— Ty si ze mě děláš legraci?! Ty mě odtud schválně vyháníš?! Umyj to prokleté nádobí!
— Stojí tvoje manikúra pořád pět tisíc? — usmál jsem se zdvořile. — Moje zásady jsou dražší.
Odešel jsem do pracovny, kde na mě čekaly výkresy. Ivana práskla dveřmi tak silně, až se z horní hrany futer sypnul starý prach a kousek omítky.
Víkend ale přinesl úplně novou úroveň našeho střetu. Ivana se rozhodla přejít na taktiku spálené země…
V sobotu jsem odjel zkontrolovat stavební pozemek. Domů jsem se vrátil až po obědě.
Zápach z kuchyně jako zázrakem zmizel. Dřez byl úplně prázdný. Všechno se lesklo čistotou.
Ivana seděla na pohovce v obýváku, pila víno a usmívala se výrazem vítězky.
— Tak co, spokojený? — zvedla sklenku, jako by připíjela. — Problém vyřešen. Bez uklízečky a bez zničené manikúry.
Okamžitě se ve mně ozval profesní inženýrský instinkt. Problém se nikdy neztratí jen tak. Pouze změní podobu.
Přešel jsem do kuchyně. Otevřel jsem horní skříňku, kde jsem měl svůj oblíbený jídelní servis Thun 1794, dárek od kolegů ke čtyřicátinám. Drahý, těžký český porcelán, na kterém mi opravdu záleželo.
Skříňka byla z poloviny prázdná. Chybělo nejméně šest velkých talířů, několik hlubokých misek a pár hrnků.
Otevřel jsem skříňku pod dřezem, kde stávala odpadková nádoba. Byla prázdná.
Beze slova jsem vyšel na chodbu. Sjížděl jsem výtahem do přízemí, prošel dvorem a zamířil ke kontejnerům.
V jednom z nich ležel průhledný plastový pytel. Skrz něj byly dokonale vidět střepy mého drahého porcelánu, promíchané se zaschlými zbytky jídla. Ivana nádobí neumyla. Prostě špinavé talíře posbírala, rozbila je, aby se vešly do pytle, a vyhodila je.
Stál jsem u kontejneru a cítil, jak se můj hněv mění v něco studeného a tvrdého. Tohle už nebyla domácí nedbalost. Bylo to úmyslné ničení cizího majetku, jen aby mi předvedla vlastní nadřazenost. Vyhodila moje věci, protože si usmyslela, že má právo rozhodovat o mém prostoru, o mých penězích i o mém životě.
Vrátil jsem se do bytu.
— Vyhodila jsi můj servis, — řekl jsem, když jsem se zastavil ve dveřích obýváku.
Ivana se ani nezačervenala.
— Ale prosím tě, talíře jako talíře! Koupíš nové, nezruinuje tě to. Hlavně že je dřez čistý. Říkala jsem ti, že jestli ti je líto zaplatit úklid, je pro mě jednodušší špinavé věci vyhodit než si ničit ruce. Ber to jako daň za tvoji tvrdohlavost.
— Daň za tvrdohlavost? — přikývl jsem. — Rozumím ti, Ivano.
Nezvýšil jsem hlas. Ve stavebnictví se s dodavatelem, který začne sabotovat práci a ničit materiál, nehádáte hystericky. Ukončíte s ním smlouvu a zavřete mu přístup na stavbu.
V pondělí ráno odjela Ivana do galerie. Měla naplánovanou vernisáž nějaké módní výstavy a domů se měla vrátit až pozdě v noci.
Zavolal jsem svému zástupci, předal mu dohled nad aktuálními procesy na stavbě a vzal si na ten den neplacené volno. Potom jsem vytočil známého z logistické firmy.
— Ahoj, Radku. Potřebuju dodávku a dva opatrné chlapy na stěhování. A taky tak třicet pevných kartonových krabic plus bublinkovou fólii.
Za hodinu stála bílá dodávka před domem.
Vešli jsme do bytu a zamířili rovnou do kuchyně.
— Balíme všechno, — řekl jsem chlapům. — Úplně všechno.
Práce šla rychle. Zbytek porcelánového servisu jsme pečlivě zabalili do fólie a uložili do krabic. Přidali jsme všechny hrnce, pánve, skleněné zapékací mísy. Ze zásuvek jsme vybrali veškeré příbory: vidličky, lžíce, nože, naběračky.
Potom jsem odpojil a zabalil kávovar za sto padesát tisíc, mikrovlnku, toustovač i drahý planetární robot.
Odnesli jsme dokonce i rychlovarnou konvici.
Ve tři odpoledne se moje designová kuchyně změnila v dokonale prázdný, sterilní prostor. Na policích nezůstalo nic. Ani jeden hrnek. Ani jeden nůž. Jen holá kamenná pracovní deska, vestavěná varná deska a čistý prázdný dřez.
Posledním tahem v téhle kompozici byl balík levných papírových talířů, role plastových pytlů na odpadky a deset jednorázových dřevěných vidliček, které jsem úhledně položil doprostřed prázdné linky.
Krabice s technikou a nádobím jsme snesli dolů, naložili do dodávky a já je odvezl do pronajatého vytápěného boxu v samoobslužném skladu. Můj majetek byl konečně v bezpečí.
Večer jsem se najedl v restauraci a vrátil se domů. Sedl jsem si v pracovně, otevřel knihu a čekal.
Ivana dorazila kolem půlnoci. Už podle zvuků bylo jasné, že není střízlivá a že má špatnou náladu. Podpatky jí ostře klapaly po parketách.
— Martine! Jsem doma! — zavolala. — Udělej mi kafe, padám únavou.
Klidně jsem otočil stránku.
— Kafe není.
Ozvaly se kroky. Ivana vešla do kuchyně. Nastalo ticho. Trvalo snad deset vteřin a potom bytem projel pronikavý výkřik.
Vřítila se do mé pracovny. Oči měla rozšířené a líčení trochu rozmazané.
— Co… co se stalo s kuchyní?! Vykradli nás?! Kde je kávovar?! Kde je nádobí?!
— Nikdo nás nevykradl, — zavřel jsem knihu. — Provedl jsem inventuru a evakuaci cenného majetku. Protože jsi mi v praxi ukázala, že kvůli vlastní manikúře dokážeš ničit moje věci, omezil jsem ti k nim přístup. Teď je v kuchyni dokonalý pořádek.