Jana zůstala stát u kuchyňského stolu jako přimrazená a nedokázala odtrhnout oči od drobného plastového štítku připnutého k ručce novorozeněte. Žárovka pod stropem se lehce houpala v průvanu a v domě panovalo tak ostré ticho, že bylo slyšet i Pavlovo těžké dýchání.
Znovu se zadívala na nápis — a najednou jí v nitru všechno zledovatělo.
„Ne… tohle přece není možné…“ vydechla sotva slyšitelně.
Pavel se zamračil.
„Co je tam napsané?“
Jana pomalu zvedla k manželovi oči plné strachu.
„Jméno matky… je tu jméno mojí sestry.“
Muž ztuhl.
„Jaké sestry?“
„Lenky…“
V místnosti jako by se najednou nedalo dýchat. Pavel si to jméno pamatoval až příliš dobře. Lenka byla Janina mladší sestra. Před třemi lety zmizela beze stopy za podivných okolností. Hledala ji celá vesnice: přijeli policisté, vyslýchali sousedy, procházeli les i břeh řeky. Jenže dívka jako by se vypařila.
A o měsíc později našli u vody její bundu.
Tehdy všichni uvěřili, že se Lenka utopila.
Jana se těžce sesunula na židli.
„Je tu datum narození… dnešek…“ pronesla rozechvělým hlasem. „Ale to nejde. Lenka zmizela před třemi lety…“
Miminko tiše zaplakalo. Pavel ho opatrně vzal do náruče a začal ho kolébat.
„Možná je to jen shoda jmen?“
Jana prudce zavrtěla hlavou.
„Ne. Je tu celé jméno: ‚Lenka Nováková.‘ To je ona.“
Vtom za oknem hlasitě bouchla branka. Oba sebou trhli.
Pavel rychle přešel k oknu a vyhlédl na dvůr.
Nikdo tam nebyl.
Jen vítr kýval starou jabloní.
„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ zamumlal potichu. „To dítě nenechali na hřbitově náhodou.“
Jana mlčela. Vzpomínky ji vtáhly zpět do doby před třemi lety. Lenka tehdy bývala úplně jiná — veselá, zářivá, hlučná. Muži ve vsi kvůli ní ztráceli hlavu. Jenže jednoho pozdního večera přišla za Janou uplakaná a řekla zvláštní větu:
„Jestli se mi něco stane — nikomu nevěř.“
Jana si tehdy myslela, že se sestra jen pohádala s dalším nápadníkem.
O týden později Lenka zmizela.
Dítě znovu slabě zakňouralo. Jana si ho opatrně vzala do náruče. Srdce se jí bolestně sevřelo. Chlapec se jí díval přímo do očí — pozorně, vážně, jako by chápal všechno, co se kolem něj děje.
„Je jí tak podobný…“ zašeptala.
Pavel vydechl ztěžka.
„Musíme zavolat policii.“
Jana však nečekaně ostře odpověděla:
„Ne!“
Muž se na ni překvapeně podíval.
„Proč?“
Zarazila se.
„Protože… jestli Lenka žije… možná ji hledají právě ti lidé, kterých se bála.“
V tu chvíli se ozvalo prudké zaklepání na dveře.
Tři těžké rány.
Jana vykřikla.
Pavel pomalu přistoupil ke dveřím.
Klepání se ozvalo znovu.
A pak za dveřmi zazněl chraplavý mužský hlas:
„Otevřete. Přišli jsme si pro dítě…“
Kapitola 2. Ti, kteří přišli v noci
Domem se rozlilo těžké, dusivé ticho.
Pavel stál u dveří a neodvažoval se ani dotknout kliky. Jana k sobě přitiskla miminko ještě pevněji, jako by cítila, že pokud ho vydá, stane se něco strašného.
Rány na dveře se opakovaly.
Tentokrát pomaleji.
Tvrději.
„Otevřete po dobrém,“ ozval se znovu sípavý hlas. „Víme, že to dítě máte.“
Pavel rychle zhasl světlo v kuchyni. Dům se okamžitě ponořil do šera. Jen lampička u svatého obrázku v rohu slabě poblikávala načervenalým plamínkem.
„Potichu…“ zašeptal.
Jana skoro přestala dýchat.
Venku se ozvaly kroky. Někdo pomalu obcházel okna. Prkna na zápraží zavrzala. Potom se ten člověk zastavil přímo u kuchyňského skla.
Pavel opatrně poodhrnul záclonu — a po zádech mu přeběhl mráz.
Na dvoře stáli dva muži v tmavém oblečení. Jeden vysoký a vyhublý, druhý podsaditý, s kšiltovkou staženou skoro až k očím. Ve tmě jim nebylo vidět do tváře.
„Kdo to je?..“ zeptala se Jana téměř neslyšně.
Pavel zavrtěl hlavou.
Pak se mu však změnil výraz.
„Počkej…“
„Co je?“
„Mám pocit, že jednoho z nich znám.“
Jana zbledla.
„Koho?“
Pavel těžce polkl.
„Toho vysokého… Vypadá jako Roman.“
To jméno dopadlo mezi ně jako rána.
