt.

S Klárou jsem se poznal na výstavě současné architektury v Praze. Bylo jí dvaačtyřicet, působila upraveně, elegantně a sebejistě. Pracovala jako art direktorka v menší soukromé galerii, uměla poutavě mluvit o umění, nosila vkusné oblečení a zpočátku ve mně vyvolávala dojem ženy, se kterou by se dal vybudovat klidný, dospělý vztah. Po půl roce jsme se domluvili, že spolu začneme bydlet. Klára si přestěhovala věci ke mně.

První měsíce šlo společné soužití celkem hladce. Oba jsme chodili do práce, nákupy jsme střídali, večer jsme si někdy pustili film nebo si otevřeli víno. Jenže někdy ke konci čtvrtého měsíce se Klára začala měnit. Ukázalo se, že její „vytříbený vkus“ vyžaduje čím dál víc peněz, zatímco slovo „kompromis“ se v jejím osobním slovníku nejspíš nikdy nevyskytovalo.

Zlom přišel úplně obyčejné úterý. A začalo to tak banálně, jak jen může začít domácí válka: špinavou pánví.

Z práce jsem dorazil kolem osmé večer. Den byl těžký. Na stavbě jsme betonovali podpěry, celý den foukal studený vítr a já byl promrzlý až na kost. Toužil jsem jen po teplém jídle, horké sprše a tichu.

Když jsem vešel do kuchyně, zůstal jsem stát. Na sporáku ležela pánev s připečeným tukem. Ve dřezu se vršila hromada talířů od omáčky, hrnky se zbytky kávy a zaschlými otisky rtěnky, vidličky, nože, lžíce. Část toho tam zůstala od včerejší večeře a k tomu přibylo nádobí, které Klára použila během dne, protože měla volno.

Klára seděla u barového pultu, listovala lesklým časopisem a tvářila se, jako by kuchyň za jejími zády neexistovala.

„Kláro,“ řekl jsem a kývl směrem ke dřezu. „Měli jsme dohodu. Kdo má víc času, ten udržuje doma pořádek. Já už druhý den chodím domů skoro v noci. Proč je to nádobí pořád špinavé?“

Pomalu zvedla oči od časopisu. Natáhla přede mě ruce s dlouhými nehty, čerstvě nalakovanými výrazně rudým odstínem.

„Martine, to myslíš vážně?“ zeptala se dotčeně. „Před dvěma hodinami jsem vyšla ze salonu. Tahle manikúra stála pět tisíc korun. A je to složitý design, mimochodem. Jestli teď strčím ruce do horké vody s Jarem, popraská mi gel a zničím si kůži. Na houbičku nesáhnu.“

„Vezmi si gumové rukavice,“ navrhl jsem klidně.

„V rukavicích necítím porcelán!“ našpulila rty jako rozmazlené dítě. „A vůbec, já jsem žena. Jsem tady pro krásu a inspiraci, ne proto, abych drhla tvoje připálené mastnoty. Ty jsi chlap, tak se zvedni a umyj to. Nebo si zaplať uklízečku. Při tvých příjmech si ji můžeme dovolit úplně bez problémů.“

Díval jsem se na ni a bylo mi jasné, že nejde jen o lenost. Byla to zkouška hranic. Průzkum terénu. Kdybych se v tu chvíli beze slova postavil ke dřezu, zítra by odmítla zapnout pračku kvůli účesu a pozítří by žádala osobního řidiče, protože v taxíku jí vadí vůně osvěžovače.

„Uklízečku kvůli tomu najímat nebudu,“ odpověděl jsem vyrovnaně. „Jsme dva dospělí lidé a každý z nás si dokáže umýt pár talířů. Svoje nádobí si myju sám. Tohle je tvoje.“

„Tak ať tam klidně stojí!“ odsekla a znovu obrátila stránku. „Uvidíme, komu prvnímu rupnou nervy.“

„Uvidíme,“ řekl jsem.

Otočil jsem se, šel do předsíně, oblékl si bundu a odjel se najíst do dobré gruzínské restaurace kousek od domu. Tak začala moje restauranční dieta.

Dalších pět dní připomínalo absurdní divadlo z domácnosti.

Přestal jsem doma jíst úplně. Ráno jsem se zastavil v kavárně pro silné espresso a croissant. Oběd jsem si dal na stavbě. Večer jsem chodil do steak housů, italských trattorií nebo menších bister, kde vařili poctivé jídlo. Jedl jsem výborně, obsluha byla příjemná a domů jsem se vracel sytý, klidný a dokonale nevzrušený.

Klára očividně počítala s tím, že druhý den povolím.

Jenže hromada ve dřezu se naopak zvětšovala. Klára si objednávala jídlo domů, přendávala ho z plastových krabiček na moje talíře, protože jíst rovnou z obalu jí nedovoloval její „status“, potom povečeřela a špinavý talíř položila na vrchol rostoucí hromady.

V pátek už se kuchyní táhl jasný nakyslý pach zkažených zbytků. Dřez byl nacpaný až po okraj.

Večer jsem vešel do kuchyně jen proto, abych si nalil vodu z automatu. Klára stála uprostřed místnosti s rukama založenýma na prsou.

„Martine! Tohle už vůbec není vtipné!“ vyjela na mě. „Do kuchyně se nedá vejít! Smrdí to tam!“