Moje práce nesnáší váhavost, slabá místa ani rozhodnutí udělaná napůl. Jsem hlavní inženýr ve firmě, která projektuje a staví mosty. Na mně leží odpovědnost za to, aby se tisíce tun betonu, výztuže a oceli změnily v konstrukce, které unesou obrovské zatížení a nezradí ani v nejhorších podmínkách. Uvažuju v nákresech, výpočtech, harmonogramech a únosnosti materiálů. Na stavbách vedu tvrdé chlapy, kteří nejsou zvyklí na zbytečné řeči, a právě proto si večer, když se vracím do svého prostorného bytu na nábřeží v Praze, přeju jediné: klid, řád, jasná pravidla a obyčejný respekt.
S Ivanou jsem se seznámil na výstavě současné architektury. Bylo jí dvaačtyřicet. Působila upraveně, vkusně, sebejistě; pracovala jako art directorka v menší soukromé galerii. Uměla krásně mluvit o umění, měla dokonalý cit pro oblečení a na první pohled vypadala jako žena, se kterou by šlo vybudovat pohodlné, dospělé a klidné soužití. Po půl roce jsme se domluvili, že spolu začneme bydlet. Ivana si ke mně přestěhovala svoje věci.
První týdny a měsíce fungovalo všechno poměrně vyrovnaně. Oba jsme chodili do práce, nákupy jsme střídali, večer jsme si pouštěli filmy a větší spory se nám vyhýbaly. Jenže ke konci čtvrtého měsíce se Ivana začala měnit tak nápadně, že už to nešlo přehlížet. Ukázalo se, že její „dokonalý vkus“ stojí neuvěřitelné peníze a že slovo kompromis v jejím osobním slovníku nejspíš nikdy ani nebylo.
Zlom přišel v úplně obyčejné úterý. A začal tak směšně banálně, že by tomu člověk ani nevěřil — připálenou pánví.
Ze stavby jsem se vrátil kolem osmé večer. Byl to těžký den. Betonovali jsme opěry, celý čas foukal ledový vítr a já byl promrzlý tak, že jsem cestou domů myslel jen na teplé jídlo, sprchu a ticho.
Vešel jsem do kuchyně a zůstal stát. Na sporáku ležela pánev se zaschlým tukem. Ve dřezu se tyčila hromada talířů od omáčky, hrnky se zbytky kávy a obtisky zaschlé rtěnky, vidličky, nože, lžíce. Část tam zůstala už od předchozího večera a k tomu přibylo všechno, co Ivana zašpinila ráno i odpoledne, protože měla volný den.
Sama seděla u barového pultu a pomalu si listovala lesklým módním časopisem.
— Ivano, — kývl jsem směrem ke dřezu. — Myslel jsem, že jsme se domluvili. Kdo má zrovna víc času, udržuje doma pořádek. Já se už druhý den vracím skoro v noci. Proč je to nádobí pořád špinavé?
Zvedla oči od časopisu tak pomalu, jako by ji moje otázka rušila u něčeho nesmírně důležitého. Pak natáhla ruce před sebe. Dlouhé nehty měla právě nalakované výrazně rudým lakem.
— Martine, to myslíš vážně? Před dvěma hodinami jsem odešla ze salonu. Tahle manikúra stála pět tisíc korun. A je to složitý design, mimochodem. Jestli teď strčím ruce do horké vody s Jarem, popraská mi vrchní vrstva a vysuší se mi kůže. Já se houbičky ani nedotknu.
— Vezmi si gumové rukavice, — navrhl jsem klidně.
— V rukavicích necítím porcelán! — nafoukla rty uraženě. — A vůbec, jsem žena. Jsem tady pro krásu a inspiraci, ne proto, abych drhla tvůj připálený tuk. Ty jsi chlap, tak vstaň a umyj to. Nebo si najmi paní na úklid. Při tvých příjmech si to snad můžeme dovolit.
Díval jsem se na ni a v té chvíli mi bylo naprosto jasné, že nejde jen o obyčejnou lenost. Byl to test hranic. Průzkum terénu. Pokud bych tehdy mlčky stoupl ke dřezu, zítra by odmítla zapnout pračku kvůli účesu a pozítří by chtěla osobního řidiče, protože jí v taxíku vadí vůně osvěžovače.
— Paní na úklid kvůli dvěma talířům najímat nebudu, protože jsme dva dospělí lidé a každý po sobě zvládne umýt vlastní nádobí, — řekl jsem rovně. — Svoje věci si myju sám. Tohle je tvoje.
— Tak ať si tam stojí! — odfrkla a znovu otočila stránku časopisu. — Uvidíme, komu rupnou nervy dřív.
— Uvidíme, — odpověděl jsem.
Otočil jsem se, odešel do předsíně, oblékl si bundu a zajel se navečeřet do dobré gruzínské restaurace kousek od bytu. Tak začala moje restaurační dieta.
Následujících pět dní připomínalo divadlo domácí absurdity.
Přestal jsem doma jíst. Ráno jsem se zastavil v kavárně na silné espresso a croissant. Oběd jsem řešil na stavbě. Večer jsem večeřel ve steakhousech, italských trattoriích nebo tam, kde měli dobré teplé jídlo a obsluhu, která po mně nádobí uklidila bez dramatu. Jedl jsem výborně, vracel se domů sytý, klidný a naprosto nevyvedený z míry.
Ivana zřejmě počítala s tím, že se zlomím už druhý den.
Jenže hromada ve dřezu rostla dál. Ivana si objednávala jídlo domů, překládala ho na moje talíře — protože jíst z plastových krabiček jí podle jejích slov nedovoloval „status“ — navečeřela se a špinavé nádobí odložila přímo na tu původní pánev.
Do pátku se kuchyní začal táhnout jasný kyselý zápach zkažených zbytků. Dřez byl napěchovaný až po okraj.
Večer jsem vešel do kuchyně jen proto, abych si natočil vodu z filtrační konvice. Ivana stála uprostřed místnosti s rukama založenýma na prsou.
— Martine! Tohle už vážně není vtipné! — vybuchla. — Do kuchyně se nedá vejít! Smrdí to tam!
— Všiml jsem si, — napil jsem se klidně vody. — Zbytky jídla mají tu vlastnost, že se kazí. Chemie a fyzika, Ivano. S vědou se hádá těžko.