Roman Král býval dřív místním policistou. Právě on před třemi lety vyšetřoval Lenčino zmizení. Ve vesnici ho tehdy považovali za poctivého člověka. Potom ale znenadání odešel od policie a ztratil se.
Zvenčí se znovu ozval hlas:
„Máte minutu. Pak půjdeme dovnitř sami.“
Jana nervózně houpala dítě v náručí. Chlapec najednou ztichl a upřeně se zadíval ke dveřím. Malými prstíky pevně sevřel rukáv jejího svetru.
„Pavle… já se bojím…“
Muž rychle přešel ke skříni a vytáhl starou loveckou pušku.
„Jestli se sem budou dobývat, budeme se bránit.“
„Zbláznil ses?!“
„A co mám dělat? Dát jim dítě?!“
V té chvíli cosi za oknem hlasitě narazilo do stěny domu. Jana vykřikla.
Miminko se rozplakalo.
A náhle se ze dvora ozval zvuk motoru.
Světla reflektorů ozářila pozemek.
Muži u okna se prudce otočili.
K domu přijela stará šedá Škoda Niva.
Dveře se otevřely a z auta vystoupila žena v dlouhém tmavém kabátě. Na hlavě měla šátek promáčený deštěm.
Jana ztuhla.
Srdce se jí zběsile rozbušilo.
Žena zvedla hlavu.
Pavelovi vypadla puška z ruky.
„Panebože…“ vydechl.
Byla to Lenka.
Živá.
Ale vypadala děsivě.
Propadlá tvář, vyhublé líce, vyhaslý pohled. Zdálo se, že za ty roky zestárla nejméně o deset let. Pod levým okem měla tmavou starou jizvu.
Muži na dvoře okamžitě ustoupili.
Lenka pomalu přišla k oknu.
„Jano…“ řekla chraplavě. „Nedávej jim mého syna…“
Janě se podlomila kolena.
„Lenko?.. Jsi to opravdu ty?..“
Sestra se však náhle vyděšeně ohlédla.
Ze tmy hřbitovní cesty se vynořila další dvě auta.
A tehdy Lenka vykřikla tak zoufale, až se Janě zastavila krev v žilách:
„Našli mě! Utíkejte, hned!“
Kapitola 3. Tajemství ukryté na tři roky
Pavel rozrazil dveře dřív, než stačila Jana cokoliv říct. Do domu vtrhl studený noční vítr spolu s pachem mokré hlíny a hřbitovní vlhkosti.
Lenka se doslova zhroutila dovnitř. Celá se třásla a pořád se ohlížela za sebe, jako by čekala, že za ní každou chvíli někdo vstoupí.
„Zamkni! Rychle!“ zašeptala zadýchaně.
Pavel okamžitě otočil klíčem.
Venku už bylo slyšet mužské hlasy a bouchání dveří aut.
Jana nemohla odtrhnout zrak od své sestry. Před ní stál jen stín té veselé dívky, kterou si pamatovala. Lenka byla zničená, zlomená a smrtelně unavená.
Nejhorší však byly její oči.
Byl v nich opravdový děs.
Miminko najednou přestalo plakat. Když Lenka spatřila dítě v Janině náruči, obličej se jí zachvěl. Opatrně přistoupila blíž a prsty pohladila malou tvářičku.
„Můj chlapečku…“ zašeptala se slzami v očích. „Bože… jsi živý…“
Jana to už nevydržela.
„Lenko, konečně mi řekni, co se děje?! Kde jsi celé ty roky byla?!“
Lenka pomalu zvedla oči.
A poprvé v místnosti zavládlo takové ticho, že bylo slyšet, jak větev jabloně škrábe o stěnu.
„Drželi mě násilím,“ pronesla tiše.
Jana zbledla.
„Kdo?!“
Lenka nervózně pohlédla k oknům.
„Lidé, kteří pracovali s Romanem.“
Pavel sevřel pěsti.
„Ale proč?!“
Lenka se hořce pousmála.
„Protože jsem zjistila příliš mnoho.“
Za oknem přeběhl kužel světla z reflektorů. Někdo znovu chodil po dvoře.
Žena pokračovala ještě tišeji:
„Pamatujete si starou budovu porodnice za řekou? Zavřeli ji prý kvůli havarijnímu stavu… Jenže celou tu dobu se tam děly hrozné věci.“
Jana svraštila čelo.
„Jaké věci?“
Lenka trhavě nasála vzduch.
„Prodávali tam děti.“
V místnosti jako by zmizel všechen vzduch.
Pavel se pomalu posadil na stoličku.
„Cože?..“
„Novorozeňata prodávali bohatým lidem s falešnými doklady. Některé matky ani netušily, že jejich děti žijí. Řekli jim, že miminka zemřela při porodu.“
Janu zalila slabost.
„To přece není možné…“
„Je,“ odpověděla Lenka tiše. „Náhodou jsem to všechno zaslechla. Tehdy jsem v té porodnici pracovala jako sanitářka.“
Vtom znovu někdo udeřil do dveří.
Všichni sebou trhli.
