Ivana otevřela ústa a lapala po dechu.
— Ty… ty jsi schoval hrnce?! Odvezl kávovar?! Ty jsi nenormální paranoidní blázen!
— Na lince máš papírové talíře. Najíš se, zmáčkneš je a vyhodíš. Není co mýt. Manikúra je v naprostém bezpečí. Ideální řešení problému.
Popadla z mého stolu těžkou kovovou sešívačku a vší silou ji hodila do zdi. Omítka zapraskala.
— V takových podmínkách žít nebudu! Nejsem pes, abych jedla z papírové misky! Jsi lakomý, malicherný tyran!
— Tak si sbal věci, Ivano. Nikdo tě tady nedrží násilím, — díval jsem se jí přímo do očí.
Najednou ztichla. Hrudník se jí prudce zvedal. A v další vteřině se celá její hysterie změnila v horečnatou, vypočítavou zlobu.
— Myslíš si, že jsi nejchytřejší? — zasyčela a naklonila se ke mně. — Myslíš, že jen tak odejdu? Strávila jsem s tebou půl roku! S prázdnou odsud neodejdu!
Prudce se otočila a téměř vyběhla na chodbu.
Zamračil jsem se. Její reakce byla příliš zvláštní. Místo aby si začala balit věci nebo pokračovala ve scéně, zamířila do ložnice. Vstal jsem od stolu a tiše šel za ní.
Dveře do ložnice zůstaly pootevřené. Ivana klečela před mojí vestavěnou skříní. Zběsile se hrabala ve spodních zásuvkách, přesně tam, kde jsem měl dokumenty a malou kazetu s drahými pánskými hodinkami. Sbíral jsem staré chronometry a vložil do té sbírky hodně peněz.
Kazetu našla. Otevřela ji. Vytáhla troje nejdražší hodinky, včetně mých oblíbených Prim Orlík, a rychle je zasunula do své kožené kabelky.
Stál jsem ve stínu chodby a nevěřil vlastním očím. Moje partnerka, art directorka s „dokonalým vkusem“, mě okrádala přímo v mém bytě.
Zapnula kabelku, narovnala se a vytáhla telefon. Vytočila číslo. Zůstal jsem stát bez hnutí a snažil se nevydat ani zvuk.
— Haló, Stando? — hlas se jí třásl napětím. — Jo, jsem to já. Poslouchej, mám to. Hodinky mám u sebe. Zítra ráno je odvezu do zastavárny na Václaváku, tam berou i bez papírů. Mělo by z toho být aspoň šest set tisíc, míň ne. Ten dluh tím zavřu… Jo, já vím, že hoří termín! Jestli ti hajzlové přijdou do galerie, vyhodí mě tak, že už si nikde neškrtnu! Dobře, zítra budou peníze. A tomu idiotovi řeknu, že nás vykradli, když nebyl doma.
Hovor ukončila.
Celý obraz se složil během vteřiny.
Ivana se utopila ve velkých dluzích. Nejspíš si půjčila od nebezpečných lidí, nebo v galerii rozjela nějaké finanční machinace — možná prodávala padělky, možná sahala do pokladny. Potřebovala rychle peníze. Její rozmary kolem manikúry, odmítání zaplatit úklid ze svého, výbuchy agrese, to všechno nebyla jen povaha. Byl to divoký stres člověka zahnaného do kouta.
Chtěla ukrást moji sbírku a sehrát vloupání. Moje vyklizená kuchyně ji jen dostala do paniky a urychlila plán, který už měla připravený.
Tiše jsem ustoupil. Vrátil jsem se do pracovny, pevně za sebou přivřel dveře a vytáhl telefon.
Zavolal jsem na služebnu obvodního oddělení policie.
— Dobrý večer. Chci oznámit krádež ve značném rozsahu. Pachatelka je právě v mém bytě a chystá se odejít s odcizeným majetkem.
Potom jsem vyšel na chodbu.
Ivana právě vycházela z ložnice. Kabelku držela pevně v ruce. Jakmile mě uviděla, pokusila se nasadit výraz uražené důstojnosti.
— Odcházím! — prohlásila a zvedla bradu. — Pojedu přespat ke kamarádce. Nehodlám být s tebou pod jednou střechou. Věci si vyzvednu zítra!
— Nikam nepůjdeš, Ivano, — postavil jsem se jí do cesty ke vchodovým dveřím.
— Ustup! Nemáš právo mě zadržovat! — pokusila se mě odstrčit, ale pevně jsem ji chytil za ramena.
— Slyšel jsem tvůj rozhovor se Standou, — řekl jsem tiše. — O dluzích, zastavárně na Václaváku a fingované loupeži.
Ivaně zbělel obličej tak, že vypadal skoro mrtvolně. Kabelka jí vypadla z ruky na parkety. Ozvalo se duté žuchnutí, jak se těžké hodinky uvnitř srazily o sebe.
Začala se sesouvat k zemi. Veškerá její povýšenost a snobství zmizely během jediné vteřiny.
— Martine… prosím, — chytila mě za ruku. — Ty tomu nerozumíš! Zabijou mě! Vzala jsem peníze z pokladny galerie… Chtěla jsem to vyhrát zpátky v kasinu… Všechno jsem prohrála! Řekli, že mi zpřerážejí nohy!
— A tak ses rozhodla zaplatit svoje hráčské dluhy mojí sbírkou? — s odporem jsem odtrhl její prsty od své košile.
— Všechno bych vrátila! Něco bych vymyslela! Prosím tě, nevolej policii! — vzlykala a po tváři si roztírala drahou řasenku.
V té chvíli někdo zazvonil. Krátce a důrazně.
Došel jsem ke dveřím a otevřel. Na prahu stáli dva policisté.
— Vy jste volal? — zeptal se přísně starší z nich.
— Ano, — ustoupil jsem stranou a pustil je do předsíně. — Tato žena se pokusila odnést z bytu moji sbírku hodinek. Odcizený majetek je v její kabelce na podlaze. Oznámení jsem připraven sepsat hned.
Ivana zavyla a chytila se za hlavu. Policisté jednali rychle a profesionálně. Přivolaní svědci ze sousedních bytů, soupis věcí, vyjmutí hodinek z kabelky.
Když Ivaně nasazovali pouta, podívala se na mě s naprostou, skoro zvířecí nenávistí.
— Zničil jsi mi život! Mohl jsi mi ty peníze prostě dát! Pro tebe je to drobnost!