„Otevřete!“ zakřičel muž zvenčí.
Lenka si zakryla tvář rukama.
„Oni nás nenechají naživu…“
Pavel prudce vstal.
„Teď všechno řeknete policii.“
Lenka se hořce usmála.
„Policii? Pavle… polovina z nich ten obchod kryla.“
Jana pohlédla na miminko.
„A on?..“
Lenka se rozplakala.
„Když zjistili, že jsem těhotná, rozhodli se vzít i moje dítě. Drželi mě na starém statku u lesa. Celé ty roky.“
„Bože můj…“ zašeptala Jana.
„Dnes v noci se mi podařilo utéct. Nechala jsem syna na hřbitově u mámina hrobu… protože jsem věděla, že půjdeš po směně přes hřbitov…“
Pavel se na ni ohromeně zadíval.
„Ty jsi nás sledovala?“
Lenka beze slova přikývla.
Vtom se kuchyňské okno s ohlušujícím třeskem roztříštilo.
Jana vykřikla.
Na podlahu dopadl kámen.
Byl k němu přivázaný lístek.
Pavel ho zvedl roztřesenýma rukama.
Na kousku papíru stálo jen několik slov:
„Vraťte dítě — a zůstanete naživu.“
Kapitola 4. Poslední noc strachu
Jana seděla u stěny a pevně tiskla miminko k hrudi. Po rozbitém okně se jí ruce třásly tak silně, že dítě sotva udržela. Chlapec tiše oddechoval, jako by vůbec nechápal, jaká hrůza se kolem něj odehrává.
Pavel si lístek ještě jednou přečetl a pomalu zvedl oči k Lence.
„Jestli tu zůstaneme, zabijí nás.“
Za dveřmi se znovu ozvaly kroky.
Těžké.
Pomalé.
Jako by si lidé venku byli jistí, že jim oběť nemá kam uniknout.
Lenka náhle přistoupila k Pavlovi a chytila ho za ruku.
„Je jeden člověk… mohl by pomoct.“
„Kdo?“
„Bývalý kriminalista z okresu. Karel Svoboda. Kdysi se pokoušel vyšetřovat zmizení dětí, ale případ rychle zavřeli. Potom ho vyhodili.“
Pavel se zamračil.
„A kde je teď?“
„Bydlí u nádraží. Ve staré hájovně.“
Jana vstala.
„Tak musíme jet hned.“
V tu chvíli do dveří znovu udeřili.
Prkna zapraskala.
„Není čas,“ zašeptala Lenka.
Pavel rychle zhasl poslední světla. Dům se propadl do tmy.
„Přes stodolu,“ řekl tiše.
Opatrně vyšli zadními dveřmi. Studený déšť je okamžitě udeřil do tváří. Vítr kvílel tak silně, že téměř přehlušoval jejich kroky.
Na dvoře byla tma. Jen u branky se míhaly siluety mužů.
Pavel vedl ženy přes zahradu a snažil se nedělat hluk. Bláto se jim lepilo na boty, mokré větve je šlehaly do obličeje. Jana se sotva držela na nohou.
Pak ale miminko zaplakalo.
Hlasitě.
Pronikavě.
Ze dvora se okamžitě ozval křik:
„Jsou vzadu! Chyťte je!“
Začal hon.
Pavel popadl Janu za ruku a rozběhli se přes pole k lesu. Za nimi zněly výkřiky, štěkot psů a řev motorů.
Lenka se náhle zastavila.
„Ne… zdržím je.“
Jana se zděšeně otočila.
„Co to děláš?!“
„Jinak nás doženou všechny.“
Pavel ji chytil za rameno.
„Na to ani nemysli!“
Lenka se však najednou usmála. Poprvé za celou tu strašnou noc.
„Tři roky jsem žila jako mrtvá. Ale on musí žít normálně.“
Něžně se dotkla synovy tváře.
A potom se prudce rozběhla opačným směrem — ke starému mostu přes řeku.
Ozvaly se výkřiky mužů.
Několik z nich se pustilo za ní.
Za minutu tmu prořízl děsivý zvuk nárazu kovu a potom zaskřípění brzd.
Pak všechno utichlo.
Jana vykřikla hrůzou.
Pavel ji však táhl dál.
K domu bývalého kriminalisty dorazili až za svítání. Karel Svoboda je mlčky vyslechl a potom se okamžitě spojil se svými dávnými známými na kraji.
Za dva dny začalo zatýkání.
Ukázalo se něco strašného: síť prodávající děti skutečně existovala dlouhé roky. Do případu byli zapletení lékaři, úředníci i bývalí policisté.
Romana zadrželi při pokusu o útěk.
Lenčino tělo našli u mostu.
Zachránila svého syna za cenu vlastního života.
Uplynulo pět let.
Malý Tomáš říkal Janě mami a Pavlovi tati. Nikdy mu neřekli celou pravdu.
Jen občas večer Jana vytáhla starou fotografii své sestry a tiše zašeptala:
„Nevrátila ses tehdy nadarmo, Lenko…“
A za oknem šuměl vítr, jako by někdo neviditelný jejich dům stále hlídal.